... a zase inovace.  Mám pocit, že to slovo slyším stále více a více.  Objevuje se v názvech různých programů, rad, konferencí a workshopů. Jenom v minulém týdnu proběhla v Ostravě dvě setkání na toto téma. Nic proti nim, ale mám tak trochu obavy, že opakováním tohoto slova se nic nového nevymyslí.  Naopak, bojím se toho, že to začíná mít přesně opačný dopad na ty, kteří čekají na konkrétní kroky jak podpořit zhodnocení dobrých nápadů.  Tak trochu mě i znervózňuje vznik různých společností, které se zabývají inovativním podnikáním.  Hlásí se ke zprostředkování kontaktu lidí z univerzit s průmyslovou praxí. Nevím, mám pocit, že problém dnešní doby jsou právě zprostředkovatelé a nejen v této tvůrčí oblasti.  Začíná jich být více, než těch, kteří skutečně vytváří hodnoty. Jsem přesvědčen, že s dobrými nápady a inovacemi se to má jako se závodními koni. Je třeba je nechat běžet, nebrzdit a samozřejmě jim zajistit ty nejlepší tréninkové podmínky.  To je také úkol nás na univerzitách. Nový nápad se totiž může zrodit pouze tehdy, pokud znáte danou problematiku, pokud věnujete čas jejímu studiu, bádaní a hledání řešení neznámých problémů. A když pak někomu ten nápad konečně probleskne hlavou, tak pak je třeba se jej chopit a dotáhnout do konce. Tady můžeme pomoci taky, třeba naším Centrem podpory inovací. Je tady ale ještě jeden fenomén - finanční prostředky. Spousta lidí u nás si stěžuje, že jich je v oblasti podpory inovací nedostatek.  Nemyslím si. Fondů pro podporu inovací není málo.  Dotačních titulů na toto téma stále přibývá. Má to ale jedno ale! Statistická analýza, kterou provedli ve Spojených státech, a ty nikdo nemůže osočit z toho, že by nebyly dostatečně inovativní, ukazuje, že vznik inovativních firem financují z 64,4% samotní autoři nových myšlenek a nápadů.  Z 17,8%  jim s tím pomáhají rodina a přátelé a teprve ten zbytek jde z veřejných fondů a rizikového kapitálu. A právě v tomto kontextu jsem si vzpomněl na slova představitele vrcholového managementu jedné velké švýcarské farmaceutické firmy: “nespoléhejte na dotace a podporu, nejlepší motivací jak uspět, je do svého nápadu vložit vlastní peníze”. Takže přestaňme o inovacích jen mluvit, hledejme dobré nápady a hlavně ti z vás, kteří je mají, běžte do toho i přes všechny ty nesnáze a potenciální rizika.  Více než kde ji i tady platí, není na dobré příklady. Rádi je podpoříme.

Mám pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného, než že rozděluji rozpočet.  Ještě, že se nad tím domácím s ženou vždy domluvíme a našemu psovi, který je přeci jen trochu intelektuálně nesmělý, to vždy nějak vysvětlíme.  Stejně nakonec dostane, co chce a řekl bych, že ekonomická krize je mu šum a fuk.

Rozdělovat rozpočet, který je vyšší než v předcházejícím roce je docela příjemná věc.  Vzpomínám si, že jako děkan jsem si tento luxus mohl v posledních letech svého funkčního období užít.  Je příjemné kladně motivovat a přidávat na rozvoj. Od okamžiku, kdy jsem nastoupil do funkce rektora je tomu ale přesně naopak. Rozpočty jsou stále nižší a nižší a jde o to, kde a jak výrazně škrtat.  Nemusím asi dodávat, že spokojený není nikdo.  Ti, kterým narůstá výkon, dostanou méně, a těm, kteří se potácejí na hraně finanční propasti, není jak pomoci.

Stejně tak tomu bylo i na minulém zasedání Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace (RVVI).  Státní rozpočet na vědu bude v roce 2013 o více než 700 milionů nižší než v roce letošním. A situace se opakuje.  Veřejné vysoké školy v posledních letech zaznamenávají nárůst vědeckého výkonu.  Je to vidět na samotném RIVu, ale také na výsledcích publikační činnosti evidovaných na Web of Science. Snížení jejich institucionální podpory by byl nepochybně špatný signál.  Říct, že dostanete méně, i když jste lepší, není příliš motivující. Stejně tak argumentuje i průmysl, který díky podpoře vědy a výzkumu posiluje a upřímně, je to jeho výkon, který rozhoduje o tom, jak se bude naší ekonomice dařit. Tak se není co divit, že jednání trvalo více než 12 hodin vkuse a první relativně přijatelný návrh se objevil na stole v půl jedné ráno.  V podstatě základní přerozdělení probíhá mezi Akademií věd České republiky, MŠMT a ostatními rezorty.  Když někde chcete přidat, tak jinde musíte ubrat.  Výsledek je ten, že se odebralo více Akademii věd a ostatním rezortům ve prospěch vysokých škol a Technologické agentury ČR (TAČR). Konkrétně to znamená, že do institucionální podpory vědy a výzkumu na vysokých školách půjde o 200 mil. navíc a přibližně stejná částka navýší rozpočet TAČRu. Důležité je to, že právě ta druhá část se bude soutěžit a svým způsobem jak Akademie věd, tak vysoké školy mohou s průmyslem požádat o finanční podporu na rozvoj své další vzájemné spolupráce.  A právě ta je nesmírně důležitá. Vzájemné soupeření nám nepomůže.  Proto i jednomyslné schválení tohoto návrhu Státní rozpočtu na vědu, výzkum a inovace všemi členy RVVI má velký symbolický význam.  Prý se tak stalo po dlouhé době poprvé. To dlouhé jednání mělo cenu.

Pokud je mezi vámi někdo, kdo by snad nevěděl o čem je řeč, tak pro jistotu ještě přidávám dokumentující obrázek:

Bezprostřednost našich chlupatých kamarádů je skutečně nedostižná. Když se náš West Highland White Terorista rozhodne, že si dá šlofíka, tak se prostě vyvrátí a jde do toho. U nás lidí to jde hůře. Je sice pravda, že máme politiky, kteří si s noblesou jim vlastní zdřímnou, když "se kecají blbosti", ale u mne to moc nefunguje. Když se kecají blbosti, tak se mi zdvihá krevní tlak, a to se jednomu fakt moc spát nechce. Asi nejsem dost protřelý politikou a nelze jinak než závidět profesionálům. Otázkou ale je, kde začíná sezonní únava a kde jsme unaveni z toho všeho, co se děje kolem nás. O nestabilitě, nejistotě, škrtání jsem tady už hodně napsal. Dnes budu optimistou. Na jarní únavě je krásné to, že je předzvěstí nejkrásnějších měsíců v roce, tedy alespoň dle mého. A stejně tak i trable, se kterými se potýkáme v našem soukromém i pracovním životě, jednou pominou. Chodí mi hodně mailů na téma, že je to fakt těžké. Já vím. Je to těžké. Ale nelze jinak než zatnout zuby a vydržet. Takže je třeba tuhle "jarní" únavu ustát (nebo uležet na trávníku ;-)), protože pak přeci jednou musí přijít to lepší. Jenom k tomu jednou se nesmíme, řečeno jazykem matematiky, asymptoticky blížit v čase plus nekonečno. Krásné jaro přeji!

Stížností na téma snižování rozpočtu vysokých škol už bylo skutečně hodně, ale jak vidno, tak jich není stále dost. Mimochodem, když jsem si porovnal výši příspěvku na vzdělávací činnost na naší univerzitě, kterou jsme obdrželi v roce 2009 a letos, tak ten propad činí 292 milionů!!! Opět jsme tedy měli tento bod jako klíčový k projednání na zasedání pléna České konference rektorů. Shodli jsme se na jednom zásadním: už nelze dále snižovat normativ na jednoho studenta, protože ten není jenom nízký, on je prostě potupně nízký. Už dlouho se poukazuje na to, že je tento příspěvek nižší, než na žáka regionálního školství. Asi jsme všichni bez výjimky zaznamenali, že na vysokých školách studuje více mladých lidí, než je potřeba a že těch 76 institucí terciárního vzdělávání je neúměrně mnoho. Jsme srozuměni s tím, že je třeba počty studentů snížit, protože to je skutečně v zájmu kvality. Ale, jestliže se snižováním počtu financovaných studentů se bude také snižovat dotace na jednoho studenta, tak prostě o zvyšování kvality nemůže být ani řeč. Protože je to téma neustálé propírané sem a tam, tak MŠMT připravilo porovnání nákladů na jednoho studenta veřejné vysoké školy a žáka regionálního školství, tzn. nejen základních, středních ale i zájmových škol. V případě veřejných vysokých škol se na jednu hromadu sesypalo úplně všechno: provozní náklady, investice, všechny typy stipendií, peníze na vědu a výzkum. Když všechno, tak všechno. Není třeba dodávat, že se k tomuto jablkohruškovomandarinkovém guláši zvedla vlna nevole, protože míchat dohromady např. provozní prostředky s investicemi prostě nelze. To už věděl Karel Marx, když psal svůj Kapitál. Dobrá, prostě to tak udělali, ale že je ten výsledek, který vidíte na níže uvedeném grafu, stejně tristní, není třeba snad ani dodávat.

Asi řada z vás zaznamenala zprávu o kolapsu datového úložiště naší nejstarší grantové agentury GAČR.  Nepochybně to rozvířilo velkou vlnu nepokoje mezi akademickou sférou a současné atmosféře, kde máte dojem, že už nefunguje snad vůbec nic, to určitě nepřidá, ale naopak přitíží. Zase jsme si jednou uvědomili, jak moc jsme závislí na počítačích a softwaru, který píší lidé. Jeden známý informatický axiom hovoří o tom, že každý počítačový program má alespoň jednu chybu. Asi jsem vás tím moc neuklidnil, když si uvědomíte, že třeba nastupujete do letadla, které je dnes de facto řízené počítačem jako celý letový provoz. Když k tomu přičtu naši univerzitu a kolik na ní provozujeme různých služeb a informačních systémů, tak znervózním ještě o trochu více.  Proto jsme také přistoupili k tomu, že musíme nastavit strategii rozvoje informatiky.  Nejde jen o to, že jsou věci, které stárnou, ale hlavně se mění celý ekosystém světa dat a informací díky nových technologiím jako jsou tablety, smartphony, cloudy a bůhví co ještě.  Je třeba na to reagovat a přiblížit IT lidem, protože stále platí, že informatika musí sloužit, nikoliv nám vládnout. To druhé je nepochybně nežádoucí. Nemyslím, že nám hrozí Matrix, ale frustrace z něčeho, co by mělo fungovat a nefunguje, z něčeho, co by mělo sloužit, ale obtěžuje, může být velká.  Možná horší než výše zmíněná virtuální realita řízená agentem Smithem. Očekávám, že se po tomto blogu strhne další vlna kritiky na to, co je špatně a nepřijatelné.  Zadržte! My chceme zorganizovat “veřejné slyšení”, kde se celá strategie představí.  To bude místo, kde je nutné začít s tím, čemu se říká uplatňování zpětné vazby.  IT je prevít.  Všichni upozorňují na to, kolik to stojí peněz, ale jen málo lidí si uvědomuje, že udržovat vše v běhu není žádná legrace. Ale hlavně, že se bez informatiky už prostě neobejdeme. 

Snad trochu přehlednější bude grafické vyjádření z pohledu pouze loňského roku:

V každém případě si nestojíme vůbec špatně.  Jak je na diagramu vidět, nikde naše sloupce nevystupují z řady a v klidu se můžeme srovnávat nejen s technickými vysokými školami, ale i s ostatními největšími univerzitami. V některých sloupcích jsme na tom lépe, v některých trochu hůře, ale v žádném případě nás nikdo nemůže obvinit z toho, že to děláme špatně. Aby celý obrázek byl úplný, uvádím ještě jeden diagram, který ukazuje vývoj nezaměstnanosti našich absolventů v čase:

Co říci závěrem. Nabízíme našim budoucím studentům a absolventům slušnou jistotu nalezení práce po skončení studia. To je určitě dobře a osobně jsem přesvědčen, že jsme v tomto neřekli ještě své poslední slovo. Minulý týden jsme oficiálně ustavili Interní akreditační komisi. Ta by měla sehrát klíčovou roli z pohledu dalšího zajištění kvality a také z pohledu, jak více propojit výuku mezi fakultami. Tam máme ještě stále rezervy. Interdisciplinarita je téma dne a to platí i pro výuku na univerzitách. Nejen té naší.

Snad mi to Václav Havel promine, ale mám pocit, že lepší název pro události posledních dní jsem nenašel. Vzpomněl jsem si na toto dramatické dílo, když se v neděli večer s námi z obrazovek rozloučili redaktoři České televize. Můžete mě považovat za staromilce, ale já jsem ty jejich zprávy měl rád. Jak to bude vypadat do budoucna nevím, ale v nejhorším se přestanu na večerní zprávy dívat a život si půjde dál svou cestou. Jako nakonec vždycky. Trochu jinak to bude po jiném odcházení. Po pěti vrchních ředitelích evropských fondů, čtyřech náměstcích pro vysoké školy nakonec došlo i na samotného ministra školství. Nikdy jsem se netajil tím, že nesdílím názor našeho pana prezidenta, že se jednalo o nejlepšího porevolučního ministra tohoto rezortu. Rezortu, který já osobně, na rozdíl od našich politiků, považuji za silový. Vzdělání je takřka synonymem pro konkurenceschopnost a koncepční chyby se nepochybně v budoucnu vrátí s mnohem větší razancí, než třeba chybná rozhodnutí při nákupu nevhodných stíhacích letounů v rámci Ministerstva obrany, byť i tam může jít o mnoho peněz. Zdůvodnění pana ministra, že odchází, protože by musel krátit mzdové prostředky učitelům o jednu miliardu nezní moc věrohodně, protože u vysokých škol to udělal bez mrknutí oka. Krácení rozpočtu vysokých škol o 40% je šokující nejen pro akademickou půdu, ale i pro lidi z průmyslu. Jeden ředitel velké významné nadnárodní společnosti mi dokonce řekl, že by to byl důvod k likvidaci jeho firmy. Teď budeme čekat, kdo převezme otěže našeho ministerstva. Na další chyby není prostor, ani na vysokých školách, ani v regionálním školství, které podle mých zkušeností také škrtá, kde může. Jinak se nám to školství sesype jako domeček z karet a s ním i naše ekonomika. Chtělo by to, aby se začala psát kapitola o přicházení. Kompetentních, slušných lidí s vizí a silou tyto vize prosadit.

V minulém blogu jsem slíbil, že vás všechny, kteří o to máte zájem, seznámím s tím, jaký se letos schválil rozpočet. Možná to pro některé bude nudné čtení, ale považuji za důležité ukázat, jakým způsobem se rozdělují prostředky, které nám poskytuje naše ministerstvo. Metodika vychází z té loňské (také k nalezení v rámci těchto mých příspěvků). Zásadním rozdílem je, že jsme tentokráte do rozpočtovaných prostředků, kromě dotace na vzdělávání, také zahrnuli peníze, které jsme obdrželi jako instituce za výsledky vědy a výzkumu (viz můj minulý blog). Tyto posledně jmenované finance stále narůstají a do budoucna nebude možné provoz univerzity podporovat jen z příjmu na vzdělávání, který se navíc stále více a více snižuje. Celkovou strukturu příjmů pak znázorňuje následující obrázek:

Důležitý je sloupec, který poukazuje na náš podíl na příjmu mezi všemi veřejnými vysokými školami. Do jisté míry je to pro nás vodítko do budoucna, protože lze počítat s tím, že kvalita bude sehrávat ve financování univerzity stále významnější roli a my z hlediska kvality zaostáváme ve srovnání s financováním dle počtu studentů. Příjem daný těmito kvalitativními ukazateli, který lze přímo alokovat na jednotlivé útvary, se pak rozdělil mezi fakulty a pracoviště zajišťující výuku. To dokumentuje následující obrázek:

Posledním krokem, který jsme museli učinit, abychom mohli všem fakultám a pracovištím přiřadit finance za jejich pedagogický výkon, bylo přepočítat výuku mezi jednotlivá pracoviště:

V posledním řádku Celkem je ukázáno, kolik získaly fakulty a univerzitní studijní programy (USP) prostředků v tis. Kč, předposlední sloupec pak kolik dostanou fakulty, celoškolské katedry a ústavy za výuku odvedenou pro sebe a pro ostatní.  Poslední sloupec pak ukazuje procentní podíl na této výuce.  Fakulty a univerzitní programy násobí svůj výkon svým průměrným koeficientem, výměna mezi fakultami se násobí průměrným koeficientem za univerzitu a celoškolské katedry, kromě katedry matematiky, mají tento koeficient roven jedné.  Tím hlavním důvodem je fakt, že nemají laboratorní výuku a ta je tedy levnější než výuka odborných předmětů. V tomto okamžiku, když doplníme finanční prostředky, které obdrží fakulty za své doktorandy, lze spočítat celkový hrubý pedagogický výkon:

Možná vás překvapí řádek UNIV. To jsou finanční prostředky za nenaplněné limity přijímaných studentů, které nám byly stanoveny. Dostali jsme tak zaplacené i ty studenty, které jsme nepřijali. 

Poměrně jednoduše se dá spočítat výkon za vědu a výzkum. U každé fakulty, ústavu i pracoviště máme údaje z RIV a letos jeden bod byl ohodnocen částkou cca 3 000 Kč:

Výdaje rektorátu byly pro letošní rok stanoveny tak, že činí 32,68% celkového příjmu univerzity. V loňském roce byl tento podíl o něco vyšší a činil 34%. Struktura výdajů je následující:

Na základě takto stanového odvodu pak lze sestavit výslednou tabulku čistých příjmů všech fakult a pracovišť naší univerzity:

Druhá tabulka pak zobrazuje porovnání příjmů a osobních nákladů (ON). Tady jsme si dovolili použít princip Deus Ex Machina a rozdělili prostředky určené univerzitě (UNIV), které jsme získali díky výše zmíněnému nenaplnění limitů a nespecifikovaným bodům v RIV tak, aby žádné pracoviště nebylo v červených číslech. Navíc jsme zohlednili i to, že FAST v loňském roce pomohla ostatním v problémech svými 2 miliony, které teď dostala zpět. Vloni pomohla i HGF částkou 1,2 miliony, které jsou pro ni po dohodě s panem děkanem odloženy v rezervě rektorátu. FEI vypomohla v roce 2011 celkem 5 miliony, ale ta letos pomoc určitě nepotřebuje. Pomohlo se ještě EKF částkou 1,634 milionu pro potřeby jejího specifického detašované pracoviště ve Valašském Meziříčí. Výsledné rozdělení pak porovnává celkové příjmy a osobní náklady všech našich pracovišť:

Pomalu se blížíme k závěru. Takže ti, co jste dočetli až sem, tak ještě vydržte. Rozpočet rektorátu je letos navržen už bez úseku prorektora pro vnější vztahy, který jsme museli z ekonomických důvodů zrušit. Jeho agendu převzala kancelář rektora, ostatní prorektoři a nově Centrum podpory inovací. Proto některé nárůsty oproti loňskému roku. Také jsme museli podpořit nově vzniklé ústavy (ENET a IT4I), které v daný okamžik čerpají pouze prostředky OP VaVpI a tam je celá řada neuznatelných nákladů. To je samozřejmě opatření dočasné vyplývající z toho, že tato pracoviště nemají historii a tudíž ani žádné výsledky typu RIV. Výdaje rektorátu tak mají následující strukturu:

A jaký je tedy celkový výsledek? Následující:

Takže celkový propad oproti loňskému roku je 32,312 milionů. Je to hodně, ale je to k přežití. Když k tomu připočteme účelové, tedy projektové prostředky a hlavně fondy, které naplňujeme díky kladnému hospodářskému výsledku, tak je to na víc než jen na pouhou udržitelnost. Ale tahle čísla tady raději uvádět nebudu. Co kdyby tenhle blog četl ministr Kalousek a chtěl by nám to, co jsme si vydělali nebo uspořili, vzít ;-)

Už jsem na tomto místě několikrát zdůrazňoval, že jsme navýšili svůj vědecký výkon a že nám to pomáhá kompenzovat výpadek financování příspěvku na vzdělávání.  Tato tabulka to jasně dokladuje.

