„Nesmělost a pokora mívají otevřené oči“, říká úspěšný architekt Tomáš Bindr
Pane architekte, ještě než si budeme povídat o Vašich architektonických začátcích, Vašich dnešních úspěšných studentech a o architektuře vůbec, pojďme hned na úvod k Vašemu poslednímu úspěchu. Co je to za soutěž a jak prestižní je její místo mezi ostatními soutěžemi u nás?
Česká cena za architekturu je soutěžní přehlídka, jejímž vyhlašovatelem je Česká komora architektů. Hlavním smyslem soutěže je propagovat výsledky práce jak renomovaných, tak začínajících architektů a prezentovat je veřejnosti. To je hlavní důvod, proč nejsou jednotlivé projekty řazeny do kategorií, ale jsou posuzovány pro svůj přínos moderní architektuře. Proto tady nalezneme projekty od rodinných domků, přes administrativní budovy, úpravy veřejných prostranství, útulnu, kapličku, budovu pivovaru či rekonstrukci pražského Hlavního nádraží. Bylo přihlášeno bezmála 150 takových projektů, ze kterých bylo mezinárodní porotou nominováno právě těch 33 nejzdařilejších. Odborná porota je teď bude postupně objíždět a vybere z nich ten jeden, jediný. Je jasné, že obrovským úspěchem pro každého architekta je už samotná nominace.
S jakým projektem jste uspěli vy? Můžete nám ho blíže popsat?
Náš projekt jsme pojmenovali „Kompaktní dům“ a je postavený v Krnově. Zadání zadavatele znělo vystavět, co nejjednodušší, chytrý a levný rodinný dům, který je situovaný v nesourodé zástavbě se spoustou místa, zeleně a hezkými výhledy. Dům je dvoupatrový, přičemž v prvním nadzemním podlaží je situovaná společenská část s kuchyní orientovaná na jih do zahrady s tepelně nárazníkovou zónou zázemí na severní straně. Ve druhém nadzemním podlaží je ložnicová část s výhledy východním a západním směrem. Ložnicová část se dá členit na dvě až čtyři ložnice. Dispozičně je dům řešený bezchodbově. Dům je vyzděný z cihlových bloků, stropy jsou panelové. Vytápění je řešeno v podlaze s tepelným čerpadlem země – voda. V těsném sousedství domu se nachází plavecký bazén, který byl zakoupený dříve, než se začalo projektovat.
Jak jste měli rozdělenou práci? Jaký byl Váš podíl a čím k projektu přispěl Váš student architekt Petr Doležal?
Od konceptu po interiér jsem dům vymýšlel já a hlídal ho při realizaci. Petr vdechl domu duši vydesignováním originálně řešeného schodiště.
Je v dnešních architektonických soutěžích přirozené, že se učitel a žák setkávají na jednom projektu? Navíc tak zdařilém?
Nepochybně! Jsem přesvědčený, že by to mělo být naprosto přirozené ve všech oblastech lidského života! Nejenom v architektuře. Je to přece to nejlepší předávání zkušeností, jaké může být. Učeň – tovaryš – mistr, tak to fungovalo od pradávna. To je také důvod, proč nabízím šikovným studentům možnost praxe v našem ateliéru. Na vlastní oči totiž vidí, jak vypadají naše teoretické přednášky v praxi. Já to vidím jako ideální stav. Víte, architekti se dají rozdělit do dvou základních skupin, teoretik - kritik a praktikující architekt. Já jsem v té druhé „škatulce“, který dnes a denně něco navrhuje, kreslí, připravuje, dohaduje se na úřadech, diskutuje na stavbě. Zrealizovat stavbu, je jako napsat s týmem vědeckou práci, pokaždé vytváříte neodzkoušený originál bez prototypu, děláte vlastně výzkum na vlastní riziko. A myslím si, že to je a doufám, že i nadále bude největší přidaná hodnota naší Katedry architektury, aby zde vyučovalo co nejvíce renomovaných lidí z praxe.
Je pro Vás zadostiučením, že jste se podílel na vzdělávání tak kvalitního, mladého architekta jakým je Petr Doležal?
No pochopitelně! To je jasné! Je to ta největší pocta, jaké se může učiteli dostat. Už na škole patřil k těm šikovnějším studentům a já jsem přesvědčený, že o něm ještě hodně uslyšíme! A víte co je zajímavé?
Netuším. Povídejte.
Víte on Petr je z pomezí jižní Moravy a Vysočiny, kde to má nesrovnatelně blíže do Brna, ale on si vybral ke studiu Ostravu, protože si tenkrát nevěřil a chtěl jít studovat „stavárnu“, ne architekturu. Ono to teď možná zní divně a neuctivě k naší fakultě, ale opak je pravdou. Je myslím vcelku pochopitelné, že Brno či Praha má u veřejnosti lepší zvuk, ale já si myslím, že tady v Ostravě mají studenti zase větší prostor k vlastnímu rozvoji. Ne snad proto, že by v Praze či Brně byli špatní kantoři! To určitě ne, ale co si budeme nalhávat v těch větších městech je to mnohem hektičtější, anonymní. A zrovna Petr je introvert, pamatuji si ho jako plachého studenta. Tady v Ostravě na maličké Katedře architektury rychle nalezl sebedůvěru a už přibližně od druhého ročníku se vyprofiloval a patřil k těm nejlepším.