Z pohledu trendu to znamená navýšení příjmů o 18,8% oproti roku 2010.  Také je důležité dodat, že tato tabulka kromě veřejných prostředků zahrnuje i podporu výzkumné činnosti ze strany podnikové sféry, ale neobsahuje příjmy z projektů OP VaVpI.  Chceme věci posoudit takové, jaké ve skutečnosti jsou a evropské dotace by v tomto výsledky zkreslily, byť by to bylo výrazně k lepšímu.  Nicméně, že se jedná o nemalé prostředky dokladuje následující tabulka, kde je výčet všech projektů OOP VaVpI uveden včetně toho, jakým objemem přispívají do našeho rozpočtu.

Jsem přesvědčen, že tato čísla, by měla vnést trochu klidu mezi naši akademickou obec a nejen ji. Přes všechna ta krácení umíme za to vzít a pomoci si jinak. Nakonec to dokladuje i návrh rozpočtu, který bude předložen ke schválení Akademickému senátu.  Ale o tom až příště.

Tedy alespoň doufám. V současné době krácení rozpočtů není nic jednoduchého najít několik milionů na takovou investici. To, co mě opravňuje být optimistou, je výsledek hospodaření za minulý rok. Těch plus 106 milionů nám to umožní. Už tuším, že mě někteří začnou kritizovat zato, že bychom tyto peníze měli dát raději do mezd. Vybudování školky ale máme v našem dlouhodobém záměru a máme jim tam proto, abychom podpořili mladé lidi, kteří u nás pracují. Může jim pomoci kam se svými ratolestmi v době, kdy v laboratořích připravují nové výsledky do RIVu nebo učí své mladší kolegy. Ne, až takto zase zištný ani vypočítavý nejsem. Jde skutečně o to udělat pro naši univerzitu zase trochu něco navíc z pohledu jejího života. Života, který nemusí být nutně jenom o práci. I když, možná nám to nějakou další výhodu přinese.  Co když se tam, mezi těmi caparty  objeví talent, který pak zůstane i u nás na univerzitě. Ono se totiž ukazuje, že zájem o studium se formuluje mnohem dříve než na střední škole. Mimochodem, i na to máme dnes projekty.

V uplynulém týdnu jsem měl kromě jiného dvě důležitá jednání. To první proběhlo ve Visteonu v Novém Jičíně. Tato společnost, známá svou produkcí pro automobilový průmysl, má nového generálního ředitele, rodilého Američana. Schůzka měla za cíl ukázat, co může naše univerzita takovému průmyslu nabídnout. S Visteonem už spolupracujeme a určitě stojí zato, takovou spolupráci prohloubit a rozšířit. Využil jsem asi tak dvaceti minut, abych sdělil klíčové informace o tom, kdo jsme, co učíme a jaké jsou naše, jak se dnes moderně říká, klíčové kompetence ve vědě a výzkumu. Pak zazněla jednoduchá otázka: "OK, co můžu udělat pro vás a co vy pro mne?". "Chceme z vaší strany podpořit výzkum a vývoj na naší univerzitě. My vám můžeme nabídnout v mnohém výjimečnou výzkumnou infrastrukturu a spoluúčast na přípravě našich absolventů pro praxi", zněla má odpověď. Během následujících pěti minut jsme domluvili další kroky a s dobrým pocitem (tedy minimálně na mé straně) jsme se rozešli. 

Druhé důležité jednání probíhalo v Praze v rámci dvoudenního setkání České konference rektorů. A protože to bylo jednání výroční, tak se jej, kromě nás rektorů, také zúčastnil pan premiér Nečas, ministr Dobeš, náměstek Wilhelm a spousta dalších osobností našeho odborného a politického života. Témata byla jasná. Reforma, věcné návrhy zákonů, financování vysokých škol, věda a výzkum. Zaznívala slova jako jednat, konkurenceschopnost, snaha věci řešit a podobně. Náměstek Wilhelm několikrát použil obrat dejte nám argumenty, proč by financování vysokých škol mělo být vyšší. Doc. Fišer, nový předseda Rady vysokých škol, jako statistik odpověděl řečí čísel. Na žáky našich škol se dává více než na vysokoškolské studenty. Klesl podíl financování univerzit na HDP z 0.68% v roce 2009 na současných 0.55%. Nakonec se po dvou dnech prezentací, diskuzí a rozhovorů připravilo usnesení, které se nějak významně nelišilo od těch předchozích, přijatých v minulosti. Byť, jak jsme si také vzájemně potvrdili, se některé věci alespoň z části ujasnily, tak řešení tíživé situace financování i reforma vysokých škol je stále v nedohlednu. Bude se dále jednat. No, možná bychom se mohli poučit od podnikové sféry. Možná by stačilo si ve vhodný okamžik položit otázku: "OK, what can I do for you and what can you do for me?". Jasná odpověď by napjatou situaci mezi těmi, co vládnou a kteří zodpovídají za univerzitní vzdělání v naší zemi, nepochybně pomohla vyřešit. A určitě bychom ušetřili spoustu tolik cenného času.

Před dvěma týdny Rada vlády pro vědu, výzkum a inovace (RVVI) projednala konečné výsledky hodnocení výzkumných organizací za rok 2011. Nepochybně dobrá zpráva je, že jsme loňských 35287 bodů v RIV navýšili na 52308. Dotahujeme svou ztrátu na ty, které jsme ještě vloni sledovali jen zpovzdálí. Ta dynamika nárůstu (48%) je dokonce vůbec nejvyšší ze všech univerzit. Druhá v pořadí je Česká zemědělská univerzita s 30%. Terminologií Zlatého slavíka jsme se stali Skokanem roku ve vědě, výzkumu a inovacích v České republice.  Dobrou zprávou také je, že se na tom růstu podílely všechny naše pracoviště, fakulty i ústavy. Některým to jde lépe, některým hůře, což nakonec dokladuje i níže uvedený sloupcový diagram:

Začátek letošního roku je docela komplikovaný (to berte jako eufemismus). Protesty proti reformě, dramatické snižování rozpočtu na vzdělávání a k tomu všemu nepříjemné arktické mrazy. Vracel jsem se po náročném pracovním týdnu v pátek odpoledne domů, a byť nejsem zrovna plesací typ,  tak jsem se docela těšil na večerní ples pořádaný naší Ekonomickou fakultou. Jednou za čas trochu té zábavy je skutečně potřeba, i když tanec je pro mne spíše středověkou torturou než potěšením. Příroda ale chtěla jinak. Když jsem otočil pákou baterie, abych si umyl ruce, tak namísto obvyklého příjemného proudu teplé vody se nestalo vůbec nic. Nemusel jsem dlouze uvažovat, abych si uvědomil co se stalo. Přívod vody v naší nevytápěné garáži zamrzl. V poslední době jsem si zvykl, že jediný proud, který doznává výpadku, je ten datový. To pak bombarduji nebohé helpdesky a hotliny nevybíravými slovy o kvalitě poskytovaných služeb. Tady nebylo kritizovat nikoho jiného než sebe. Prostě zabalit trubky do deky nestačilo a tak dlouho jsem otálel s přímotopem, až voda zamrzla. Asi nemusím popisovat co se dělo dále. Ples jsem musel zrušit, obléknout se do teplého a jít rozehřívat promrzlou vodu. Nejprve fénem (malý výkon), přidal jsem termofor (rychle chladne), olejový radiátor (velký rozptyl tepla) a k tomu všemu teplomet (ten se zdál nejlepší). Nemusím popisovat domácí atmosféru tvořenou náladou mé ženy s právě "udělanou hlavou", nemožností se napít, umýt a také občas spláchnout, však víte co. Jediný, kdo byl spokojen byl pes, který se vyhnul každodennímu sprchování svého "podvozku" teplou vodou po celodenním běhání po zahradě (mimochodem díky jeho skotským předkům mu ani ten mráz nepřipadá odpuzující). Frustrace byla naštěstí ukončena v 01:45, kdy se voda vrátila zpět do našeho domu a my do civilizace. Z tohoto pohledu si člověk uvědomí, jak jsme závislí na vymoženostech moderní doby a jak jsme zranitelní v okamžiku, kdy se nám nedostávají. Já jen doufám, že bude dost těch energetiků, vodařů, stavařů, prostě inženýrů, kteří se o chod našeho světa dokáží postarat. Hmm, oni to mnohdy nemusí být ani inženýři. Zdá se, že těch výzev pro změnu našeho školství je více než jen ta vysokoškolská reforma.

Vypůjčil jsem si pro svůj dnešní blog název díla Aloise Jiráska, ale asi by se spíše hodilo jej pojmenovat Proti všemu. Taková je totiž atmosféra na našich univerzitách a vlastně i v celé společnosti. Akademické senáty jsou proti reformě vysokého školství, protože se snižuje jejich vliv na řízení univerzity, studenti jsou proti školnému a rektoři jsou proti, protože je v dané protestující atmosféře hloupé proti nebýt. Ale možná se mýlím. Možná je to jinak, takže budu mluvit jen za sebe, byť si myslím, že nejsem ve svých názorech osamocen. 

Možná jsem ztratil pud sebezáchovy své funkce, ale já proti reformě určitě nejsem. Ano, procesně jsou v jejím projednávání chyby. Řada věcí je hodně obecná a  tedy do budoucna nesoucí rizika, ale tak to prostě je v dnešním světě ve všem. Rozhodně však odmítám, že jde v reformě vysokých škol o ztrátu akademických svobod. Ona třetina členů rady vysoké školy nominovaná ministrem může být rizikem ovlivňování chodu univerzit ve prospěch zájmových skupin, ale je to jen třetina a navíc přeci není problém v paragrafovaném znění zákona vymezit, kdo by takovým členem mohl nebo nesměl být. Bez školného se při vývoji veřejných financí obejdeme jen stěží, protože nebude za co učit a také jsem názoru, že není fér, aby za studenty, hlavně ty, kteří si svého studia neváží, platil i ten, který se svým životem probíjí s minimální mzdou. Školné má zcela určitě i svůj motivační význam. Obava z diskriminace těch nadaných a sociálně slabých taky není na místě. Jako rektor rád využiji prostředků vybraných na školném k tomu, abychom takové lidi podpořili. Dělá to i Harvard a ten je zatraceně drahý ve srovnání s předpokládaným školným nula až deset tisíc za semestr, který je v návrhu naší reformy (jenom upozorňuji na tu případnou nulu).  

Co si myslím, že potřebujeme jako sůl, je opustit ten frustrující systém ročního plánování našeho rozpočtu a přejít na delší horizont poskytování finanční dotace, který nám umožní strategicky plánovat svou budoucnost. Jinak v těch našich současných a hlavně budoucích podmínkách drastického snižování rozpočtu se nejedná o nic jiného než o krizové řízení. Že to pro všechny, kteří za věci zodpovídají není žádný plezír, o tom snad nemusím přesvědčovat nikoho. 

Poslední dobou mám pocit, možná neoprávněný, že panuje obava z toho, že kdo se nepřidá k naší nejstarší a největší Univerzitě Karlově, tak zradí principy akademických svobod. Já ten názor nemám. Až někdy v budoucnu o ně skutečně půjde, tak se bezpochyby přidám!

Přiznám se, že mi házení melounů, jako protest proti reformě vysokých škol, nepřijde právě ideální. Jednak mi připadá každé takové mrhání, byť obyčejnými melouny, jako nešťastné, ale hlavně, po večerním rozhovoru rektora Karlovy univerzity s náměstkem pro vysoké školy Wilhelmem v televizi, jako úplně zbytečné. Nakonec sám přiznal, že to bylo spíše informativní setkání akademické obce, je pouze proti metodě zavedení školného, nikoliv proti němu samotnému a jsem přesvědčen, že není ani proti reformě vysokého školství. Projednávání nových zákonů týkajících se vysokých škol je problém, ale mnohem větší a zásadnější problém je způsob, jak tato vláda zachází s univerzitami. Vím o čem mluvím. Rozpis rozpočtu, který jsme obdrželi v minulých dnech je toho důkazem. Pro naši univerzitu je to pokles 135 milionů! Kdybych věděl, že jsme si to zasloužili, že jsme měli horší výkon než loni, tak bychom se s tím museli smířit. Ale my jsme navýšili vědecký výkon oproti loňskému roku o téměř dvojnásobek. A vědecký výkon je zásadní parametr hodnocení kvality vysokých škol. Stejně tak jsme navýšili externí financování z podniků. Doplatili jsme na změnu metodiky. Někdo, přes naše protesty, zrušil podíl financování za absolventy. Úpravou výpočtové buňky v Excelu jsme přišli o desítky miliónů. Reformu potřebujeme, aby se konečně věci stabilizovaly, abychom mohli začít plánovat v horizontu delším než je jeden rok. Hrubé snižování rozpočtu a každoroční změna metodiky (prý je to živý systém) je smrtelný koktejl, protože není rozumné cesty jak se na něco takového připravit.  S takovou nebude brzy za co učit a nejsem si jist, zdali naše země vysokoškolsky vzdělané lidi skutečně nepotřebuje. Konkurenceschopnost naší ekonomiky se neobejde bez technické inteligence a právě řada technických vysokých škol na to letošní rozdělení financí doplatila nejvíce. Smutná je perspektiva českého vysokého školství a létající melouny mohou těžko někoho, komu na jeho budoucnosti záleží, alespoň trochu rozveselit.

Znáte film Dědictví? Neznáte? A znáte film Dědictví aneb Kurvahošigutentág? Ten nepochybně. Stejně tak si myslím, že jméno naší spojené univerzity nemusí být jenom o názvu, ale i podnázev může sehrát důležitou roli. Otvírám toto téma, protože to je to první, o čem se začalo mluvit po oznámení náměstka ministra Wilhelma, když potvrdil 40 miliónů na financování projektu slučování největších univerzit v Ostravě. Byť jsem přesvědčen o tom, že nás čeká mnohem více důležitější práce v rámci tohoto procesu, tak si také uvědomuji, že název takto vzniklé univerzity je horké téma. Dobře si pamatuji rozdělení Československa, na jehož počátku byla ona známá pomlčka mezi Českem a Slovenskem. Stejně výbušné může být i téma nového názvu pro naši univerzitu. Ano, jsme větší než Ostravská univerzita, ale mnohem důležitější je naše více než 150 let dlouhá tradice a když k tomu přičteme i naši historii vzdělávání v oblasti montánních věd, tak je to téměř 300 let dlouhý genetický kód. To by se mělo v názvu, nebo v podnázvu objevit. Spojit nové s tradičním není jednoduché, ale když se to podaří, tak to může mít výjimečně pozitivní důsledek. Za sebe bych chtěl říct, že nejsem velkým zastáncem pomlček. Proto i to současný název Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, který je vůbec nejdelším názvem mezi univerzitami a možná nejen v České republice, mi nepřipadá nejšťastnější. Mám totiž pocit, že pomlčky spíše rozdělují, než že by spojovaly. A co bude tedy dále? Už teď se objevují celé řady návrhů, od těch méně nápaditých jako je Vysoká škola báňská - Ostravská univerzita, přes Univerzita Georgia Agricoly, Havlova univerzita, nebo třeba i Univerzita Ostrava s podnázvem Vysoká škola báňská. Kombinací a permutací je nepřeberně mnoho. Vím, že teď někteří z vás máte nutkání mi hned poslat email se svým návrhem. Nedělejte to! Připravíme systém, kde budeme návrhy evidovat. Pak bude třeba všechny tyto návrhy probrat a ty nejlepší nechat otestovat z pohledu veřejného mínění, a to nejen v Ostravě. My přeci chceme přitáhnout nové lidi, studenty a vědce, i odjinud, ze světa. Pak bychom měli vybrat to nejlepší. Máme na to tři roky a více než kde jinde tady platí "práce kvapná, málo platná". Na závěr ještě jedna věc. Během návštěvy náměstka Wilhelma se hodnotily i Individuální plány rozvoje univerzit. Ten náš byl označen jako vůbec jeden z nejlepších. To mi udělalo radost a tak bych chtěl poděkovat všem, kteří na něm pracovali. Umíme věci vzít za správný konec a mělo by tomu být stejně i v tom hledání nového jména.

Plný pytel problémů je známa scénka autorské dvojice Šimka a Grossmanna, které nás bavila před mnoha a mnoha lety. V pytlíku měly být na lístcích napsány problémy, které chtěli oni dva, snad naši nejznámější komici obdařeni výjimečným talentem pro inteligentní humor, postupně vytahovat a odpovídat na ně. Snad jen krátký úryvek pro osvěžení paměti:

GROSSMANN: No tak, moje ruka šátralka už loví, já jsem se totiž chtěl zeptat, jestli ty sám si nechceš vytáhnout první problém.
ŠIMEK: Já sám?
GROSSMANN: Je to slavnostní chvilka.
ŠIMEK: Tak, chtěl bych. Chtěl. Moc bych chtěl...
GROSSMANN: ...ale máš smůlu. První tahám já. Lovím. ..
ŠIMEK: Proč jsi se mě ptal, když mě k tomu stejně nepustíš?
GROSSMANN: No, kdybys třeba nechtěl, tak bych vypadal jako dobrák. Ták, první problém... nechceš si ho přečíst?
ŠIMEK: Ne.

 A proč jsem si na tu povídku a právě na tento úryvek vzpomněl? Protože tak nějak probíhá diskuze nad návrhy dvou klíčových zákonu o vysokých školách a finanční podpoře studentů. Návrhy se připravují a předkládají k připomínkování. Česká konference rektorů a Rada vysokých škol jsou dvě organizace, které se snaží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tyto návrhy doladit tak, aby pomohly vysokému školství, které se nepochybně nachází ve velmi komplikované situaci. Je tragicky podfinancované a tolik chtěný a požadovaný návrat zpět ke kvalitě se díky tomu ztrácí v nedohlednu. Problémem ale je, že namísto, aby návrhy obou zákonů konvergovaly, tak se připomínky ztrácejí. Finálních verze tak nereflektují to, co jsme si všichni mysleli, že už jsme si nějakým způsobem dohodli. Nevím, jestli předkladatelé chtějí vypadat jako ti "dobráci", kteří nám umožní se k věcem "vyjádřit", nebo si to prostě udělají, jak chtějí sami. Těžko hledat podporu k zákonům, které s sebou nesou syndrom plného pytle problémů Šimka a Grossmanna. Ty zákony mohou být perfektní, ale jestli se kolem jejich přípravy vystaví zeď nedůvěry díky takto neseriózně vedené diskuzi, pak nikdy nebudou pořádně fungovat.   

Každý týden přemýšlím o tom, co by mělo být obsahem mého pravidelného blogu. Hledám inspiraci v tom, co se právě stalo, nebo co nás čeká. Někdy je takových témat nepřeberné množství, někdy se jich nedostává. Teď před Vánoci, kdy se všichni snaží stihnout co se dá, platí spíše to první. Přaní klidných svátků pak vyznívá spíše jako provokace. Holt, klidné Vánoce prostě došly. A tak mě napadlo, že i když ten uplynulý týden, měsíc, rok byl plný událostí a ten příští nebude asi jiný, tak o tom psát prostě nebudu. Nemáte taky ten pocit, že to jak pořád někdo něco, nás nebo vás hodnotí, nebo pro změnu vy musíte hodnotit někoho jiného, je pěkný blázinec? Pořád se měří nějaký výkon, sledují se monitorovací ukazatele a Excel se stal novodobým výrobním nástrojem. Tak toho si užijeme příští rok dost a dost. 

Tak jsem si ráno sedl a namísto sumarizace pracovních úkonů jsem si na iTunes koupil poslední album od Coldplay, stáhl ho do iPadu a přes AirPort pustil na domácím stereu (technologie jsou stále na mé straně ;-)). Skladba Paradise je prostě úžasná a jak vyplnily její tóny každý kout našeho obývacího pokoje a mé duše, tak jsem si řekl, že dnes na svém blogu neudělám nic jiného, než že vám všem popřeji krásné a radostné Vánoce. Užijte si tyto svátky míru, klidu a lásky k bližnímu. Ony totiž ve své podstatě klidné jsou, jenom si je musíme takové udělat! A já jen doufám, že tento můj příspěvek tak bezobsažný nebude. Hezké svátky!

Před nedávnem jsem o něčem podobném psal krátce po mé návštěvě Kanady. Tehdy zástupci University of Waterloo prezentovali zásadní změnu v systému svého vzdělávání směrem k podpoře podnikavosti svých studentů. To není nic výjimečného. Řada univerzit vyspělého světa se stále více zaměřuje na tuto oblast a není pochyb o tom, že na čele světového žebříčku jsou právě ty, kterým se to daří. Nejde tady o zakládání nějakých firem typu import-export-kriminál, ale o spin-off společnosti, které navazují na činnost univerzity jako takové. Z definice se jedná o takové firmy, které jsou založeny za účelem využití intelektuálního vlastnictví vytvořeného na akademické půdě. 

Proč se k tomuto tématu vracím? Protože minulý týden proběhla zasedání dvou vědeckých rad, kde se problematika spin-off firem diskutovala. První z nich byla vědecká rada Centra excelence IT4Innovations, která je, vyjma dvou zástupců z Česka a jednoho ze Slovenska, složena z profesorů univerzit zemí jakými jsou Kanada, Velké Británie, Španělsko, Rakousko a Švýcarsko.  A právě tam zazněl požadavek rozšířit komercionalizaci výsledků našeho superpočítačového centra právě o podporu vzniku nových spin-off firem, jakožto nejvyšší formy transferu technologií do praxe. Podnikání je na našich univerzitách tak trochu neznámý a mnohdy "podezřelý" fenomén. Jednak to vyplývá z naší historie, kdy podnikání bylo 40 let absolutní tabu a po revoluci se mnohým tzv. "podnikatelům" podařilo celou tuto oblast zařadit spíše do oblasti špinavých praktik, než do klíčové sféry rozvoje naší ekonomiky.

My na naší univerzitě máme ale nástroj, jak vznik spin-off firem podpořit. Je jím Podnikatelský inkubátor. A o něm byla řeč na vědecké radě naší vysoké školy. Letos poprvé se inkubátor dostal do černých čísel a vytvořil univerzitě příjem 600 tisíc (ještě v roce 2009 to bylo -1,5 milionu). Od roku 2008 stál u zrodu 53 společností, z toho 9 bylo studentských, 12 absolventských a 16 dalších firem je složeno hlavně ze studentů a absolventů. To je ale jen začátek. Rád bych, aby se Podnikatelský inkubátor dostal blíže k velkým výzkumným projektům řešeným na naší univerzitě. Aby se stal klíčovým nástrojem pro vznik nových spin-off firem. Pak bychom totiž mohli k těm 600 tisícům přidat možná i více než jednu nulu navíc. Je třeba navýšit příjem z pronájmů o podíl na hospodářských výsledcích realizovaných transferem technologií právě prostřednictvím spin-off společností. K tomu je ale potřeba mít dobré nápady a ty pak umět zhodnotit. Obojí není nic jednoduchého, ale určitě je to řešitelné. První vlaštovky jsou mezi námi.

V sobotu odpoledne, tak jako každý týden, jsem si nazul své oblíbené černé gumáky (zateplené), vzal do ruky vodítko, popadl našeho “bílého tygra” a vyrazil s ním na vycházku.  Tentokráte jsem ho ale v polích nemohl pustit na volno, protože se to tam hemžilo myslivci a honci, kteří utahovali smyčku kolem bezradných zvířat. Tenhle pohled nemám moc rád, přesněji vůbec. Dal bych těm nebohým zajícům, liškám a bažantům uvnitř kruhu k dispozici nějakou tu brokovnici, aby tenhle souboj byl alespoň trochu fér. 

Ale já nechci diskutovat na téma myslivosti, protože si uvědomuji, že všechny tyto věci mají svá zdůvodnění a hlubší souvislosti. Chtěl bych spíše pohovořit o tom, že stejná smyčka se utahuje kolem institucionálního financování vysokých škol.  Poslední čísla zveřejněná na jednání pléna České konference rektorů to jednoznačně dokazují.  Ve srovnání s rokem 2006 (=100%) klesl podíl výdajů HDP na veřejné vysoké školy na 87,6%.  Obdobně poklesly i výdaje na jednoho studenta na 83,1%. Institucionální podpora se tak dále propadá, a co hůře, narůstá i dynamika tohoto propadu.  Jediným světlem na konci tunelu, a o tom jsem už psal i v jednom ze svých minulých blogů, je nárůst účelově vázaných prostředků.  Paradoxně tak sice máme nejvíce peněz v historii naší vysoké školy, ale z druhé strany tady chybí peníze na provoz a klíčovou oblast fungování každé univerzity, kterou je vzdělávání.  

Všimli si toho i v Bruselu, což dokladuje poslední zasedání Council EUA (European University Association). Nelze většinu prostředků dát do projektů a všechny je soutěžit. Už dnes se začínáme limitně blížit situaci, kdy budeme připravovat a soutěžit stále nové a nové projekty a nebude kdy řešit ty vysoutěžené. To nemluvím o celé té mašinerii kolem.  Kolik stojí administrace takových programů na straně vyhlašovatelů, kolik stojí administrace a příprava projektů na straně žadatelů.  Při reálné úspěšnosti 1:10 devět žadatelů z deseti utrácí peníze, čas a energii spojenou s takovým podáním úplně zbytečně.  Snad každý jsem si zažili frustraci z toho, že někdo někde projekt vyloučí, protože chybí správný podpis nebo razítko, nebo projekt nepochopí některý z oponujících.  Institucionální podpora byla vždy tím stabilizujícím ve financování takových institucí jakými jsou právě univerzity a je třeba tuto kapitolu znovu otevřít. V rámci rady zabývající se národními výzkumnými infrastrukturami se už chystá změna směrem k takovému způsobu financování. A snad nezůstane jen u této rady. Podíl institucionálních i těch účelových prostředků musí být vyvážený. Jinak nám všem reálně hrozí osud těch zajíců uprostřed našeho pole.

Musím se přiznat, že pozitivnímu přístupu a loajalitě k vlastní firmě mě naučil až můj pobyt ve Spojených státech.  Chvíli mi tehdy počátkem devadesátých let trvalo, než jsem pochopil, že slova “moje firma” z úst různých lidí neznamená, že ji vlastní, ale pro ni pracují.  Pamatuji si i těžké doby, kdy reorganizace společnosti Texas Instruments, kde jsem pracoval, vedla k celé řadě situací, kdy lidé museli odejít a hledat si práci jinde.  Přesto nikdo na ni nenadával, spíše to mnohým bylo líto, ale hlavně to ty, kteří zůstali semklo a snažili se získat nové projekty.  Hledali jak věci zlepšit. Mám obavy, že v Česku to funguje jinak.  Co Čech to kritik a poradce. Týká se to politiky, ekonomiky a i mikroklimatu každé společnosti. Tak trochu (považujte to za eufemismus) se to týká i mé univerzity. A teď to neříkám ani jako rektor ani jako vlastník, kterým ani nemohu být.  Prostě jsem na této škole strávil 22 let a cítím to tak.  Docela mne mrzí, když se ke mně občas dostane zpráva typu, že namísto abychom dali peníze do mezd, tak děláme zbytečné rekonstrukce poslucháren nebo třeba toalet na 3. patře.  Ale přeci všichni víme, že účelové prostředky poskytnuté z MŠMT se musí utratit tam, pro co byly určeny.  Nám se podařilo dostat navíc prostředky na interiéry a musí být takto investovány.  Jsem ten poslední, který by chtěl utratit mzdové prostředky za rekonstrukci třeba těch toalet.  Tam bych jenom dodal, že je využívají naše zahraniční návštěvy včetně velvyslanců, ministrů i místopředsedů vlád.  Možná jste si všimli, že už se nezamykají, takže jsou otevřeny všem bez výjimky ;-). Nikdo z vedení rozhodně nechce lidem na naší škole škodit a děláme všechno pro to, aby se situace změnila.  Mimochodem, nikdy v historii jsme neměli tak vysoký příjem jako letos - 2,15 miliardy.  Když k tomu přidáte přes 1,6 miliardy investic tak je to zatraceně hodně.  Je to díky projektům, které jsme získali. Problém je, že ti, kteří žádný nemají, tak jsou odkázáni pouze na vzdělávací dotaci. Ta stále klesá a zjevně klesat bude.  Toho také začaly využívat některé soukromé školy a snaží se lovit v našich vodách.  Dokonce u některých uspěli. Co k tomu dodat? Když lidé opouští školu v dobách, kdy to mají veřejné vysoké školy skutečně těžké, tak se jim sice z jedné strany divit nedá, ale z té druhé tady určitě chybí ona dříve zmíněná loajalita.  Možná se to chce chopit příležitosti a připravit projekt, který pomůže překonat těžké doby.  Skončím tak, jak jsem skončil svůj projev na naší slavnostní vědecké radě.  V nestabilní době se špatně hledá pevný bod, o který se dá opřít.  Hledejme jej ale především sami v sobě, nikde jinde není! Loajalita je jeho nedílnou součástí.

430 vás z řad zaměstnanců si našli čas a vyplnili tento dotazník. Měl jsem možnost si těch 29 stran výsledného shrnutí přečíst během nekonečné cesty z Prahy domů do Ostravy. Nevím, který génius plánuje opravy D1, ale jsem minimálně z tohoto důvodu pro opětovné zavedení trestu smrti a začal bych s jeho aplikací na Ředitelství silnic a dálnic ;-). Ale vraťme se k meritu věci. Těch výsledků je celá řada a určitě je zveřejníme na našich stránkách. Nejde jen o to je zveřejnit, ale také se z nich poučit. Bez zpětné vazby není řízení a nerad bych, aby se takové průzkumy dělaly jen pro účely naplnění kritérií nějakého auditu kvality, kterými průběžně procházíme. Jen namátkou, některé výsledky hovoří o tom, že více než 80% respondentů si myslí, že mu naše škola poskytuje při práci možnost se dále rozvíjet. 67 procentní je  spokojenost s pracovními podmínkami na pracovišti. Na druhou stranu u otázky, zdali jsou lidé spravedlivě odměňováni, byla spokojenost vyjádřena pouze 49%. Možná ještě zajímavější byly jednotlivé připomínky a komentáře. Nelze úplně jednoduše na ně všechny odpovědět, protože jich bylo skutečně hodně. Pokusím se ale na ně reagovat postupně v rámci svého pravidelného blogu. Mimochodem, řada lidí si stěžuje na nedostatečnou komunikaci, takže snad to touto cestou alespoň trochu napravím. 

Velmi často opakovaným tématem bylo stravování a mateřská školka. Stravování se bude muset změnit. Dohodli jsme se na tom, že k němu trochu přispějeme ze sociálního fondu na úkor penzijního připojištění tak, aby se to nedotklo provozních prostředků, kterých se nám hrubě nedostává. Menza se však bude muset výrazně zlepšit. Dostane sice méně peněz, ale současně bude muset být kvalitnější. I my akademici máme takto stanovená kritéria ze strany MŠMT, takže není důvod, proč by se to nemělo týkat i ostatních zaměstnanců a tedy i menzy. Z pohledu školky máme hotový projekt, máme zajištěné financování provozu, ale chybí nám 15 milionů investic, které potřebujeme k její výstavbě. Zatím není v dohledu nějaký sponzor, který by se toho chtěl chopit, takže to budeme muset řešit z vlastních investičních zdrojů, nebo využít úvěru. Úroky jsou v současné době na minimu, takže by to nemuselo být nereálné. Případně se pokusíme dohodnout na odložených splátkách s těmi, kteří by měli celou stavbu na starost. Samozřejmě je ve hře i krizová varianta, že budeme muset celou stavbu odložit z důvodu drastického krácení prostředků na investice ze strany MŠMT.

Zazněly také dotazy, proč máme galerii sportovců? Protože je tomu tak na všech univerzitách ve světě. Ti lidé nás reprezentují a univerzitní sport je nedílnou součástí akademického života. Co se týká oceňování našich nejlepších vědců, tak to řešíme cestou jejich prezentace na slavnostním shromáždění vědecké rady a nemine je ani malá finanční odměna.  A pak se objevila ještě jedna připomínka, kterou odcituji: "Změnit systém! Buď jsme škola a učíme, nebo vědci a publikujeme. Není možné dělat obojí." Tak to bude problém. Jsme vysoká škola a dělat obojí je naše povinnost, dokonce bych řekl stavovská čest. Vzpomínám si, když se u nás na univerzitě krátce po revoluci objevil rektor jedné ze západních univerzit. Tehdy na obdobný dotaz, jak je tomu u nich, odpověděl: "kdo nedělá výzkum a nepublikuje, není svými kolegy tolerován"! 

Ministr Hégr udělal to, co měl udělat už dávno.  Ukázal, jak si na tom naši doktoři stojí.  Průměrný plat primáře je 76 tis. Kč a praktického lékaře 44 tisíc. Nepochybuji o tom, že to je méně než ve vyspělých zemích, ale tak to je u nás všech. Včetně zaměstnanců vysokých škol. Průměrný primář má plat vyšší než rektor vysoké školy.  Argument, že v tom má i přesčasy neobstojí, protože smlouvy mezi rektory a ministrem MŠMT hovoří o tom, že v této mzdě jsou zahrnuty i veškeré přesčasy.  Shodou okolností, to jsme se s panem ministrem Hégrem nedomlouvali, jsem nechal pana kvestora zpracovat přehled o průměrných příjmech na naší vysoké škole.  To, že klesají, na rozdíl od těch lékařských, je nad slunce jasné. To stále razantnější dušení rozpočtu vysokých škol se někde muselo projevit. Takže, jak to u nás vypadá k poslednímu dni letošního října, byť je velmi pravděpodobné, že se to může do konce roku přeci jen trochu zlepšit?  Příjem profesora činí 53,9 tisíc (v roce 2009 to bylo 63,3 tisíce), docent má 44,3 tisíc (49,2 v roce 2009) a celkově akademičtí pracovníci mají průměrně 27,2 tisíc korun.  Když do toho zahrneme všechny pracovníky vědy a výzkumu, THP a dělnické profese, tak průměr činí 25,0 tisíc (oproti 29,6 tisícům v roce 2009). To je mimochodem číslo, které je běžné i na středních školách.  Z tohoto pohledu mi není jasné, proč se do regionální školství mají přidat 4 miliardy a vysokým školám ubrat 1,3 miliardy. Nevidím v tom logiku, kterou se ani nikdo z MŠMT nesnaží vysvětlit. Ona tam prostě není! Ještě více mi však vadí, když se k tomu všemu vytváří mediální obraz nekvality, který provází naše vysoké školství. Tím nechci říci, že není co zlepšovat, ale rozhodně si nemyslím, že univerzity jsou na tom hůře než některé naše jiné rezorty, zdravotnictví nevyjímaje.  Jak je vidno, funguje pouze vydírání a metody nátlaku. Všude ve světě, když se chováte slušně, tak se vám to vyplácí. U nás, v "české kotlině", jste spíše, promiňte mi ten výraz, za pitomce. Je to smutné.

Tedy alespoň se to tak říká. Myslím, že v mém případě to asi moc neplatí. Vzpomínám si na mou ženu, jak za mnou, krátce po tom, co jsme se seznámili, přišla poprvé na návštěvu do mého malého a střídmě zařízeného 2+kk. Otevřela spižírnu a tam namísto běžných potravin na ni vykoukly velké hromady skript a knih. Tehdy jsem měl v oblibě  italské tyčinky Grissiny (prakticky se nemohly nikdy zkazit) a černou kávu (známý to doping všech softwarových inženýrů). Je nutno přiznat, že jsem byl záhy převychován a ve spižírně i po těch letech máme to, co tam správně patří. Hmm, takže jak se zdá, tak na tom úsloví asi přeci jen něco bude. 

Proč ale takové, s akademickou půdou příliš nesouvisející, téma otevírám? Protože musíme začít řešit problematiku chybějících financí na spolufinancování našeho stravování. Celý problém souvisí s tím, že od jara loňského roku odvádíme do sociálního fondu o 1% méně (to je dáno zákonem). Tím, že z něj financujeme penzijní připojištění a právě spoluúčast na stravování (40 Kč za každého zaměstnance), tak se nám začíná tenčit. To znamená, že musíme hledat cestu, jak jiným způsobem zajistit tento zaměstnanecký benefit a přitom zajistit vyrovnané financování stravování. V současné době stojí jedno jídlo v průměru 68 Kč. Slyšel jsem názory, že by to mohlo být levnější. Nevím, možná, ale za poslední dva roky menza hodně snížila své náklady a nemám pocit, že by se to nějak negativně projevilo na kvalitě. I kdyby se podařilo snížit cenu o několik korun dolů, tak to stejně nevyřeší problém dotace stravování z rozpočtu naší univerzity. Návrh ze strany vedení zní, navýšit cenu jídla pro zaměstnance a studenty o 4-5 Kč a 33 Kč dofinancovat z provozních prostředků. Ty by se platily z jednotlivých pracovišť (fakult, ústavů a rektorátu) podle počtu jejich strávníků. Jenom pro úplnost, celkově by se jednalo o nějakých 7 milionů, které by se musely takto rozpočítat na všechna pracoviště a zafinancovat. Není to málo, proto také zazněl na kolegiu rektora návrh z úplně opačného konce spektra možností. Stravu nedotovat a její celou cenu nechat zaplatit zaměstnance (studenti jsou z části podporováni dotací na stravu z MŠMT). To by byla skoková změna z 28 na 68 Kč za jídlo. Jak vidno bude třeba vybrat jedno z menších zel. Protože je to ale zásadní změna, dohodli jsme se na tom, že se tyto věci proberou na akademických senátech fakult a bude třeba se rozhodnout mezi dvěma krajními řešeními - poskytovat benefit a těch 7 mil. dofinancovat z provozních prostředků, ze kterých se financují i mzdy, nebo dotaci na stravu zrušit. Samozřejmě, není problém se dohodnout na řešení mezi těmito limity. Já jen doufám, že naši školu nepřestanete mít méně rádi ať to dopadne tak či onak ;-)! Bohužel, doba je prostě nepřející.

Asi to všichni znáte. Pořád to na nás pípá, cinká, troubí. Desítky, někdy možná i stovka mailů za den. Co mail, to nějaký problém a téměř vždy nějaká práce s ním spojená. Pomalu začínám litovat, že už přestaly chodit maily s Viagrou nebo nabídkou, že mě někde vylosovali a mám nárok na nějaký ten milion. Ty se daly hned a v klidu smazat. Ono i dnes se občas něco obdobného objeví, co lze v klidu hodit do koše, ale než tak učiníte, je třeba se tou záplavou textu a příloh prokousat. Když na mě tedy v pátek v podvečer v 18.35 kvadrofonně houknul nový mail (iPhone, iPad, Macbook a desktop - všechny ve shodný okamžik, neboť jsem vždy připojen ;-)), tak mě to ani nepřekvapilo a s velkým sebezapřením jsem jej otevřel, co se zase kýho čerta teď ještě děje (zrovna jsme si doma otevírali láhev červeného vína). Byl to mail z Bruselu, přímo z  Evropské komise. Tentokráte to bylo ale hodně příjemné. Získali jsme ocenění ECTS (European Credit Transfer System) Label pro roky 2011-2014. Přidali jsme se k těm několika málo univerzitám v České republice, které jej taky získaly a opět jsme přidali další kamínek do mozaiky toho, co to znamená být evropskou univerzitou v tom pravém slova smyslu. Je to významný počin z pohledu mobility studentů, kterým kredity získané v našich předmětech budou uznány i na jiných univerzitách v Evropské unii. Pamatuji si, jak před několika měsíci jsem byl naší přísnou paní proděkankou úkolován, abych do svých předmětů doplnil vše potřebné. Že se mi moc nechtělo, nemusím asi zdůrazňovat, ale pak jsem zatnul zuby, protože standard je standard. Teď jsem tomu obzvláště rád, protože si koordinátor ECTS Label za Českou republiku prof. Honzík schválně vybral mé předměty, aby zkontroloval, zdali mají všechny náležitosti. A udělal to přede mnou. No, byla ve mně malá dušička, ale dobře to dopadlo. Dokonce prohlásil, když to může mít správně rektor, tak to mohou mít správně i ostatní ;-). Je ale třeba poděkovat všem, kteří si dali práci s naplňováním všech požadavků, proděkanům na fakultách a hlavně prorektoru Noskievičovi, který je koordinátorem za naši univerzitu, který to s pečlivostí jemu vlastní dotáhl až k tomu mailu, který mi v pátek večer dorazil do příchozí pošty. Příští rok slavnostně převezmeme toto ocenění v Kodani spolu s dalšími 11 evropskými univerzitami. Takových mailů bych potřeboval více. Ty dělají lidem radost.

Já vím, je to ohrané téma, ale vracím se k němu, protože jsme se před nedávnem setkali rektoři technických vysokých škol se zástupci průmyslových organizací, ministrem průmyslu a lidmi z MŠMT. Jasně se ukazuje, že současný stav vysokoškolského vzdělávání zcela určitě nepodporuje to, co nám nejvíce chybí - vzdělaní technici a inženýři.  Absolutní nedostatek je energetiků a informatiků.  Z tohoto pohledu naše škola patří k těm, které tyto dvě oblasti pokrývají, a to zásadním způsobem.  Když vezmeme do úvahy, že energetika je svou podstatou velmi interdisciplinární téma, protože pokrývá oblasti strojního inženýrství, silnoproudou elektrotechniku (a nejen tu), stavební technologie, materiálové vědy a samozřejmě i problematiku surovin, tak bychom měli mít teoreticky vystaráno.  O informatice nemusím ani hovořit.  Takže to vypadá, že by při normálně fungující politice technické vysoké školy, včetně té naší, měly mít "na růžích ustláno".  To, že nemají, nemusím asi zdůrazňovat.  Namísto, aby se vzdělání pro průmysl podpořilo, tak jsem kráceni na počtech studentů úplně stejně jako všechny ostatní obory.  Ty možná nejsou tak žádané na trhu práce, ale je o ně u studentů větší zájem (nechci spekulovat proč, ale o snadnosti studia některých z nich asi nebude pochyb) a přijímají tak z větší množiny zájemců. V rámci našeho Fóra průmyslu a vysokých škol jsme se tedy shodli na dvou klíčových tématech, které je třeba prosazovat na všech úrovních: (i) je třeba navýšit rozpočty technických vysokých škol a (ii) přitáhnout ke studiu technických a přírodovědných oborů více zájemců, především těch kvalitních.

U prvého bodu asi není sporu o tom, že by stálo zato navýšit koeficient ekonomické náročnosti takových oborů.  Těch 65% navíc oproti nominální hodnotě je silně podceněných ve srovnání se zahraničím i ostatními obory.  Laboratorní výuka, jejíž součástí je drahá technika a nutnost učit v menších kolektivech studentů, si prostě žádá své a že to není levná záležitost asi není třeba zdůrazňovat. To je ale neprůchozí, protože někde přidat znamená v rámci našich omezených financí někde ubrat.  To neprojde už i proto, že techniky jsou stále v menšině oproti jiným vysokým školám. Dohodli jsme se ale na něčem jiném.  Co kdyby průmyslové podniky odváděly 1% svých daní do fondu, který by spravovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu a ze kterého by se podpořily technické obory. To by byla nepochybně pomoc, která by měla smysl a umožnila by i překlenout krizi nedostatečné motivace studentů ke studiu technických oborů. Jenom se trochu bojím toho, jak na to bude reagovat Ministerstvo financí. S cifršpiony to někdy nebývá úplně jednoduché ;-)

Vzpomínáte si na tyto billboardy, které se objevily v našem městě? Je pravda, a nakonec jsem o tom psal předminule, že jde o mnohem více než o jazyky. Faktem ale zůstává, že bez znalostí angličtiny se v dnešním multikulturním a globalizovaném světě nedomluvíme. A když se nedomluvíme, tak máme holt smůlu. Můžete být génius, můžete mít úžasné nápady a myšlenky, ale nemáte-li jak je sdělit ostatním, jsou vám v rozměru naší malé země téměř k ničemu. Proč o tom všem znovu píšu, proč otevírám tuto chronicky tíživou problematiku? Velké projekty OP VaVpI jako jsou např. ELI, CEITEC a také náš projekt IT4Innovations hledají ředitele svých center pomocí tzv. Search Committees. Ty jsou tvořeny, kromě zástupců našich projektů, řadou odborníků z ciziny. Cíl je jasný. Najít ve světě ty nejlepší, kteří by mohli tyto výjimečné výzkumné infrastruktury řídit. Několik měsíců probíhaly práce na specifikaci požadavků a sestavení inzerátů, které měly tyto pozice nabídnout ve světě. Asi nikdo nepochybuje o tom, že všechny tyto materiály musely být sepsány v angličtině. Ve čtvrtek minulého týdne byly odeslány do porady vedení ministerstva, které je mělo schválit. To, co se ale stalo, bylo velmi překvapivé. Materiály se vrátily zpět. Ne, že by byly špatné, ale protože nebyly přeloženy do českého jazyka. Požadavek zněl, okamžitě vše napravit do pondělí do 8.oo. Porada vedení ministerstva, které zodpovídá za systém vzdělávání naší mladé generace, a tedy i za vzdělávání tolik požadované angličtiny, odmítla projednat materiály v tomto cizím jazyce. Reakce všech center excelence byla tentokráte jednomyslná. Nic se nebude překládat, protože není v našich silách vše psát dvojjazyčně a jsme přeci evropská centra, financovaná z peněz EU. Já bych snad k tomu jen dodal, že nám možná tady v Ostravě nějaký ten billboard zbyl.  Mohli bychom jej instalovat někde před budovou našeho ministerstva. Uč se jazyky!!! To je přeci inspirativní slogan.

Předminulý týden se mi dostalo cti stát se součástí delegace, která se účastnila akce pořádané Českým velvyslanectvím v Ottawě a agenturou CzechInvest - Czech-Canada Technology Days. Místo konání nebylo vybráno náhodou, protože se jednalo ve městě, kde sídlí významná University of Waterloo a celá řada světově známých firem. Snad jeden příklad za všechny. Asi všichni známe telefony BlackBerry a společnost RIM, která je vyvíjí  a vyrábí. Tématem jednání byly nové technologie jako IT, mechatronika, robotika nebo třeba nanotechnologie. Osobně mě velmi potěšilo, že kromě soukromých subjektů podnikajících v těchto oblastech jsme kromě ČVUT, Liberce byli pozváni také my. Musím přiznat, že bylo lichotivé vidět, že se stále častěji objevuje jméno naší univerzity mezi těmi z České republiky, které v těchto oblastech výzkumu a vývoje hrají klíčovou roli. Na základě prezentací, které zazněly na této konferenci a celé řadě dalších jednání teď chceme dát dohromady seznam těch, kteří budou kontakty s Kanadou dále rozvíjet. Kteří budou ochotni a schopni tam jet a domluvit další spolupráci. Dobrá zpráva je, že se nemusí jednat jenom o spolupráci s University of Waterloo, ale i s dalšími jako jsou McMaster University z Hamiltonu nebo University of Alberta, kde se pěstují materiálové vědy a i naše další tradiční oblasti jakou je např. těžba surovin. Možnosti tady nesporně jsou a je jen na nás, jak je využijeme. Příslib pomoci máme jak z velvyslanectví, tak z řad členů české komunity, která má v Kanadě silné zastoupení.

Chtěl bych se ale ještě vrátit k jedné přednášce, kterou měl děkan Faculty of Engineering výše zmíněné University of Waterloo. Mimo jiné i proto, že její téma přímo navazuje na některé z mých předchozích blogů.  První a klíčová myšlenka, která mě zaujala, byla založena na interdisciplinaritě vzdělávání a výzkumu. Pod jednou fakultní střechou jsou všechny technické obory jako softwarové inženýrství, architektura, mechatronika, nanotechnologie ale i třeba ekonomika a management. Základem je kooperativní vzdělávání uskutečňované společně s průmyslem, což pro tuto fakultu znamená zajistit tisíce pracovních míst ročně, protože praxe je součástí bakalářského studia v každém ročníku a celkový počet takových studentů je 6300. Klíčové atributy výuky jsou technické řešení, ekonomika a management, podnikavost a internacionalizace. Každý rok 150 studentů zakládá svou firmu, protože cílem je vychovat absolventy nebýt jenom zaměstnancem, ale využít propracovaného systému inkubátorů a podpory podnikání. Já vím, že mi teď řeknete, že nejsme v Kanadě, a to skutečně nejsme. Ale tyto principy jsou typické pro celou řadu, možná většinu, těch nejúspěšnějších univerzit ve světe. Nejde o to věci nekriticky přejímat, ale poučit se od těch úspěšnějších.  

Uč se jazyky!!! Tak tento slogan se objevil na celé řadě billboardu v Ostravě. Poukázal na jeden z problémů, který naše město tíží a je bezpochyby bariérou na jeho cestě stát se skutečnou evropskou metropolí.  Pan ředitel Balnar z Wichterlova gymnázia to ale vidí ještě jinak. Nejen jazyky, je třeba se učit všechno, protože znalosti našich nejmladších se stále zhoršují a naše budoucnost je na vzdělanosti založená. Proto připravil otevřený dopis, který jsme spolu s profesorem Močkořem a Pačesem rádi podepsali. "Uč se" je jeho sloganem. Sám mám trochu nepříjemný pocit, že řada mladých by ráda studovala a vystudovala, ale učit se jim moc nechce. Na tomto místě je třeba říct, že to neplatí o všech. Z vlastní zkušenosti vím, že je nemálo těch, které se učit ohromně baví a uvědomují si sílu takto nabytého vědění. Potvrzuji. Je to nejlepší investice do budoucnosti. A co je na tom skutečně krásné? Učení přináší radost z vědění nejen danému jednotlivci, ale celé společnosti. Je jen věčná škoda, že úspěchy našich vědců nejsou tak vidět jako ty sportovní. Hmm, asi stěží se někdo v neděli odpoledne půjde dívat místo na Baník třeba na důkaz nějaké zapeklité matematické věty (poslední dobou to ale už může být na pováženou ;-)). Slogan "Uč se" má však mnohem hlubší dopad než jen na ty nejmladší. Týká se nás všech. Rodičů, přátel a hlavně učitelů. Stěží budeme moci někoho učit, pokud sami tento princip nebudeme respektovat. Těžko mladou generaci získáme pro budoucnost naplněnou hledáním nového a nepoznaného. Takže. Učme se. Všichni.

Mistr povídá svému novému mladému zaměstnanci: “Až tu skončíme, tak tu prosím Tě zameť.” Mladý muž se zarazí a odsekne: “No, ale já jsem přeci inženýr!” Mistr si povzdychne: “Tak chvíli počkej, já Ti ukážu jak se to dělá.” Tak tenhle potupný vtip jsem slyšel v rádiu od Leoše Mareše, který ani vysokou školu nedostudoval (o to je to potupnější). Bohužel je ale asi reálným obrazem toho, jakými praktickými dovednostmi jsou absolventi našich vysokých škol (nejen té naší) vybaveni do života.  Chybí praxe a zkušenosti z ní.  Potvrdila to i schůzka s personálními řediteli největších průmyslových podniků našeho regionu, které se kromě mé osoby zúčastnili také někteří děkani a proděkani našich fakult.  Tato schůzka byla druhá v pořadí a už na té první se o praxích hovořilo. Tehdy jsme se domluvili, že se pokusíme do podzimu letošního roku adaptovat pro ostatní fakulty princip praxí, který se zavedl na FEIce (viz webové stránky Praxe studentů). Nestalo se tak. Má to své objektivní, ale dle mého i z části subjektivní důvody. Ten nejdůležitější je pak ten, že si praxe každá fakulta řeší jinak a jsou vázány na akreditace. Dle mého, a nejen dle mého, je ale jejich dopad na praktickou použitelnost našich absolventů nízká a je třeba tento přístup zlepšit. 

Předně si myslím, že pobytová praxe ve firmě by měla proběhnout v závěru bakalářského studia. Ten především by měl být připraven pro praktický život. Současnost a především budoucnost systému univerzitního vzdělávání, nejen v České republice, spočívá v tom, že všichni inženýry být nemohou a tudíž řada absolventů bakalářského studia skončí v praxi a tam jim pouze teoretické vzdělání nebude stačit.  Také je potřeba, aby se praxí nerozuměla jen exkurze. Je třeba ji koncipovat, a to je můj názor, nejméně na 50 dní tak, aby si mohli studenti "položit ruce" na řešení reálných problémů, které se mnohdy od těch, které slyší během výuky dost liší. Praxe asi nebude moci být povinná, protože tolik míst naše podniky nenabídnou, ale mohla by být volitelná a oceněná odpovídajícími kredity. Docela bych ji přivítal jako určitou alternativu k řešení bakalářské práce. Současný, a ani ten připravovaný, Zákon o vysokých školách, nám neklade za povinnost ukončit první etapu studia obhajobou bakalářské práce.  A ve světě je to tak i běžné. Pokud někdo tíhne k teoretické práci a má talent a schopnosti pokračovat v navazujícím magisterském studiu, tak řeší bakalářskou práci, ti kteří si uvědomují své limity, tak se vydají cestou praktické přípravy a budou v praxích hledat i své uplatnění po absolutoriu. Obava, že poklesne kvalita našeho vzdělání není na místě. Proč? Protože kvalita je o tom uspokojit naše zaměstnavatele, dát jim dobře připravené absolventy a v tom jim v případě bakalářů jejich závěrečná práce moc nepomůže, spíše jim jde právě o ty praktické dovednosti.

Doufám tedy, že se nám v brzké době podaří tento problém vyřešit a praxe sjednotit. Tady je ale dlužno také dodat, že svůj díl odpovědnosti v tomto také ponesou firmy, které musí taková místa systematicky nabízet a zajistit. Věřím, že se domluvíme ke spokojenosti obou stran. Tak, a teď jdu zamést před našim prahem, protože jsem si z tenisu domů v adidaskách nanosil antuku. S koštětem to jakž takž zvládám. Minimálně se jím neohrožuji na zdraví ;-).

Minulý týden byl plný řady událostí. Jedna z nich byla tragická a týkala se leteckého neštěstí, při kterém zahynuli tři naši hokejisté. Já bych se však nechtěl k této velmi smutné zprávě vracet. Chtěl bych se vrátit k události z úterka minulého týdne. Na velvyslanectví Francie totiž proběhlo slavnostní vyhlášení výsledků soutěže o nejlepší studentskou vědeckou práci.  Vše proběhlo v noblesních prostorách velvyslanectví, za účasti Jeho Excelence velvyslance Francie v České republice pana Pierra Lévyho, celé řady vědeckých osobností a zástupců firem, které tuto akci sponzorují. Významnost celého  slavnostního ceremoniálu pak také podtrhla přítomnost nositele Nobelovy ceny za chemii pana profesora Jean-Marie Lehna, který osobně všem vítězům předával ocenění.  A proč jsem tam byl také já? Protože v soutěži nazvané po jednom z velkých matematiků Josephu Fourierovi v oblasti počítačových věd uspěli naši dva studenti - Alexandros Markopoulos a Marta Jarošová (2. a 5. místo).  Naše univerzita se tak stala členem klubu několika vyvolených univerzit z České republiky, jejichž studenti uspěli na náročném poli vědy. Je pravda, že protokol francouzského velvyslanectví se trochu pral se správnými jmény těchto několika univerzit, zejména těch technických, takže se namísto ČVUT mluvilo o Institutu technologií a z VŠB - Technical University of Ostrava se stala University of Ostrava, ale to nic nemění na tom, že máme nejen talentované studenty, ale i pedagogy, kteří je k vědecké práci vedou. A to nejen v oblasti počítačových věd, ale jak dokazují i výsledky jiných našich studentů, i v našich dalších oborech. Mimochodem, později po slavnostním vyhlášení, kdy probíhalo neformální setkání u skleničky vína, jsem se pokoušel Jeho Excelenci a dalším francouzským účastníkům diplomaticky vysvětlit rozdíl mezi Ostravskou univerzitou a naší technikou. A jejich reakce? Tak se slučte a už ty problémy nebudeme mít. Netroufal jsem se zeptat, zdali četli můj minulý blog ;-). Co říci závěrem. Bylo velmi příjemné opět vidět reprezentanty naší univerzity na čele peletonu a věřím, že se brzy objeví další vítězství, která opět podpoří dobré jméno naší školy. Možná už s ním pak nebudou mít problémy francouzské ani jiné protokoly ostatních velvyslanectví.

Letní sezóna je převážně o nevážných věcech, ale protože se blíží nový školní rok, chtěl bych vás všechny informovat o tématu, které jsme spolu s Ostravskou univerzitou otevřeli začátkem letošního roku - slučování univerzit.

Prolog. Slučování univerzit je nepochybně hodně aktuální problematika nejen z pohledu našich dvou univerzit působících v Ostravě, ale diskutuje se na toto téma všude v Evropě. Jsou země, kde se jenom nediskutuje, ale i jedná. Dánsko je jednou z těch, kde se tyto záměry dotáhly až k reálným a pozitivním výsledkům. Stejně tak se ve Finsku slučují dvě velké univerzity v Helsinkách, svým zaměřením hodně podobným těm našim dvěma ostravským, s cílem zvýšit svou konkurenceschopnost. Není to tedy z přinucení jiného, než být lepší než ostatní. Stejný záměr jsme měli a máme i my, stát se silnou výzkumně orientovanou univerzitou a prorazit ve stále tvrdší konkurenci. 

Dějství první. To, že takový počin podporuje i naše ministerstvo a že, jak tvrdil tehdejší náměstek ministra pro vysoké školy Koucký, to nebude jen podpora slovní, nás vedla k tomu, vše připravit a zahájit konkrétní kroky k jeho realizaci. Proběhla jednání na vedení obou univerzit, pozitivně se k tomu záměru vyjádřily i akademické senáty. Je ale zjevné, že sloučení tak velkých institucí bude něco stát, protože i v tomto případě na začátku platí 1+1=2,5 než se projeví efekt procesu integrace. Požádali jsme tedy MŠMT, aby nám pomohlo najít financovaní pro takový projekt z Evropských strukturálních fondů, ze kterých by se takové sloučení dalo zaplatit.  Po několika jednáních s vedením ministerstva bez nějakých konkrétních výsledků nakonec zaznělo doporučení, abychom připravili návrh celého projektu a ten doložili společně definovaným záměrem v podobě memoranda. Tak se tedy i stalo, dokumenty byly připraveny a odeslány náměstku Kouckému. Od něj také přišlo poděkování za ně doložené krátkou informací, že ode dneška již není náměstkem, protože byl odvolán. Materiály měly být ale předány k dalšímu zpracování. Nebyly.

Dějství první. Teď si možná říkáte, že neumím počítat, protože by mělo následovat dějství druhé. Nikoliv. Když mají vysoké školy během necelého roku tři náměstky, tak se představení musí upravit. Noví aktéři se prostě musí naučit nový text. Takže po nepříliš úspěšné mailové komunikaci jsme se konečně sešli s náměstkem Wilhelmem, abychom se domluvili na tom, jak pokračovat dále. Po několika týdnech přišel dopis. Celý proces je určitě ze strany MŠMT podporován, doporučuje se dát cíl sloučení univerzit  do dlouhodobého záměru obou univerzit a požádat o financování formou centralizovaného rozvojového projektu.  A to je také aktuální stav k dnešnímu dni. Připravíme další materiály a budeme čekat na to, zdali nám bude tento projekt schválen. Pak se uvidí, jestli budu moci napsat do svého blogu Dějství druhé nebo jen Epilog. Za ta léta jsem se naučil trpělivosti. Nakonec projekt superpočítače si řekl o pět let mého života. Ale stálo to za to!

Tak jak všechno v životě jednou skončí, tak skončila i má letošní dovolená.  Musím říct, že jsem si ji fakt užil.  Byl jsem opět v mém oblíbeném Chorvatsku, v Makarské a bylo to prima.  Točeno veliko (Tuborg), espresso s mljekom, dagnje na buzaru, wifi na pláži (jsem to říkal, že bez Internetu nevydržím ;-)), ale hlavně dva týdny nádherného počasí a teplého moře.  Přečetl jsem dvě knihy.  Biomanželku od Viewegha (trochu zklamání) a Ztracený symbol od Dana Browna (o dost lepší). Mám rád tu atmosféru přímořských městeček a naučil jsem se mít rád onen životní styl “Nema problema”, který sice způsobil, že pohledy přišly až po třech týdnech, ale má fakt něco do sebe.  Prostě není třeba a ani není kam spěchat.  Je pravda, že po svém pondělním návratu do školy tento životní styl vzal za své, ale když je člověk odpočatý, tak problémy vnímá úplně jinak.  Navíc, když jsme z Chorvatska přivezli konečně i pěkné počasí sem k nám do Česka.  Možná to vedro mohlo být o trochu menší, když jsme se vraceli ve středu z jednání v Brně, tak teploměr na D1 ukazoval 35 stupňů, ale takové má být léto a neměli bychom si stěžovat. Celý ten první pracovní týden jsem ukončil sobotním tenisovým turnajem Metaxa Cup u nás v Polomi.  Začínal ve 13.oo uprostřed toho největšího dusna a ozývaly se názory, že “... za Magnificenci by měl být připraven náhradník, kdyby náhodou zkolaboval”.  No to mě tedy namíchlo.  Těch pět setů jsem vydržel, se svým spoluhráčem jsme skončili druzí (první by se mi líbilo více ;-)) a tak jsem se po třech litrech vypité vody (poctivě jsem hydratoval) dočkal i nějaké té skleničky Metaxy.  Teď, plný vyplavených endorfinů, píšu tento blog a jsem přesvědčen, že i ten náročný školní rok, který je před námi, se zvládne.  Musí. Takže nám všem přeji ať se nám tak i daří.  A nezapomeňte ... Nema problema.

..., která se nekoná.  Vzpomínám si, když mi bylo o takových deset až patnáct let méně, jak s nástupem prázdnin se věci zklidnily. Dny se líně převalovaly, letní poklid nic nenarušovalo, byl problém koholiv sehnat, o což se ani nikdo nesnažil. V tomto příjemném čase jsem se obvykle obklopil řadou knih, připravoval si přednášky do nového školního roku, dopisoval články a celé to období bylo naplněno klidem, který se však už nikdy neopakoval. Naopak. Každým rokem je to stále horší. Tak nějak ve svém podvědomí si říkám, že tu okurková sezóna někde je, ale hodně dobře schovaná. Nemyslím si, že tenhle problém mám jenom já. Podle podpisových knih, které se v sloupci o výšce bezmála jednoho metru každý den u mne na stole objevují, je mi jasné, že v té neokurkové sezóně nejsem sám. Blíží se termíny podání projektů do TAČRu, TIPu, o průběžných monitorovacích zprávách raději ani nemluvím. Prostě je taková doba a já jsem rád, že je hodně těch, kteří si uvědomují, že to prostě jinak nejde. Je ale třeba si uvědomit, že bez relaxace to taky nejde. Vzpomínám si, jak Američané používali známé rčení:  "Work hard, play hard!". U nás je to někdy spíše "Work hard, work hard!" a doufej, že si toho pan ministr Kalousek všimne a náležitě to ocení. Já už se taky konečně chystám na dovolenou a má žena doufá (marně), že budu odstřižen od pupeční šňůry Internetu. Rád bych (teď asi tak trochu kecám), ale asi to nepůjde. Nevěřím, že se něco nevyvrbí, co nebude třeba řešit. Tak mi v tomto raději držte palce. Jinak bych mohl skončit jako Jack Nicholson v Kubrickově filmu Shining, který se z přepracování lehce pomátl a pak pronásledoval svou rodinu v opuštěném hotelu s velkou sekerou. Ale to jsem samozřejmě žertoval. Sekeru nevlastním z jediného prostého důvodu, mohl bych si totiž ublížit. Jsem nešikovný po našem psu Bastíkovi ;-).

Představte si ministra Kalouska jak tančí válečně pomalován polonahý kolem ohně.  Polonahý asi ne, raději zůstaňme u obleku s kravatou.  Vysílá kouřový signál, který nevěstí nic dobrého. Minus devět miliard  pro rezort ministra školství. To by pro vysoké školy znamenalo asi tři miliardy, které by nám chyběly oproti letošnímu roku.  Zatím se hovořilo pouze o jedné miliardě, kterou jsme letos dostali navíc, ale která by se už nemusela opakovat v příštím roce.  Ale i ta jedna miliarda je zatraceně hodně, o třech miliardách se snad ani nedá uvažovat v reálných dimenzích. Opatření, která můžeme ještě udělat, těch už není mnoho.  Z pohledu nákladů se asi ještě dají ušetřit nějaké “drobné”, ale to takový velký výpadek financování nenahradí. Jediné, co máme konkrétně v rukou jsou projekty.  Máme pod střechou všechny projekty OP VaVpI, daří se nám i v OP VK. Mimochodem, podle slov vrchního ředitele sekce Operačních programů EU Zaorálka, jsme jednou z nejúspěšnějších univerzit v čerpání těchto zdrojů vůbec. Chystají se nově centra kompetence, průběžně se vypisují granty, máme významné kontakty s průmyslem. Je si jen třeba uvědomit, že projekty neznamenají v tomto kontextu další významné mzdové prostředky navíc, ale budou znamenat především kompenzaci výpadku dotačního financování. Kdo nebude mít projekt, hospodářskou smlouvu nebo grant, bude na tom nutně hůře.  Bude třeba vybalancovat výukové povinnosti a výzkumnou činnost. Mimochodem, tak se tomu dávno děje i všude ve světě. To je signál pro nás, na který jsme schopni zareagovat.

Když jsem o tom všem přemýšlel na cestě z Prahy, kde jsem se všechny ty zprávy dozvěděl, tak vedl Václav Moravec v rádiu diskuzi s Pavlem Mertlíkem. Dříve ministr financí, dnes hlavní ekonom Raiffeisenbank. Samozřejmě došlo i na krácení rozpočtu a tam také zazněla z úst pana Mertlíka slova o tom, že takové krácení, zejména ve vzdělání, je destruktivní. Ještě jsem nenašel názor, který by byl opačný.  Teď všichni čekáme a věříme, že se jedná jen o kouřové signály. A válečné tance jsou, jako ostatně vždy i byly, jen symbolickou výstrahou něčeho, co se nakonec nemusí uskutečnit.  V to asi doufáme všichni na vysokých školách, ale přeci jen se pro jistotu půjdu podívat po nějakých těch temperách.  To kdybychom se museli začít malovat válečnými barvami i my ;-)!

Ale nejen její a nejen jeden týden. Musím říct, že jsem s nadšením sledoval finálový výkon Petry Kvitové ve finále Wimbledonu. Jako bývalý tenista vím, jak je nervozita svazující a stav "gypsu na ruce i obou nohou" v rozhodujících okamžicích utkání bývá horší než jakýkoliv soupeř na druhé straně. Tehdy jsem spíše já hrával proti sobě než proti tomu druhému. Ne tak ale Petra Kvitová. Prostě do toho šla a moc o tom nepřemýšlela. Věřila si a dotáhla svou cestu turnajem až k samému vrcholu. Měl jsem z jejího vítězství velkou radost. Prostě se opět o nás mluví v tom nejlepším. Říká se, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Já nevím. Tvrdím, že možná není důležité vyhrát, ale je třeba pro to, abyste byli první, udělat maximum.

Ale nejen Petra Kvitová si v minulých dnech užívala své okamžiky výjimečné slávy. Na naši univerzitě probíhaly promoce. Ty asi neměly svého jediného vítěze, ale troufám si říci, že vítězem se stali všichni, kteří si na pódium přišli pro svůj diplom. Ti, kteří si z něj odnesli diplom v červených deskách, udělali pro své vítězství o trochu více a byli přeci jen blíže tomu, co znamená být první. Určitě si zaslouží o jeden potlesk obecenstva navíc, protože toho přeci jen museli udělat o pěkný krapet více než bylo nezbytně nutné.

Takže mi dovolte, abych se i já přidal do té dlouhé řady gratulantů a popřál vám všeho nejlepšího a mnoho úspěchů do budoucna. Stejně jako Petru Kvitovou vás totiž nečeká nic jiného, než toto své vítězství obhájit a ukázat, že to nebyla jen náhoda. Takže si řekněte o "new balls" a běžte do toho!

To, že se u nás dostalo vysoké školství do pasti podfinancování není pochyb.  Tady je ale dlužno dodat, že nikoliv vinou vysokých škol.  Stále se hovořilo o nedostatečném počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí a tak se nastavily parametry financování, které celou situaci měly změnit.  Změnily.  Důsledek je ten, že došlo k explozi přijímaných studentů a hlavně k ničím neřízenému vzniku celé řady soukromých škol. Teď se chce zatáhnout za záchrannou brzdu a vrátit univerzitní vzdělávání tam, kam patří, ke kvalitě a jeho jisté výjimečnosti. Všude ve světě je chápáno univerzitní studium jako integrální propojení procesu vzdělávání a tvůrčí činnosti. K tomu je třeba se v rámci reformy vrátit, proto se také začalo hovořit o diverzifikaci vysokých škol a o výzkumných univerzitách.  Mám ale obavu, že interpretace pojmu diverzifikace se zatraceně hodně různí.  Zjevně tady pochybili politici (výjimečně ;-)), protože tuto Pandořinu skříňku ve svém programovém prohlášení vlády otevřeli bez toho, že by si uvědomili důsledky nedostatečného zadefinování takového pojmu.  Někdo diverzifikaci chápe tak, že výzkumná by měla být Karlova univerzita, maximálně Masarykova univerzita.  Zazněl taky názor, že techniky vlastně připravují lidi pro praktické disciplíny, takže by měly být především vzdělávací instituce. Já jsem si v tomto kontextu uvědomil svou zkušenost z Rakouska.  Tam mají 21 univerzit, a pokud by nedělaly výzkum, tak by nebyly tolerovány. Toho si je vědom každý člen jejich akademické obce a tak se všichni věnují pedagogické činnosti stejně jako vědě a výzkumu. Někdo více tomu prvnímu, někdo tomu druhému, ale vždy obojímu. Nikdo v Rakousku nehovoří o další diverzifikaci univerzit a funguje jim to více než 100 let. Taky mají těch soukromých jen několik, u nás jich je 46 (kolik z nich asi dělá skutečný výzkum?)! Naši tvůrci nového zákona o vysokých školách použili rakouského modelu jako vzor.  Proč si tedy neberou příklad i z toho ostatního?  Bude-li se hovořit o 5 nebo snad o několika více “vyvolených”, tak to klidu v akademických obcích našich univerzit moc nepřidá.  Snad tedy kromě té Karlovy univerzity.  Jenom si nejsem jist, zdali i tam všechna jejich pracoviště vyhoví požadavku kvalitní výzkumné činnosti. Asi proto se tedy nelze divit reakci shromáždění z minulé středy, kdy proběhla diskuze k připravovanému věcnému záměru zákona o vysokých školách, kdy jeden z přednášejících prohlásil, že nejlepší by bylo žádnou reformu nedělat.  Sklidil velké ovace! A tak mám pocit, že všechny ty deklarované reformy se dostávají do stavu nesystémového škrtání a světlo na konci tunelu nevidíme nikdo.

Teď si mnozí říkají, k čemu nám takové výpočetní monstrum asi bude? Dokonce jsem se někde na internetu dočetl, že jediným důsledkem bude to, že se zruší jedno parkoviště za kolejemi, kde bude stát budova superpočítače. Ano zruší, ale vznikne na naší univerzitě něco, co nemá v Česku obdoby (na rozdíl od parkovišť ;-)) a naše univerzita se tak přidá k těm několika málo evropským univerzitám, které mají k dispozici takto výjimečnou výzkumnou infrastrukturu. Superpočítač totiž není jenom pro ajťáky, ale je to ve své podstatě ta nejuniverzálnější laboratoř, která se dá použít takřka ve všech oblastech výzkumu, který u nás pěstujeme a na kterém také chceme postavit svou budoucnost. "We need supercomputers for science not for computer science" prý pronesl snad jeden z nejznámějších vědců současnosti - prof. Stephen Hawking. To je dle mého ta nejvýstižnější myšlenka vyjadřující, k čemu má takový superpočítač sloužit. A já věřím v to, že bude, proto jsem koneckonců ten dokument na téma superpočítání v Ostravě před těmi bez mála pěti lety poprvé vytvořil.

P.S.: O celém projektu se dozvíte více na jeho stránkách www.it4i.cz nebo na www.facebook.com/it4innovations  

Musím přiznat, že vyskočit z letadla, byť s padákem, mi nikdy nepřipadlo jako dobrý nápad.  Trochu jsem pochopil mentalitu těchto lidí, když jsem dostal nabídku s nimi alespoň letět.  Tu jsem přijal, protože létám rád a létám dobře.  Myslím tím, že nenarušuji klid letu.  Jenom jednou jsem k smrti vyděsil jednu pasažérku, když jsem upozornil na to, že spoj trupu letadla, u kterého jsem seděl, je podezřele horký, což by mohlo být způsobeno nežádoucím zkratem.  Ta paní za mnou chvíli vypadala, že byla ochotna vyskočit z letadla, možná i bez padáku.  Tehdy s těmi parašutisty jsme letěli v Andule (dvojplošník a jediným motorem) a protože pro mne na sedadlech už nezbylo místo, tak jsem seděl na schůdku mezi piloty.  Aspoň jsem je mohl sledovat při práci a kontrolovat, zda-li vše dělají správně.  Jakmile jsme vystoupali, tak velitel družstva parašutistů otevřel dveře (to v normální lince nezažijete) a všichni jeden po druhém přišli k těm dveřím, podívali se dolů a šup, byli pryč.  Jenom se po chvíli pod námi otevřel barevný vrchlík padáku. Marně jsem upozorňoval na to, že by poslední měl zavřít, takže jsme s tímto “kabrioletem” pokračovali až do okamžiku bezpečného přistání.

Včera jsem poslouchal v televizi zprávy a zaujalo mě téma pana Hušáka, který by měl, pokud v Sazce skončí, dostat odstupné v hodnotě několika desítek milionů.  Tak jsem si ho představil, jak uzavírá to družstvo těch parašutistů, skáče a hop, namísto barevného vrchlíků se rozevírá zlatý padák.  Jak se asi lze k takovému padáku dostat? Zjevně je třeba přivést nějakou společnost s miliardovým obratem do konkurzu. Je to fakt blázinec a člověk má někdy pocit, že by raději z toho letadla skočil jen tak, bez padáku. Horší je, jak té naší nejmladší generaci, kterou vzděláváme a snažíme se vychovávat, vysvětlit, že být třeba inženýrem je jejich budoucnost a že se to vyplatí.  Ještě štěstí, že je hodně těch, kterým stačí ten obyčejný ale funkční padák a to plachtění vzduchem si prostě jen tak užívají.

Pamatuji si ty dlouhé fronty, když se v Ostravě objevil první McDonald’s.  Hamburger, hranolky s kečupem nebo majonézou, Cola s ledem, zmrzlina.  Fronty byly hodně dlouhé a já jsem tam trpělivě stál s ostatními.  Teď tam zajdu spíše výjimečně. Ne, že bych byl vybíravý.  Naopak.  Jsem vzorný strávník a sním, co je přede mne položeno.  Jen si vzpomeňte na ty červy a kobylky co jsem jedl v Číně. Prostě možností, kde se najíst, přibylo.  Proč ale o tom píšu.  Možnosti stravování naší univerzity jsou omezené.  Máme menzu, které se někdy daří méně, někdy více. Máme bufety, prodejny a teď i kavárničky.  Objevily se také automaty s bagetami.  Přesto stále slýchávám, že to není ono, že to nestačí.  Taky ale máme jedno patro menzy, které se nám kromě nějakých těch večírků nedaří rozumně využít.  Nápad zní, nabídnout tuto plochu profesionálům, kteří by tam mohli vařit.  Zřídit tam jednu trochu lepší restauraci.  Doplnit ji o nějaký ten, jak se česky říká, fast food.  Možná by to mohlo být oživení našich stravovacích zvyklostí a hlavně možností.  A taky bychom na tom mohli něco i vydělat. Přeci jen, nevyužít plochu druhého patra menzy mi připadá jako velká škoda.  Tak co vy na to? 

Slovo kvalita se neustále skloňuje ve všech pádech.  Slyšíme o ní v médiích, čteme na billboardech, o kvalitě se hovoří i na našem ministerstvu. Dle různých vyjádření, by se právě kvalita měla stát základem budoucího financování univerzit.  Prostě je to populární slovo.  Jenom si nejsem jistý, zda-li všichni ví, co si pod tímto pojmem představit. Ne, nebojte se, nebudu tady uvádět žádné definice.  Stačí trocha selského rozumu.  Nejde o nic jiného, než aby naši studenti byli spokojeni se svým vzděláním, aby průmysloví partneři byli spokojeni s prací, kterou pro ně odvádíme, aby výsledky vědy a výzkumu byly pozitivně přijímány u nás i ve světě. Obecně v reálném světě platí, aby byl zákazník spokojen. Pro tyto účely vznikly standardy, které pomáhají řídit organizace tak, aby tento cíl byl splněn.  Asi všichni víte, že my jsme zavedli na naší univerzitě standard řízení kvality podle normy ISO 9001. A právě na ověření toho, zda-li tyto standardy respektujeme, byli u nás auditoři. V minulých dvou dnech náš systém kvality prošli a zkontrolovali naplňování jeho pravidel. Závěry mne potěšily, protože bylo konstatováno výrazné zlepšení za uplynulý rok v celé řadě oblastí. Prošli jsme tedy téměř bez ztráty “květinky”, ale je tu jedno ale! Ano, máme ve věcech větší pořádek dle normy ISO 9001 a není pochyb o správnosti dodržování norem a standardů, nicméně důležitější je, zda-li jsou všichni ti, o kterých jsem psal výše, spokojenější. Klidně mi dejte vědět. Norma je jedna věc a skutečnost je věc druhá.  Obecně mám dojem, že se celkově zužuje kvalita na formální stránku věci (úspěšně splnit požadavky auditu) a stává se někdy virtuální realitou. Přiznám se, že to bych tedy nerad. Dokonce jsem vnitřně přesvědčen o tom, že bychom žádné audity ani nepotřebovali. Kvalita by měla být otázkou našeho osobního přístupu a cti.  Pak zcela určitě budou všichni ti, pro které pracujeme, spokojenější. A o to tady jde.   

Představuji si, že hraji tenisové utkání.  Mám první podání, které ale skončí 10 cm za servis lajnou.  Vidím to stejně jako čárový rozhodčí, který ohlásí aut.  Hlavní rozhodčí ale rozhodne, že míč byl dobrý.  Na nechápavý pohled můj i ostatních, které utkání sledují, reaguje: “ domluvil jsem se s koučem hráče Vondráka, že uznám tento bod v jeho prospěch”.  Jak vidno, můj kouč je skvělý lobbista.  Teď si říkáte, proč tady hovořím o svých tenisových představách. Protože se doneslo k mým uším, že závěry akreditační komise, o kterých jsem před nedávnem psal, jsme přijali bez boje a nepokusili jsme se je změnit.  Prý jsme to “měli prolobbovat”.  Chtěl bych na tomto místě říci, že jsme učinili v této oblasti maximum možného a přijatelného pro obě strany. Argumentaci jsme měli nachystanou a řadu věcí jsme zvrátili v náš prospěch.  Šlo to, protože v těchto případech nebyl míč 10 cm za čarou, ale dotýkal se jí.  Prostě jsme si řekli o “Eagle Eye” a vyplatilo se.  Zpráva komise pro hodnocení našich habilitačních a profesorských řízení byla nepochybně přísná a tvrdá, ale nikoliv nespravedlivá.  Jestliže si některé obory nedaly pozor na dodržování pravidel, která jsou nakonec i obsažena v zákonu o vysokých školách, tak se muselo stát to, co se stalo.  Nejde o to, že by vše bylo špatně.  Byla tam celá řada případů kvalitních a pozitivně hodnocených. Ale! Já jsem hned ve svém úvodním projevu rektora slíbil, že se chci zasadit o kvalitu.  Kvalita není o auditech dle normy ISO 9001, ale o našem osobním postoji k této problematice.  Je se třeba podívat na to, kde se udělaly chyby a ty napravit.  Lobbovat za nekvalitu prostě nechci. Takže odmítám přiznaný fiftýn a jdu na druhé podání, protože to moje první bylo chybné. Nechci, aby za mne můj kouč lobboval.  Chci, aby se mě zastal v okamžiku, kdy rozhodčí budou k mému výkonu nespravedliví.

Je to fakt úděsné jak ten čas letí.  Před nedávnem jsem psal o novoročních předsevzetích a jsou tu Velikonoce.  Uběhlo to jako voda.  Vyměnil jsem sněžnou frézku (naštěstí letos zahálela) za sekačku na trávu.  Wapkou jsem vystříkal dlažbu. Rozkvetla nám sakura.  Mou ženu opět dostihla senná rýma. Pan prezident sehrál excelentní hereckou etudu s perem na tiskové konferenci v Chile.  To asi není typické pro svátky jara, ale je to nepochybně hit letošního jarního období. Tedy kromě toho úžasného představení s odvoláváním a neodvoláváním ministrů, tajným nahráváním a jeho zveřejňováním. A do toho všeho na mě vlítla jarní únava. Tiše závidím našemu psovi, jak akceleruje v honbě za ptáky, kteří ho přelétávají ve výšce několika a někdy i desítek metrů. Občas prohání i letadla, pošuk.  Je pravda, že pak z ničeho nic “omdlí” na dlažbě v poloze na boku ležícího lovce a do okamžiku přeletu dalších vetřelců si hodí šlofíka. Já si šlofíka dát nemůžu.  Vypadá to hloupě, když na tiskové konferenci k podpisu smlouvy o spolupráci v oblasti jaderné energetiky (podepsali jsme ji s konsorciem MIR.1200 ve středu - pero jsem vrátil) byste si zdřímli. Takže se těším na ty příští dny, kdy by mělo být krásně. Jarně. Doufám, že  si trochu odpočinu a totéž přeji i vám všem, kteří čtete tento blog.  Mám ale jednu prosbu.  V pondělí to nepřežeňte, potřebuji, abyste byli všichni ve formě.  Přeji pěkné svátky!

Obvykle má toto gesto varovný význam. A není tomu asi jinak ani v našem případě. Šest našich fakult prošlo hodnocením habilitačních a profesorských řízení. Byla to práce náročná pro nás i pro vlastní komisi složenou z významných osobností nejdůležitějších akademických pracovišť České republiky. A jaké byly tedy výsledky? Troufám si říci, že jsme to ustáli, ale ...!  Dvě fakulty prošly bez problémů (FEI a FS), u těch ostatních se někde pohrozilo více, někde méně. Prostě to, co dříve procházelo bez problémů, v dnešní době drhne. Tlak na kvalitu je prostě cítit všude a bude stále silnější. Úvahy typu "to se nějak udělá" nefungují a fungovat nebudou. Budeme takto hodnoceni stále více a orientace na výkon bude nedílnou součástí naší existence. Důležité je to, že jsme některá opatření, jako je zacílení na kvalitní výsledky uchazečů, uvedli v život ještě před vlastním hodnocením. To nám nepochybně pomohlo stejně jako snaha vymezit klíčová témata vědy a výzkumu, která chceme pěstovat. Ukazuje se, že nejsme schopni udržet široké spektrum oborů habilitačních a profesorských řízení tak, aby byla zajištěna návaznost na odpovídající doktorská studia a požadovaný vědecký výkon. Je třeba se zaměřit na to, co umíme. Tam prosazovat kvalitu a neustupovat z jejích principů. Jedna kvalitní publikace nebo projekt znamenají mnohem více než desítky příspěvků na konferencích pořádaných v Horní Dolní. Dodnes si vzpomínám na jednoho asistenta z Technické univerzity v Grazu, kterého jsem potkal během svého prvního působení v Rakousku. Tehdy prohlásil: "I need to write one good paper!". To byla totiž podmínka zahájení jeho habilitačního řízení. Jednoznačně platí, že někdy méně znamená více a je třeba na takový princip přistoupit. Jinak by nám příště mohla akreditační komise pohrozit ještě výrazněji a nemuselo by zůstat jen u výtek. Je třeba tyto její závěry respektovat. Nemůžeme napodobovat našeho psa. Ten, když mu hrozím,  se zarputile dívá někam jinam. Někdy to doprovází drzým výrazem v obličeji (po kom to ten pes má ;-)). Tohle si nemůžeme dovolit. 

Z Ostravy až na konec světa! Tak znělo heslo pana Minaříka z Úřadu vlády České republiky, který připravil cestu mou, pana děkana Slivky a pana profesora Pištory až do Kunmingu, hlavního města provincie Yunnan. Proč právě tohle město jihovýchodní části Číny, kde cesta trvala hodně dlouhých 34 hodin?  Protože tady se nachází velká část nerostného bohatství Číny a vykutat je ze země vyžaduje připravené odborníky.  A naše univerzita vychovává takové lidi bez mála 300 let.  Toho si všimli nejen na našem Úřadu vlády pan Minařík, který nás také na celé cestě doprovodil, ale i tady v Kunmingu, kde na hotelu píši i tento blog.  Cílem naší mise nebylo pouze  podepsat memorandum o spolupráci mezi Yunnan Land & Resource Vocational College a naší univerzitou, ale hlavně uvést v život projekt vzdělávání jejich pedagogů a studentů.  To, že součástí společných aktivit by měl být i výzkum a vývoj není snad třeba ani dodávat.  Musím přiznat, že takové memorandum za účasti televize, velvyslance naší republiky a dalších představitelů jsem v historii naší univerzity ještě nepodepisoval. I z toho důvodu považuji tento krok za průlomový v naši spolupráci s “říší středu”.  Hornictví je nepochybně naší tradicí, ale současná dynamika rozvoje Číny může touto cestou využít nejen naši dlouholetou zkušenost v této oblasti, ale i otevřít pomyslné brány dalším kontaktům se všemi fakultami naší vysoké školy.  Je třeba se rychle přidat k těm ze zemí EU nebo Ameriky, kteří si uvědomili, že spolupráce s Čínou je klíčová a nelze ji pominout. Onen pomyslný vlak spolupráce s touto nejrychleji se rozvíjející ekonomikou světa totiž kolem nás projede jenom jednou. Pokud nenastoupíme, tak se budeme jen dívat na jeho koncová světla a přemýšlet o tom, proč jsme do něj nenaskočili a kde s jsme udělali chybu. Musím přiznat, že mi dělalo hodně dobře, když se o naši univerzitě hovořilo jako o velmi respektované a utvrdilo mě to v tom, že naše vysoké školství není na tom tak špatně, jak si sami snažíme někdy vsugerovat.

Nechci hovořit o vyhrnutých rukávech a práci, která s rozvojem této spolupráce souvisí. Může to znít jako klišé, ale je to závazek, který jsme slíbili dodržet při večeři, kde se konzumovala neuvěřitelná jídla a upíjely snad ještě neuvěřitelnější nápoje (kdo mi nevěří, může se podívat na pražené červy a kobylky, které jsme s velkým odhodláním chroustali).  Slíbil jsem, že se za rok s prezidentem Yunnan College znovu sejdeme a  zhodnotíme, jak se nám daří spolupracovat. Jsem přesvědčen, že to bude nepochybně zajímavý projekt a stejně tak jsem přesvědčen, že by si tu místní kuchyni měli vyzkoušet i další! ;-) 

Tak se jmenoval seminář, který dnes (tj. ve čtvrtek 24.3.) pořádala Agentura pro regionální rozvoj.  Účast celé řady institucí byla reprezentativní. Byli tam zástupci univerzit, středních škol, kraje, zaměstnavatelů i úřadů práce.  Proto mne trochu zarazila úvodní slova, kde zaznělo “nepřišli jsme sem tuto věc vyřešit, ale především o ni diskutovat”. No tedy, já mám pocit, že se na toto téma diskutuje více než dost delší dobu a spíše mi chybí právě ta řešení.  Ale abych byl férový.  Ukázalo se, že se celá řada věcí v této oblasti dělá a snad se časem i podaří dosáhnout takových cílů, kdy vzdělání v technických oborech nebude až na posledním místě zájmu o studium.  Naše univerzita v této politice sehrává významnou roli a jsem tomu rád.  Máme celou řadu projektů, které řešíme společně se středními a dokonce i základními školami, jsme koordinátorem podpory technického vzdělávání v našem kraji, pořádáme různé soutěže a školy pro talentované středoškoláky. Chystají se projekty jako Vesmírná brána nebo Svět techniky v rámci OP VaVpI. Jsem přesvědčen, že se nemáme za co stydět, ale je si třeba říci, že to stále není dost. V čem tedy tkví problém nezájmu o technické obory? Obávám se, že klíčová je nedostatečná prestiž povolání techniků a inženýrů u nás.  Jsou nedoceněni finančně i společensky.  Udělal jsem si tedy krátký exkurz do toho, jak si stojí v této oblasti ve Spojených státech.  Žebříček průměrných měsíčních platů (brutto) vypadá následovně:

Asi k tomu není co dodat.  Vypadá to, že pro některé možná bude lepší pracovat ve Spojených státech jako pokojské. Bohužel naše ekonomika má pořád ještě k těm světovým daleko.

Vraťme se ale zpět k nám k řešení problému (ne)zájmu o studium technických oborů. Ve Velké Británii se pokusili zájem středoškoláků o technické a přírodní vědy vybudit prostřednictvím tzv. “vyslanců vědy”.  Nejlepší vědci a profesoři odcházeli alespoň na chvíli učit na střední školy. Výsledky jejich univerzit ukazují, že to nepochybně mělo pozitivní vliv. Tak mne napadlo, co kdybychom připravili kurzy, které by zajišťovali naši nejlepší pedagogové a vědci a ty bychom ve spolupráci se středními školami nabídli jejich studentům.  Nepochybuji o tom, že získat naše mladé pro takové studium nebude jednoduché.  Ne, že by byli hloupí, spíše mám pocit, že hodlají dělat jenom to co je baví a to na matematiku mnohdy moc nevypadá.  Přinutit je sundat kapuce z hlavy, vyndat pecky z uší (přiznám se, že nevím co teď poslouchají), povytáhnout rifle, aby nebylo vidět spodní prádlo (za mých mladých let to byla potupa ;-)), může být docela zábava a výzva pro ty z nás, kteří by tohle vyslanectví vědy podstoupili.  Dejte mi vědět, zda-li máte o to zájem.  Myslím, že bychom na to mohli připravit projekt a financovat jej z evropských fondů. Nakonec jde i o naši budoucnost.

Možná si hned teď řeknete, co mám proti statistice, když je nedílnou součástí vědecké bádání. Tak o tom není pochyb. To je ale statistika, která je používána nesmírně seriózně. Je založena na přísných pravidlech, protože to je jediná cesta jak ověřit experimentální výsledky a posunout tak dále naše poznání. Mám na mysli statistiku jinou, kterou sám pan Winston Churchill uvedl ve svém citátu jako nejvyšší stupeň mystifikace: "lži, zatracené lži a statistika!".  Pokud se taková "statistika" stane základem žebříčku nejlepších univerzit v České republice tak, jak jej např. otiskly některé naše deníky, pak je třeba  uvést věci na pravou míru. Snaha uspořádat všechno do žebříčku je něco, co je velmi typické např. pro sport nebo i jiné soutěže.  Nikdo nezpochybňuje pozici Rafaela Nadala v žebříčku ATP, nebo vítězství Karla Gotta ve Zlatém Slavíku. Proč se tomu brání univerzity, tedy kromě těch, které jsou na prvním místě?  Protože měřit jejich výkon není nic jednoduchého. Jejich činnost je multidimenzionální.  Vzdělávání, vědecký výkon, výzkum a inovace, spolupráce s praxí, prestiž, tradice, pozice a vybavenost a celá řada dalších věcí tvoří komplex, který se nedá zjednodušeně “narovnat” na přirozené číslo určující pozici v jediném žebříčku.  Ano, můžeme říci, že z pohledu počtu studentů jsme na třetím místě, z pohledu RIVu na místě desátém a troufám si říci, že příjem prostředků z firemní sféry na oblast vědy a výzkumu nás staví na čelní místo takového pořadí.  I proto jsem před dvěma dny ostře protestoval proti návrhu pracovní komise České konference rektorů, která přišla s “nápadem” všechny tyto náhledy strčit do vzorečku a na konci bude číslo v uzavřeném intervalu 0 až 1, kde ti nejlepší budou mít jedničku.  To je něco, co vadí nejenom mně, ale celé řadě dalších lidí, kteří se na akademické půdě pohybují. 

Mánie žebříčků není lokální problém.  Je to záležitost, která má své hluboké kořeny i v mezinárodní, globálním pohledu na výkonnost univerzit.  V pondělí jsme se sešli všichni rektoři veřejných vysokých škol s novým velvyslancem Spojených států panem Normanem  L. Eisenem a v rámci velmi konstruktivní diskuze zaznělo: “pomozte nám, českým univerzitám, se prosadit v mezinárodních žebříčcích, kde hrajeme hodně nevýznamnou roli”.  Reakce pana ambasadora byla velmi rychlá a pohotová.  Jeho nabídka zněla, že pozve do České republiky zástupce univerzit, které zaznamenaly v mezinárodních žebříčcích největší posun, aby se s námi podělili o své zkušenosti. A nemusel jít daleko, hned pozval na naše setkání svou paní Lindsay, která je profesorkou angličtiny na Georgetownské univerzitě.  Právě tato univerzita zaznamenala v žebříčcích výrazný posun vpřed. A opět zaznělo, o čem jsem psal dříve.  Žebříčky jsou subjektivní a zdvihá se vůči nim vlna kritiky. Je zjevné, že objektivně hodnotit univerzity není nic jednoduchého. A hlavně. Je třeba pracovat s korektními a aktuálními daty. To je totiž asi největší problém u nás. Ve světě si hodnotitelé nedovolí použít rok stará data, která používají naše dříve zmíněné deníky. Jinak se nikdy ničeho nedopočítáme a statistika nebude mít jiný význam, něž jaký ji přisoudil ve svém citátu pan Churchill.

Ale aby nedošlo k mýlce.  To, že je problém sestavit objektivní žebříček neznamená, že nechceme být lepší ve vědě, výuce nebo spolupráci s průmyslem. V tom, jak pevně věřím, máme všichni jasno!

Jaká jsou tedy tato pravidla?  Jsem názoru, že by měla být jednoduchá transparentní a v maximálně míře by měla reflektovat to, za co nám příspěvek na vzdělávání poskytuje MŠMT. Letos jsme dostali z celkového objemu 1 005 321 tis. Kč 84% na počty studentů (tzv. koeficient A+B1), 9% za absolventy (B2) a 7% za kvalitativní a výkonové ukazatele (B3).  To poslední není nic jiného než onen známý “kafemlejnek”, který semele dohromady snad úplně všechno, co se dá na vysokých školách nějak změřit (vědecký výkon, počty doktorandů a cizinců, mobilita, počty docentů, profesorů atd.).  Největším problémem bylo jak rozklíčovat tu největší částku, která jde za počty studentů (A+B1).  Fakulty totiž dostávají finanční prostředky na své studijní programy, na jejichž výuce se ale podílí i ostatní fakulty.  Jinými slovy, něco si fakulta musí “koupit” od jiných a sama pak “prodává” některé své předměty jiným.  Výsledkem pak bylo sestavení tabulky (Tab. 1), která tyto vztahy popisuje:

Tab.1: Přepočet pedagogického výkonu mezi pracovišti.

Poslední řádek ukazuje kolik získaly fakulty a univerzitní studijní programy (USP) prostředků v tis. Kč, předposlední sloupec pak kolik dostanou fakulty, celoškolské katedry a ústavy za výuku odvedenou pro sebe a pro ostatní.  Poslední sloupec pak ukazuje procentní podíl na této výuce.  Barvy dokumentují koeficient ekonomické náročnosti (KEN).  Fakulty a univerzitní programy násobí svůj výkon svým průměrným koeficientem, výměna mezi fakultami se násobí průměrným koeficientem za univerzitu a celoškolské katedry mají tento koeficient roven jedné.  Tím hlavním důvodem je fakt, že nemají laboratorní výuku a ta je tedy levnější než výuka odborných předmětů.  Tabulka tak ukazuje strukturu výkonů, sloupce vyznačují kolik fakulta odevzdá ostatním, řádky pak kolik dostane od ostatních.  K předposlednímu sloupci se pak přidají výsledky za počty absolventů (B2) a výkonové ukazatele (B3) (Tab. 2):

Tab.2: Celkový hrubý příjem pracovišť

Jenom pro doplnění VM+UH jsou prostředky, které dostává Ekonomická fakulta na svá detašovaná pracoviště ve Valašském Meziříčí a Uherském Hradišti. V tomto místě je třeba třeba stanovit procento, které se musí odečíst na mandatorní výdaje a provoz rektorátu. 31 100 tis. je část fixovaná na spoluúčast OP VaVpI (nová budova FEI), odpisy 51 000 tis., provoz rektorátu 240 063 tis. Kč (tj. 23,9%) a tzv. rezerva rektora 20 000 tis. Kč.  Dohromady se tak stanovila “daň” 34%, která se všem pracovištím odečetla z jejich hrubého příjmu. Na následující tabulce (Tab.3) je výsledek v porovnání s rokem 2010:

Tab.3: Čistý příjem pracovišť po odpočtu celouniverzitních nákladů

Sloupec Rektor ukazuje, jak se použila rezerva rektora a jak FEI, FAST a HGF solidárně pomohly 8,2 miliony tento fond navýšit, aby bylo v případě nouze z čeho čerpat finanční prostředky.  Rezerva rektora není žádný tajný fond, ale jeho čerpání podléhá projednání v kolegiu rektora. Taková je dohoda rektora s děkany. A jaký je tedy celkový výsledek?  Ten vidíte na poslední tabulce (Tab.4):

Tab.4: Výsledný návrh rozpočtu

Nedá se k tomu nic více než říci, že úbytek financí je zřejmý, ale když je porovnáme s mzdovými nároky, tak lze s tímto rozpočtem vyžít.  když k tomu přidáme další jednu miliardu z účelových prostředků a evropské strukturální fondy čerpané v rámci projektů OP VaVpI, tak si troufám říci, že mohlo být hůře.  Dokonce si myslím, že na některých pracovištích bude i lépe než vloni.

Na závěr bych chtěl také poděkovat všem děkanům, prorektorům a panu kvestorovi za vstřícnost, která nám umožnila v tak krátkém čase rozpočet připravit.  Snaha se domluvit mě potěšila, a přes všechna ta záporná čísla i naplnila optimismem do budoucna.

Musím přiznat, že mě k dnešnímu tématu mého blogu inspiroval název přednášky prof. Švejnara "Lidský kapitál a konkurenceschopnost: Česká republika ve světové perspektivě", která proběhne příští týden 9.3. na naší aule v rámci akce Kariéra+ 2011. Tímto vás také nenápadně na tuto přednášku zvu ;-).  Nepochybuji, že bude zajímavá a její téma je nesporně horké a frekventované. Proč tedy i já bych chtěl tuto věc komentovat?  Protože souvislost mezi vzděláváním a konkurenceschopností je více než zřejmá.  Už nemůžeme sázet na levnou pracovní sílu, musíme sázet na to, že nabídneme ne něco, ale mnohem více než ostatní.  Bez vzdělaných a tvůrčích lidí máme smůlu.  Už teď velké podniky jako ČEZ, Siemens, Škoda Auto a mnoho dalších hlásí, že jim chybí v budoucích deseti letech 14 tisíc techniků. To vypadá jako dobrá zpráva pro technické vysoké školy.  Je tu zjevná poptávka a ta by mohla zvýšit zájem o studium našich oborů. Tohle nadšení ale rychle opadne v okamžiku, když zjistíte, že v loňském roce absolvovalo (dle údajů Střediska vzdělávací politiky) v České republice kolem 10 tisíc inženýrů!  Je pravda, že dle stejné databáze jich 1,2 tisíce zůstává v evidenci úřadů práce jako nezaměstnaných. I přes toto negativní číslo, které za poslední tři roky stále narůstá, by to ale znamenalo, že za dva roky není co řešit.  Měli bychom být schopni vychovat dostatečný počet techniků. Tak kde tedy jsou? V průmyslových podnicích chybí, nezaměstnaní také nejsou. Věřím, že někteří se vydali cestou podnikání, někteří se možná zaměřili na výzkum.  Obávám se, že velká většina z nich nedělá to, co vystudovala. Práce technika je náročná a zjevně i hůře placená. Chybí ji prestiž. Je málo těch, kteří přesto chtějí svou profesi dělat.  Spíše je více těch, kteří si jen přijdou pro diplom a velká čísla přijímaných, do kterých nás tlačily minulé vlády k tomuto negativnímu jevu jenom napomohly. Řešení? Triple helix.  Trojitá šroubovice vzájemného a těsného propojení státní správy, průmyslových podniků a akademické sféry. To udělaly skandinávské země a zjevně to funguje, protože dnes jsou to právě ony, které jsou na čele peletonu konkurenceschopnosti.  Státní správa musí zajistit taková systémová opatření, aby se podpořily ty obory, které tvoří jádro ekonomické prosperity naší země (že to je průmysl a že to nepůjde bez matematiky, o tom snad není pochyb). Průmysl a vysoké školy musí k sobě najít výrazně hlubší vztah vzájemné důvěry, než je tomu dosud.  Tady bych si troufal říci, že naše škola si vůbec nestojí špatně a z pohledu spolupráce s průmyslem jsme na tom hodně dobře.  Poslední čísla hovoří o tom, že v roce 2009 z celkovému objemu 96 mil. Kč doplňkové činnosti tvořil smluvní výzkum 30 milionů, zatímco za rok 2010 vzrostl tento objem na 126 milionů s celkovým podílem vědy a výzkumu 65 milionů Kč. Ve srovnání s úspěšnými zeměmi ale zaostáváme a je třeba s tím pohnout.  Dnes je vzadu na iPhonu napsáno “Designed by Apple in California Assembled in China”, aby na nějakém obdobném produktu v budoucnu nebylo “Designed in China Assembled in Czech Republic”. Hrozí nám to stále více.

Minulý týden jsem měl opět pravidelné setkání se studenty. Zaznělo jedno téma, které se pak celou diskuzí táhlo jako červená nit. Angličtina. V podobě její výuky, jako základu výměnných programů či hlavní omezující podmínky stále nedostatečného výjezdu našich studentů do zahraničí. Klíčové slovo angličtina se stává předmětem kritiky zástupců praxe a co je nejhorší, neubývá ji. Musím se přiznat, že jsem z toho docela nešťastný a nepochybně oprávněný argument, že se o tyto znalosti měli postarat základní a střední školy, neobstojí. Neobstojí, protože když se vám něco pokazí na vašem autě, tak nejdete za výrobcem špatné součástky, ale tam, kde jste to auto koupili. Prostě se z té zodpovědnosti nevyvlékneme. Otázka jiná je, co s tím. Se studenty zaznělo, že výuky angličtiny je málo. Vím, že naše katedra jazyků si nemůže stěžovat na nedostatek výuky, spíše naopak, a vzhledem k aktuální finanční situaci ji nebudeme moci personálně posílit. Mrzí mne, že zůstaly nevyužity kurzy komerčního charakteru, ať organizované průmyslovými partnery nebo za úplatu. Jsem ale názoru, že existuje cesta jak s tím problémem hnout. Je to cesta levná, byť náročná pro obě strany katedry. Je to cesta běžně používaná ve světě - vést výuku v angličtině. Před posluchárnou, kde jsem měl mít svou první přednášku v letním semestru o Neuronových sítích, na mne čekali dva cizinci s tím, zda-li bude ta přednáška v angličtině. Tak jsem je vzal dovnitř a zeptal se ostatních, jestli by jim to nevadilo. Moc mě potěšilo, že reakce byla veskrze pozitivní, dokonce jsem v některých očích zaznamenal i jiskru nadšení, kterou jsem ne úplně čekal. Není to poprvé, co takto v angličtině učím a beru to jako dobrý trénink nejen pro naše studenty, ale i pro mne samotného. Jasně, že mi po hodině začíná trnout jazyk a začínám prskat jako Louis de Funes v roli četníka, který se před cestou do New Yorku učil anglicky. Anglické "th" má své specifikum, na které my nejsme zvyklí ;-). Musím ale říct, že mě taková výuka  baví a jenom doufám, že baví i studenty. Vždy, když zaregistruji v jejich tvářích pedagogům tolik známý nepřítomný výraz, na chvíli přepnu do češtiny. Docela to funguje. Já vím, že si někteří kolegové tak nevěří, mám přeci jen výhodu toho, že jsem nějakou tu dobu působil v zahraničí i za oceánem, ale možná je to výzva pro ty naše mladší kolegy. Ti nemají ten handicap starších generací, které se prostě tu angličtinu tak naučit nemohly, protože doba tomu nepřála. Tak co vy na to, mladší kolegové? Where there is a will there is a way!  

Včera večer jsem se konečně zase dostal na tenis. Skvěle jsem si zahrál. Během té hodiny a půl singlu jsem si fakt dobře zaběhal. Je pravda, že jsme večer pak byli dva (já a náš pes), kteří jsme se drali do mé postele po čtyřech (záda pořád zlobí). Nakonec jsem s ním vyhrál i boj o to, kdo do postele patří a kdo ne! Příjemně se usínalo. Ještě lépe se mi ale usínalo v pondělí. To jsme se vrátili z Prahy s rozhodnutím o výstavbě nové budovy Fakulty a elektrotechniky a Informatiky. Stavba a její technologické vybavení za 1 miliardu je v daný okamžik největší investicí naší univerzity v její dlouhé historii. Na louce před nemocnicí, mezi aulou a budovou N vyroste moderní budova pro 3500 studentů. Je to další kamínek (to zní pikantně, kamínek za 1 miliardu) do mozaiky rozvoje naší univerzity. Tady je nutno dodat důležitou informaci, že tu celou výslednou mozaiku toho, jak bude vypadat naše univerzita v následujících letech, desítkách let teď nově připravil tým lidí z Fakulty stavební. Je to generel, který zaujal nejen mne ale i další a staví před nás vizi toho, jak by mohla vypadat naše budoucnost. Velkorysá budoucnost. Určitě ji také v blízké době zveřejníme na našem webu. Je mi jasné, že si teď říkáte, že při finanční situaci, kdy chybí peníze do mezd, to zní tak trochu jako science fiction. Ale tak jsme začínali i s novou FEIkou, kdy před sedmi léty padla první zmínka o potřebě její výstavby během mého setkání s nynějším primátorem Petrem Kajnarem a neměli jsme na to ani korunu.  Prostě je třeba mít vize, protože pak víme čeho dosáhnout, nebo se alespoň tomu přiblížit. Jo, a na ten sport nezapomínejte. Stojí to za ty uvolněné endorfiny. To jsou pak i ty moje blogy více optimistické než obvykle ;-).

Problematika případného sloučení našich dvou univerzit se stala tématem našeho jednání s náměstkem ministra školství Janem Kouckým prakticky ihned po úvodní prezentaci k dlouhodobému záměru naší univerzity.  Jeho projednání bylo také hlavním účelem jeho návštěvy.  Otázka slučování tedy byla hned druhá v pořadí a reakce pana náměstka byla následující: “Ministerstvo proces takové integrace určitě podporuje a nejen slovně. Chtěli bychom mít v Ostravě výzkumnou univerzitu a rádi bychom viděli, kdyby to byla univerzita vzniklá ze spojení obou stávajících.  Demografický vývoj vedoucí ke snižování veřejných prostředků určených pro vysoké školy bude vyžadovat jejich restrukturalizaci a ty zvládnou jenom velké univerzity”.  Svým způsobem tak potvrdil splnění podmínky a smyslu spojování našich dvou univerzit, tak jak o tom mluvil rektor Močkoř, nebo o čem jsem psal já na svém minulém blogu. Souhlasil také s mou prosbou, zda-li by nám ministerstvo nemohlo poskytnout informace o tom, jak takové slučování univerzit proběhlo v zemích jako je Dánsko nebo Finsko. Mimochodem Dánsko je dáváno jako příklad úspěšné reformy terciárního vzdělávání, kde právě integrace univerzit byla její součástí.  Jediný rozdíl, v jinak shodných názorech, jsme měli ohledně časování celého procesu.  Přání MŠMT, abychom měli vše připraveno k 1.1.2013 se ukazuje jako velmi těžce realizovatelný i z důvodu čerpání dotací z Evropských strukturálních fondů. Pokud by ke sloučení došlo, tak nejspíše až o rok později. Na tom jsme se shodli i s panem rektorem Močkořem.  Nepochybně dobrá zpráva je, že celý tento proces chce podpořit i primátor města Ostravy Petr Kajnar.  Vnímá společnou budoucnost obou univerzit a jejich výzkumný statut jako absolutně nutnou podmínku prosperity našeho města i regionu. Já s ním bez výhrad souhlasím.  Průmysl, ať ten tradiční nebo se nově rozvíjející, musí mít své výzkumné zázemí, a to může poskytnout pouze silná výzkumná univerzita.  Nově budovaná centra z OP VaVpI mají sloužit právě tomuto účelu a jejich udržitelnost je zavazující.  Z pozice pouhé vzdělávací instituce by to mohl být problém.

Nicméně, abych jako vědec a vysokoškolský pedagog podložil svá tvrzení i fakty a nespoléhal se jen na úvahy, tak jsem pro vás připravil analýzu vycházející z právě obdržených výsledků hodnocení vědy a výzkumu.  Nemyslím si, že tato čísla budou jediná, na kterých se bude stavět výběr budoucích výzkumných univerzit, ale určitě svou roli sehrají.  Následující tabulka ukazuje jak si naše dvě univerzity a jejich fakulty stojí z pohledu tohoto hodnocení:

Tab.1: Hodnocení výsledků VaV za rok 2010

Jak je vidět, tak naše výkony jsou srovnatelné z pohledu velikosti našich dvou univerzit.  Co je na těch výsledcích možná ještě více důležité je, že v našem případě jsme oproti minulému roku zaznamenali  nárůst o 71% a Ostravská univerzita dokonce o 81%.  Ta dynamika růstu je nepochybně velmi slibná.  Pokud dáme tyto výsledky do tabulky srovnání s některými vybranými univerzitami, pak je výsledné pořadí následující:

Tab. 2: Srovnání výsledků VaV s některými vybranými univerzitami

Tady je vidět, že oproti loňskému roku jsme si sice polepšili o jednu pozici, ale 10. místo v pořadí má k případným pěti výzkumným univerzitám ještě hodně daleko.  Spojením VŠB - Technické univerzity Ostrava s Ostravskou univerzitou bychom se posunuli sice na 8. pozici, ale v případě, že by všechny univerzity dodržely trend svého vývoje i v následujícím  roce, dostali bychom se už na pozici č.6 s cca 95 tis. bodů. Myslím si, že je v našich silách tento trend dodržet, protože tady máme oproti loňsku navíc nová výzkumná centra, která musí generovat další výkony v oblasti vědy a výzkumu.  Jenom dodám, kdybychom pokračovali dále samostatně, tak i přes shodný nárůst výkonu bychom zůstali stále na 10. místě.  Rozdíl mezi námi a Západočeskou univerzitou v Plzni je, bohužel, hodně velký.  Vím, že tato extrapolace není nic více než jen odhad, ale přesto si dovolím tvrdit, že má svůj reálný základ.

Doufám, že jsem vás tentokráte delším příspěvkem příliš nenudil, ale autor jedné z odpovědí, kterou jsem dostal v reakci na svůj předchozí blog, mě požádal o další upřesnění.  Takto tedy činím nad daty, které jsme tento týden obdrželi.

Asi jste zaznamenali, že jednomu z témat mého blogu ze začátku roku se dostalo nebývalé pozornosti ze strany médií a nikoliv jen těch lokálních.  Jde o otázku případného sjednocení naší vysoké školy a Ostravské univerzity.  Zjevně tento zájem eskalovala i diskuze, která probíhá mezi ČVUT a VŠCHT v Praze na shodné téma.  Já bych se k této problematice rád vrátil a pokusil bych se o krátké shrnutí pro a proti takovému spojení.

Co si myslím, že hovoří pro takové sloučení? Koncept univerzit nabízejících univerzální vzdělání, to znamená celou škálu předmětů od humanitních až po ty technické, je ve světě zcela běžný.  Tímto bychom se světu dále přiblížili. V dnešní době, kdy se vzdělávání, věda a výzkum velmi silně ubírají mezioborovým směrem, je takové spojení přirozené.  Už dnes máme obory, které společně zajišťujeme jak z pohledu výuky, tak z pohledu tvůrčích činností.  Matematika, přírodní vědy, biomedicínské disciplíny a ekologie jsou příkladem toho, co již umíme dělat společně.  Nabízí se také spolupráce našich architektů s uměleckými obory Ostravské univerzity a nepochybuji o tom, že můžeme najít celou řadu dalších oblastí s velkým potenciálem. Nespornou výhodou je i to, že se naše fakulty svým pojetím vzájemně doplňují, jsou komplementární, čímž se nabízí možnost jejich přirozeného a nenásilného sjednocení. Velmi důležité je i výrazné navýšení vyjednávací pozice takto nově vzniklé velké univerzity, která je nepochybně větší než dvou menších a samostatných univerzit, které díky svému zaměřením vždy budou do jisté míry mít jiné zájmy.  V dnešní době, kdy se jedná o výzkumných univerzitách jde o nezanedbatelnou výhodu.  Navíc ministerstvo tyto integrační tendence podporuje a má k tomuto účelu i vyhrazeny nemalé finanční prostředky.  Někoho také může napadnout, zda-li to sloučení neohrozí právě to jeho pracovní místo.  Tam jsem přesvědčen o tom, že právě statut výzkumné univerzity je to, co nám může zajistit prosperitu do budoucna, na rozdíl od pouhé vzdělávací instituce.

Co bude případné sjednocení komplikovat?  Svým způsobem spojujeme dvě středně velká města a dva rozdílné světy dané rozdílným zaměřením a autonomií obou univerzit.  Úskalí spočívají v náročnosti celého procesu.  Je nutné sjednotit netriviální legislativu, informační systémy, provázat studijní programy, týmy lidí.  To se nedá realizovat bez finanční pomoci, ale hlavně bez ŠIROKÉ PODPORY celé akademické obce.  Nelze na to pohlížet ve smyslu “kluci si to vymysleli, tak ať si to taky udělají”. U nás, na rozdíl od zahraničí, neexistuje s takovým procesem zkušenost, o kterou bychom se mohli opřít a nepochybně by bylo nutné se potýkat s nemalými těžkostmi, o kterých teď nemáme ani potuchy. Jsem si také vědom tradic naší vysoké školy. Ty musí být zachovány a předány dalším generacím.  Vím, že někteří budou reagovat “jaké tradice, těch několik bezmála dvacet let započatých normalizací nám moc nepomohly”.  Naše historie ale začíná oficiálně rokem 1849 a tradice montánní výuky v rámci horní školy v Jáchymově lze vysledovat až do roku 1716.

Chtěl bych vás všechny, kteří čtete tento můj blog, vyzvat k vyjádření názoru.  Dole najdete možnost hlasování.  Souhlasím či nesouhlasím s případným sloučením.  Já tam hned přidám svůj hlas - jsem pro!  Jednak v tom spatřuji budoucnost našeho regionu a ten si zaslouží velkou výzkumnou univerzitu a práce s tím spojené se nebojím. Dejte mi i Vy vědět, žádný hlas nepřijde nazmar a počítá se ...

Nevím jak se vám daří dodržovat svá předsevzetí ze začátku roku, ale já jsem zatím sundal pouze kilo a půl. S bídou.  Na to jaký mám hlad, bych řekl, že to je nejméně pět. Důležitější je, že se daří naplňovat další předsevzetí.  Jedno z nic bylo definovat klíčová témata výzkumného zaměření, která prokáží to, čemu se v Evropě říká excelentnost a na kterých můžeme do budoucna stavět svůj statut výzkumné univerzity. Dohoda celého kolegia je následující:

• Suroviny, energetika a ekologie
• Informační technologie
• Nové materiály, konstrukce a technologie
• Bezpečnostní výzkum
• Konkurenceschopné strojírenství
• Řízení, rozhodování a modelování ekonomických a finančních procesů.

Tato témata by měla procházet napříč všemi našimi fakultami, ústavy a celoškolskými pracovišti.  Jsou to témata, která mají za sebou výsledky a potenciál do budoucna.  Ne všechny oblasti jsou na tom stejně.  Některé mají výrazně delší historii i významnější výsledky.  Některé jsou spíše v očekávání a musí svou schopnost stát se excelentními centry výzkumu teprve prokázat. Zatím jediným projektem, který se dostal mezi velké národní infrastruktury výzkumu v rámci ESFRI cestovní mapy je projekt našeho superpočítače, a to je málo. 

Je ale nutné se podívat i dále.  Nestačí jenom určit klíčová témata.  Také není třeba propadat panice, pokud se tam to moje nenachází.  Chceme mít výzkumné podhoubí a hledat i další možnosti. Smyslem definování klíčových témat je k nim vytvořit koordinační týmy, které dané téma musí umět prosazovat, mezioborově integrovat, definovat další cíle a hlavně stanovit jak se budou do budoucna financovat.  Měli bychom pracovat společně a nikoliv spolu soupeřit! Teď jsme získali peníze na vybudování výzkumných center z OP VaVpI, ale dalším a možná ještě těžším úkolem bude je udržet a dále rozvíjet.  Už proběhlo setkání k prvnímu z uvedených témat, kde koordinační tým je složen z pánů profesorů Čermáka, Obroučky, Slivky a doc. Ochodka.  Kromě nich se za vedení budu jednání účastnit já a předpokládám i prof. Strnadel, který má vědu a výzkum v náplni svého prorektorátu.  Ten už má také svůj první úkol: zpracovat jasný, výstižný a stručný materiál o těchto našich klíčových oblastech výzkumu, který můžeme dát do ruky politikům a všem těm, kteří budou rozhodovat o naší budoucnosti.  Ještě jedna věc, zatím nás pro oblast moderního strojírenství založeném na mechatronice a dalších technologiích s vysokou přidanou hodnotou nenapadlo nic lepšího než název Konkurenceschopné strojírenství.  Dejte mi vědět, máte-li lepší název.

Příště o dalších předsevzetích, teď jdu schroupat jablko, abych zahnal hlad.  Nebo, že bych to vyřešil jinak?  Jeden můj kamarád říká, že hlad je převlečená žízeň ;-)

Možná si říkáte, proč píši o 100 letech výročí ustavení sdružení rakouských univerzit.  Odpověď je jednoduchá.  Naše univerzita byla u jeho založení stejně jako Univerzita Karlova, České vysoké učení technické nebo Univerzita Palackého.  Pro mne osobně i pro ostatní pány rektory uvedených univerzit, kteří jsme se zúčastnili večerního slavnostního shromáždění konaném ve Vídni, bylo velmi příjemným překvapením, že jsme byli pozváni a že se na nás další zakladatele nezapomnělo.  Bylo vidět, jak si naši jižní sousedé váží tradic i toho, že jsme v tom nečase plném mlh dorazili a  strávili s nimi večer oslav stého výročí. Kromě noblesy celé této výjimečné události a nesmírně přátelského přijetí mě zaujalo několik věcí, o které bych se s vámi chtěl podělit. 

První z nich je to, že Rakousko má 21 veřejných univerzit, které žijí ve vzájemné symbióze, a jak jsme všichni čeští rektoři konstatovali, i v atmosféře spolupráce a jednotného postupu vůči svému Ministerstvu pro vědu a výzkum.  Česká konference rektorů sdružuje 26 veřejných a 44 soukromých vysokých škol a má historii mnohem kratší. Její vyjednávací pozice je určitě horší. Možná i proto, že ministrem u nás není vysokoškolský pedagog se zkušeností z práce na akademické půdě, tak jako v Rakousku.  Zajímavé je, že počet 26 našich veřejných škol je úměrných oněm 21 univerzitám v Rakousku.  To, co je problémem, jsou školy soukromé.  Těch mají v Rakousku jen několik.  Pak se divíme, že za pár let bude kapacita našich vysokých škol rovna počtu absolventů středních škol. 

Další věcí, co mne zaujala, je profesionalizace fungování celé Rakouské konference rektorů.  Někdy je mi líto tajemnice a asistentky kanceláře České konference rektorů, které nemohou udělat nic více, než zajistit její administraci.  V Rakousku těch lidí mají devět.  Profesionalizace služeb je nepochybně věc, která se u nás obecně podceňuje a jsem přesvědčen, že je to chyba.  A nejde jen o Českou konferenci rektorů, ale i třeba o grantové agentury. 

Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, je citace slov hlavního přednášejícího, prezidenta konference rektorů a rektora Technické univerzity v Grazu, prof. Hanse Sünkela: “Evropa se celou dobu snažila předehnat Spojené státy, teď bojujeme za to, aby nás nepředběhla Čína a Jihovýchodní Asie”. Není pochyb, že univerzity v tomto boji sehrávají klíčovou roli.  Z pohledu výchovy, vzdělávání i výzkumu. Já jenom doufám, že nebude třeba shánět nějaké ty dobové kostýmy a stát se živou rekvizitou muzea, do kterého se může Evropa brzo transformovat.  Už se vidím v riflích, tričku a teniskách za klávesnicí, jak si mne prohlíží nějaký ten návštěvník a na řetízku oddělujícím návštěvníky a exponát (nedotýkat se) visí cedulka “Dobový softwarový inženýr” ;-). 

Nevím jak vy, ale já jsem se rozhodl, že dám nějaké to kilo dolů.  Už jsem s tím začal.  Že to není jednoduché vám snad ani nemusím říkat.  Dal jsem si i další osobní předsevzetí, ale ta nejsou důležitá.  Důležité je to, co budeme muset udělat letos na naší univerzitě.  Osobně to vidím takto:

 1. Společně se musíme pokusit o konsolidaci naší výuky.  To je první krok k tomu, jak bude naše výuka efektivní.  Myslím si, a nejsem sám, že máme na naší škole spousty duplicitních předmětů.  Tam musíme začít.  Mělo by dojít ke sblížení výzkumné práce s výukou.  To mimo jiné znamená, že učit předměty by měli především ti, kteří jsou také vědecky aktivní v této oblasti. Asi budete se mnou souhlasit, že všichni nemohou učit všechno.  Musíme se naučit vzájemně si poskytovat výuku, kterou umíme.  Výsledky procesu vzdělávání se pak především musí projevit ve vyšší uplatnitelnosti našich absolventů. Shrnul bych to do tří klíčových slov: integrace, efektivita a kvalita. Dobrá zpráva je, že na tyto účely je nyní na MŠMT alokováno 2 mld. Kč a lze tímto způsobem z části kompenzovat výpadek financování na vzdělávání. 

2. Udělat maximum pro razantní navýšení výsledků vědy a výzkumu. To, že se hovoří o pěti výzkumných univerzitách, nemůže nikoho nechat v klidu.  Zatím není jasné, kdo s tímto číslem přišel a do jaké míry je závazné, nicméně je třeba si uvědomit, že abychom se mezi výzkumné univerzity dostali, nemůžeme mít průměrný nebo dokonce podprůměrný vědecký výkon.  Ano, byli jsme v minulosti handicapováni z pohledu rozdělování financí.  Teď ale budujeme velká výzkumná centra z evropských peněz a meziroční nárůst výkonu v této oblasti hovoří o tom, že reálnou šanci máme.  Musíme si ale také říct, v čem jsme skutečně dobří, kde a v čem spočívá budoucnost naší vědecké a výzkumné činnosti.  Jsou to energetika a ekologie, nové materiály a technologie, informační technologie a supercomputing, bezpečnostní výzkum?  Své nemalé zkušenosti máme i v oblasti automobilového průmyslu.  Musíme tato klíčová témata definovat, protože ta budou do budoucna výzkumnou činnost financovat.  Neznamená to, že nechceme být otevřeni i novým trendům. Souběžně tedy musíme budovat i takové výzkumné podhoubí, které dá v čase vzniknout i novým oborům a výzkumným centrům.

3. Je pro nás zajímavé téma možného spojení naší vysoké školy s Ostravskou univerzitou?  Výhodné je, že se svými studijními programy vzájemně doplňujeme a už dnes máme několik společných velkých výzkumných projektů.  Hlavním důvodem je ale výsledný efekt takové integrace, který spočívá ve výrazném posílení role Ostravy vůči centru nejen z pohledu vysokoškolského vzdělání, ale především z pohledu budoucího centra výzkumu. To je nutná podmínka. Spojení univerzit je ale krok velmi zásadní, který musí mít velkou podporu akademických obcí na obou stranách.

Možná jsem ta témata neurčil zcela správně, rád o nich s vámi povedu diskusi, protože si ji zaslouží. A nemusí to být jenom na tomto blogu.  Může to být kdykoliv a jinde. Zároveň nepochybuji o tom, že tyhle úkoly jsou mnohem náročnější než shodit těch pár kilo.  Nejsem si ale jist, u čeho se člověk zpotí více. Nebo spíše jsem?! ;-). 

Vždy na konci roku se hodnotí, co že se to vlastně v tom uplynulém roce stalo, co se zapsalo do našich myslí, co se podařilo a co nikoliv. Když se na to podívám ze své pozice, kdy jsem nastoupil do funkce rektora naší univerzity, tak musím říci, že to nebylo období vůbec jednoduché.  Vzpomínám si na březnové setkání s profesor Adamczakem, rektorem Polytechniky v Kielcích, který označil svůj nástup do funkce jako jedno z nejtěžších ve svém životě. Musím přiznat, že tomu docela rozumím. Můj nástup do funkce se navíc uskutečnil v době, kdy byl náš rozpočet radikálně snížen o více než stovku milionů, což nemá v naší dlouholeté historii obdoby. Bylo to něco, co se nikdy v historii před tím ještě nestalo a nikdo z nás s tím neměl předchozí zkušenost. Řada lidí musela odejít, museli jsme hledat úspory, kde se jen trochu dalo. Hledat další zdroje financování. Nakonec se nám podařilo ten rok finančně ustát a pan kvestor si může na chvíli vydechnout.

Také nás, bohužel, v tom minulém roce navždy opustila řada našich kolegů a osobností, protože se naplnil jejich osud.  Vzpomeňme si na ně, protože po nich tady zůstalo nejen mnoho hotového, ale také započatá práce, kterou je teď třeba dotáhnout a navázat tak na jejich odkaz. Nebyly to jednoduché chvíle pro mne, ani pro všechny ty, kteří jsme je znali. 

Je třeba ale také v tom minulém roce hledat to, co se podařilo. Byli jsme úspěšní v Operační programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI), kde bylo doporučeno k financování šest z osmi námi podaných projektů. K dnešnímu dni už čerpáme cca 1,2 miliardy a další projekty za další miliardy jsou před finálními podpisy našeho ministra nebo čekají na rozhodnutí Evropské komise. Když k tomu přičteme desetiprocentní meziroční nárůst financí, které získáváme na financování vědy a výzkumu, tak si myslím, že máme šanci přežít i ty další škrty, které naše univerzity čekají v nadcházejícím roce.  Troufám si říct, že to s orientací na vědu a výzkum myslíme všichni vážně, a to je jenom dobře. Tento region si zaslouží, aby měl svou výzkumnou univerzitu a my v tomto máme jedinou povinnost, udělat pro to maximum!

Přeji všem úspěšné vykročení do nového roku, optimismus a hlavně hodně zdraví. To je totiž nutná podmínka. Ten zbytek je už jen na nás!

Vzpomínám si, když jsem byl o pěknou řádku let mladší, že vánoční čas se týkal Vánoc.  Dnes nás hypermarkety, supermarkety, shopping parky upozorňují na to, že vánoční čas začíná už koncem října. Nic proti tomu, taková je dnes prostě doba. Jenomže pro mne to znamená, že má žena začne otevírat témata typu: měla by se umýt okna, musí se vyprat záclony, udělat pořádek, nakoupit dárky, upéct cukroví ... Mám kamarády, kterým to nevadí, a dokonce z vlastní vůle k tomu přidávají i vlastnoruční pečení vánočky. Tak ti mi kazí pověst a narušují mou představu, kterou se mimochodem snažím (byť marně) vštípit mé ženě, že tyto věci prostě nejsou v genetické výbavě pánské části osazenstva tohoto světa.  Naštěstí teď už mohu v klidu sedět u svého počítače a psát tento blog, neboť všechny tyhle věci jsou za mnou (hmm, spíše za mou ženou) a jediná povinnost je večer do sebe bez větších problémů dostat pořádnou porci bramborového salátu, řízků (omlouvám se všem tradicionalistům, ale v mém případě kuřecího, nikoli z kapra), cukroví, vaječného koňaku a nevím čeho všeho dalšího.  Takže, tak jako každý rok, tak i letos večer a zítra povedu zákopovou válku se svým zažíváním. Přesto přese všechno mám ale Vánoce strašně moc rád.  Pro tu atmosféru zaslouženého klidu a lenošení následujících dnů.  Pro ty dárky, které mohu dát i ty, které dostanu. Pro ty chvíle setkání s rodinou a přáteli.  Je to atmosféra pár dnů v roce, kterých bychom si měli vážit i přes to hektické období, které jim předchází.  Chtěl bych vám tedy popřát příjemné a klidné Vánoce a odpočiňte si.  Jo a ještě jedna věc na závěr.  Jako malého mě naši strašili, že dostanu pod stromeček o Ježíška leda tak uhlí.  Tak pro ty, kterým se tak stane.  Nevěšte hlavu!  Uhlí je strategická surovina. Hezké Vánoce!

Work. Finish. Publish. Tak odpověděl Michael Faraday, když se ho ptali, co stojí za úspěchem jeho vědecké a výzkumné práce.  Není pochyb o tom, jak moc je tato myšlenka pravdivá (kdo by si taky troufnul s Faradayem polemizovat, že ;-)).  Tak trochu ale vázne imlementace tohoto jednoduchého principu do reálného života vědy v České republice. Na Výroční konferenci Technologické agentury České republiky (TA ČR) totiž zaznělo, že na jeden výstup aplikovaného výzkumu připadá 19,5 publikovaných článků.  To neznamená nic jiného, než že se vědecká a výzkumná komunita u nás zaměřila na sbírání počtu publikací. To, že by se mělo něco dokončit a uplatnit v praxi stojí na vedlejší (doufám, že ne na slepé) koleji.  Je však nutné dodat jednu podstatnou věc, nemůžeme za to vinit samotné vědce. Proč? Odpovím další citací: "každý systém se chová podle toho, jak je měřen".  Český systém hodnocení si prostě o takový přístup říká.  Řešením není přestat publikovat, to bych byl špatně pochopen, ale hledat témata, která mají potenciál využití v praxi, které se univerzitě i řešitelům vrátí v podobě ekonomického zhodnocení.  TA ČR má tomuto napomoci. Propojit vysoké školy s průmyslem. Dotáhnout věci do konce.  A pak je publikovat. Na tom principu naše univerzita vždy stavěla, jenom jsme na to trochu v tom kvantu výuky zapomněli a přestali být vstřícní k našim partnerům z průmyslu. Alespoň to od nich slýchávám. Buďme v tomto více proaktivní, zdrojů v TA ČR a i jinde je na takovou společnou práci s podniky určitě dost.  Vždyť, kde je vůle, tam se najde i cesta.

8760! To je celkový počet předmětů, který nabízíme našim studentům.  Hmm.  Když to přepočtu na těch necelých 24000 studentů, které máme, tak se dostáváme k poměru 3 studentů na jeden předmět.  To mi začíná připadat jako poměr, který si nemohou dovolit ani ty nejlepší univerzity na světě.  Jistě, ne všechny předměty se otevírají a jsou živé, ale přesto je si třeba uvědomit, že každý takový předmět musí mít svého přednášejícího, cvičícího a garanta s odpovídajícími tituly.  Nepochybuji ani o tom, že řada předmětů jsou si hodně podobné a obsahově se překrývají.  Když namísto jednoho dobře definovaného a jediného předmětu mám tři, které navíc učí různí lidé, tak bude určitě problém s jejich návaznostmi, a to nemluvím o té spoustě zkoušek a zápočtů v semestru navíc.  Když jsem studoval já, tak jsem si plánoval jednu zkoušku na týden, dnes studenti běžně stíhají i více zkoušek za den. Není pochyb o tom, že tady kvantita jde na úkor kvality.  Dobrá zpráva je, že jsme se s děkany domluvili na tom, že budeme v tomto muset podniknout kroky a udělat něco, co by se dalo nazvat re-engineeringem studijních programů.  Musíme výuku konsolidovat, propojit mezi fakultami, tím jim zkvalitnit a hlavně zefektivnit.  Základem dobré výuky totiž není učit všechno, ale umění sdělit to, co je podstatné.

Náš pes Basty je vášnivý divák reklamních pořadů.  Vyhlíží nějakého psa, aby pak s rozběhem, vlastním jeho teriéří povaze, vyskočil na LCD obrazovku s jediným cílem - toho drzého vetřelce ztrestat. Za těch devět let, co po tomto světě běhá mu nedošlo, že to je úplně zbytečné a k jeho velkému zklamání napadený čtyřnohý nepřítel po obrazovce vesele poskakuje dále.  Říká se, že pes je věrným obrazem svého pána.  Tím samozřejmě  nechci říct, že bych se nepoučitelně chtěl vrhat proti LCD obrazovce, ale že se stále s ostatními rektory snažíme najít takové financování univerzit, které je alespoň minimálně srovnatelné s těmi ostatními v Evropě.  Všechny vlády před volbami označí školství a vědu za prioritu číslo 1, ale reálná implementace pak tak nějak ztrácí dech.  Minulý týden jsem byl přítomen jednání školského výboru, který měl schválit rozpočet MŠMT předložený naším panem ministrem. Ten hned v úvodu prohlásil, že na tom budou nejhůře vysoké školy, kterým sníží rozpočet o 2.3 miliardy.  To není nic nového, byť jsme všichni čekali, že to nebude až tak brutální. Bude! Bude to, řečeno slovy naší mladé generace, fakt hustý.  Musím ale říct, že se téměř všichni poslanci výboru, nezávisle na své stranické příslušnosti, zasadili o to, aby se našla alespoň miliarda, která by vysokým školám takto nepříznivý vývoj osudu trochu zmírnila. Není to nic více než příslib, ale člověk má pocit, že to jak pořád vyrážíme proti tomu symbolickému LCD monitoru, na kterém se prochází stále nižší rozpočty našich vysokých škol, má alespoň nějaký smysl. Na rozdíl od našeho tvrdohlavého Bastíka, který je doživotně odsouzen k beznadějnému lovení cizích psů na obrazovce, my máme šanci běh věcí změnit. Chce to ale stejnou urputnost a hlavně dobrou vůli nás všech. 

P.S.: Poslední rozhodnutí rozpočtového výboru parlamentu je takové, že ta jedna miliarda zůstala skutečně jenom nenaplněným slibem.

P.P.S.: Na základě dohody pane premiéra s předsedou České konference rektorů by měly univerzity přeci jen tu jednu miliardu dostat z prostředků dluhové služby.  Takže alespoň trochu dobré zprávy před Vánoci!

Před nedávnem jsem se po dlouhých letech setkal se svým kamarádem Karlem, se kterým jsme trávili vojnu v Mikulášovicích v Severních Čechách. Vzpomínali jsme na to, jaká to byla radost, když jsme dostali pochvalu za svědomité plnění úkolů, jejíž součástí byl opušťák a mohli jsme se alespoň na víkend dostat domů. Je pravda, že těch 14 hodin ve  vlaku z Mikulášovic do Ostravy a dalších 14 hodin zpět nebylo nic moc příjemného, ale ty dva dny svobody nám stály za to. No a protože Karel byl skutečně pilný, tak jednou za odměnu nedostal opušťák, ale ocenění mnohem vyšší - osobní fotografii (černobílou) před rozvinutou vojenskou zástavou. Tehdy byl Karel hodně smutný. Dnes po létech se ale na všechny opušťáky zapomnělo a jediné, co mu zbylo, je ta fotka s nablýskaným samopalem ve slavnostní uniformě. Není pochyb o tom, že odměny v podobě finančního ocenění jsou příjemné, ale my jsme se ve vedení rozhodli, že chceme za dosažené vynikající výsledky hodnotit i jinak. Proto jsme na slavnostním zasedání vědecké rady promítali na plátně naše nejúspěšnější vědce.  Proto jsem se setkal s našimi nejlepšími sportovci, abych jim mohl za jejich reprezentaci na sportovních kolbištích osobně poděkoval.  Proto budeme i  dále hledat naše nejlepší studenty, pedagogy, vědecké pracovníky a všechny ostatní, kteří svými výkony naši univerzitu úspěšně reprezentují a propagují tak její dobré jméno a tradici. A budu nesmírně rád, když nám s tím hledáním pomůžete. Ne o všech víme. Přeci jen jsme organizace velikosti středně velkého města a každý, kdo si to zaslouží, by měl mít možnost si zažít těch svých pět minut slávy. Peněžní odměna se dříve nebo později utratí, ale na ten okamžik slavnostního ocenění se nezapomíná. A nemusí to být zrovna fotka se samopalem před rozvinutou vojenskou zástavou, kterou si Karel celá ta léta chrání jako oko v hlavě ;-)   

Protože jsem měl možnost se více než po třiceti letech opět potkat s Ivanem Lendlem a zúčastnit se tenisové exhibice s jeho přáteli, napadlo mne si začít přivydělávat stejným způsobem.  Máme na naší univerzitě řadu skvělých sportovců včetně tenistů a myslel jsem si, že i já bych přispěl svou trochou do mlýna.  Pak mě při ranním oblékání meziobratlová ploténka skřípla nerv a bylo jasné, že tudy cesta nevede.  Co ale umíme neméně dobře je věda, výzkum a vývoj.  Svědčí o tom cca 5 miliard, které by naše univerzita měla čerpat z fondů Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace.  Velká část těchto prostředků sice směřuje do investic, ale součástí těchto projektů jsou také finance na nastartování týmů, včetně mezd jejich členů.  Tato nezanedbatelná podpora nám může alespoň částečně vytrhnout trn z paty způsobený výpadkem financování vzdělávací činnosti.  Jenom u projektu superpočítače IT4Innovations částka na mzdy činí téměř 200 mil. Kč, což je de facto roční rozpočet dvou středně velkých fakult na jeden rok.  Tyto prostředky na tzv. start-up granty jsou velkou šancí pro mladé talentované výzkumné pracovníky, kteří dostanou možnost pracovat na výjimečné technice a s nejmodernějšími technologiemi.  Velké šance máme také v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, kde jsme za posledních několik let získali 303 mil. Kč. Nemusíme se ale dívat jen na tyto velké projekty z evropských fondů.  V ostatních grantových agenturách jsme také stále úspěšnější, meziroční nárůst 10% to jednoznačně dokazuje.  Ani vzdělávání nestojí stranou našich dalších možností.  Snad jste už zaznamenali novou výstavu o architektuře Pekingu.  Tu nám poskytlo velvyslanectví Číny a je to další krok k tomu, jak si porozumět a vytvořit na naší univerzitě zajímavé místo pro studenty přijíždějící z této velké země, která se s velkou pravděpodobností už příští rok stane největší ekonomikou světa.  Nejde jen o to, že by si tito studenti za své studium platili, ale také o to prestižní - být skutečně univerzitou mezinárodního charakteru a významu.  Všechny ty věci však nebudou jednoduché, bude to znamenat velké nasazení nás všech, akademických i administrativních pracovníků.  O tyto peníze budeme muset bojovat, ale já jsem v tomto optimistou.  A když nám k tomu opět pomůže město Ostrava, tak jak tomu činilo a činí už několik let, můžeme celou krizi využít ve svůj prospěch.  Ne nadarmo se říká: “ ... co tě nezabije, to tě posílí”. 

Nepochybuji o tom, že jste (téměř) všichni zaznamenali, že jsou letošní odměny nižší než v předchozích letech. Možná si (téměř) všichni říkáte, že " ... je ten Vondrák nějaký lakomý". Chtěl bych říci, že lakomý určitě nejsem, spíše spořivý. Trochu lakomý je asi pan kvestor, ale ten to má v popisu práce ;-). Jinak to totiž letos ani nejde a nepůjde minimálně ani v příštím roce. Letos jsme dostali na vzdělávací činnost téměř o 10% méně než v loňském roce. Těch bezmála 108 mil. citelně chybí a o plošném odměňování nemůže být ani řeč. Bohužel, ty peníze prostě nemáme. Příští rok, podle posledních zpráv, budeme muset ušetřit dalších 10%! Kde tedy můžeme ušetřit, kde lze snížit náklady? Hlavní tíha letošních úspor ležela na rektorátních útvarech. Asi jste si již všimli, že jsme redukovali směny vrátných, počty uklízeček i lidí v administrativě. V součtu to znamená snížení stavu o cca 40 zaměstnanců. Spustili jsme elektronické aukce, které nám např. umožnily nakoupit elektrickou energii na příští dva roky o 35 mil. levněji, to je 55% úspora. Zavedly se postupy, které snižují i samotnou spotřebu energií. Ten výčet by mohl být určitě delší a také bude muset být delší i v příštím roce. Já bych ale moc chtěl, abyste to nevnímali jenom tak, že může a musí spořit pouze rektorát. Jsme všichni součástí jedné univerzity a šetřit tam, kde to je potřeba, je proto věcí nás všech. Je mi jasné, že tento příspěvek není příliš optimistický, ale problémy jsou od toho, aby se řešily a rozpočtové škrty jsou prostě jen překážky, které musíme překonat. A na úplný závěr mi dovolte ještě jednu myšlenku. Nejlépe se spoří tak, že se vydělává. O tom ale až příště.

Vážené kolegyně a kolegové,

žijeme v době, která je zahlcena různými články, sděleními či zprávami. Já bych chtěl tímto svým blogem učinit pravý opak.  Místo zatěžování webových stránek dalšími nepodstatnými informacemi, bych chtěl touto cestou zlepšit komunikaci mezi námi všemi, kteří na naší univerzitě žijeme.  Ukazuje se, že 2,3 tisíc zaměstnanců a 24 tisíc studentů tvoří tak velký živý organismus, že nelze jednoduše všechny informovat o zásadních rozhodnutích, která jsou přijímána na úrovni vedení, nelze sdělit vše, co je podstatné a co ovlivňuje život naší univerzity.  V důsledku "tiché pošty" se pak ke mně zpětně dostávají tak zkomolené informace, až se mi nechce věřit jak tvůrčí naše akademická komunita může být ;-).  Samozřejmě vyvstane na mysli otázka, jak na mém blogu publikované názory reagovat a bude možné s nimi polemizovat? V současné době určitě přes mou emailovou adresu nebo Facebook. Jenom prosím o jediné, jsme univerzitou a noblesa akademického života by nám měla bránit v používání slovníku a slohu, který jí nesluší a určitě nepřísluší.  Úmyslně píši nám, protože jsem člověk jako každý jiný a nechtěl bych se nechat vyprovokovat k vyjádřením, která nemusí být zrovna elegantní ;-). Těším se na komunikaci s vámi všemi, kterým jde o naši společnou budoucnost.