Architektura je vyhledávaný studijní obor. Studuje se v Praze, Brně, v Liberci. A jedenáct let už i v Ostravě na Fakultě stavební Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Čím si vysvětlujete, že i z relativně mladé fakulty vychází natolik kvalitní studenti, kteří se dokáží v oboru prosadit, vyhrávat soutěže? Čím to je?
Hmmm… Tak to musím malinko popřemýšlet. Ona je to totiž tak trošku filozofická otázka. Víte, každá škola musí mít svůj esprit, kterým dokáže přitáhnout lidi. Je to především jméno – a to se těžko definuje, dlouho vytváří a ještě rychleji ztratí. Kromě celkové atmosféry školy to samozřejmě musí být postaveno především na kvalitní výuce a tu zajistí jen skutečné osobnosti, které mají něco za sebou a mají co předat. Ta jména pak logicky přitahují kvalitní studenty. A víte co je zajímavé? Že už několik let patří mezi špičku studenti ze Slovenska, kteří to mají od Žiliny a Oravy blíže k nám, než do Bratislavy či do Brna. Na Slovensku máme mezi studenty stále velmi dobrou pověst a věřím, že to tak zůstane nejen tam, protože kvalitních architektů máme v Ostravě opravdu hodně. Bylo by určitě fajn a velkým lákadlem, kdyby tady třeba jednou přednášeli například architekt David Kotek či s regionem spojený docent Kamil Mrva.
Ještě než si budeme povídat o samotném projektu, vraťme se na začátek. Když dovolíte, na Váš začátek. Kdy Vy jste se poprvé setkal s architekturou a kdy padlo rozhodnutí, že se jí budete živit?
Můj tatínek je architekt, ale já jsem jako dítě a dokonce pak ještě i jako student nikdy architektem být nechtěl! Dokonce jsem šel nejprve studovat matematiku a fyziku! A řeknu Vám dokonce, proč jsem jím být nechtěl. My jsme totiž kdysi bydleli v malém bytě a tak tatínek pracoval na chodbě, protože jinde neměl místo. Vždycky večer, když jsme šli spát, si tam roztáhnul to své velké rýsovací prkno, kolem kterého se ani nedalo projít. Takže my jsme už pak nemohli vylézt z dětského pokojíčku ven, neboť se nedaly otevřít dveře. Za bolševika byl každý kreativní obor generující individuality potírán. To jsem si tenkrát říkal, že tohle teda dělat nebudu!
Nicméně Vás to povolání stejně dostihlo.
Máte pravdu, ale vzdoroval jsem osudu statečně! Po absolvování opavského gymnázia jsem šel totiž studovat na Slezskou univerzitu matematiku a fyziku, protože mě ty předměty vždycky nesmírně bavily. Nicméně ta architektura mě nakonec přitáhla, ale byla to cesta trnitá. Dokonce jsem do Prahy neudělal přijímačky. Nepřijali mě pro nedostatek talentu. Nakonec jsem tedy šel studovat do Brna. Tam jsem ovšem také dlouho hledal sebedůvěru a zlomilo se to až někdy ve třetím ročníku, když jsem získal cenu v celorepublikové studentské soutěži. Takže žádný učený z nebe nespadl.
Máte zkušenosti ze studií architektury v Brně a teď jako vyučující v Ostravě. Dají se tyto dvě školy porovnat?
Na to Vám asi nedokážu odpovědět. Bavíme se totiž o dvou úplně rozdílných dobách. Když jsem já nastupoval v roce 1992 na architekturu v Brně, tak to byla doba téměř absolutní svobody. Byla to ještě porevoluční, euforická doba, která přála kreativním oborům. Navíc se do škol vracely opravdové kapacity, které musely za komunistů opustit školu, či dokonce vlast. A teď najednou byli zpátky a měli obrovskou touhu své vědomosti a zkušenosti předat dále. To už dneska dávno nemáme. Skutečné kapacity jsou velice pracovně vytíženy a celá společnost inklinuje k bezpečnosti a tím paradoxně k nesvobodě. To se pochopitelně odráží i v tvorbě a přístupu. Dnes je více úředníků, kteří projekty závaznými stanovisky schvalují než těch, co se na projektu projekčně podílejí. Za doby mých studií jsme ve škole v ateliéru běžně spali, což už dnes není dost dobře možné. Myslím, že jsme na tom byli v mnoha ohledech lépe, než dnešní studenti.
Měl jste v těch letech nějaký vzor?
Já jsem studoval u pana profesora Milana Stehlíka, se kterým jsem se později velmi spřátelil. On byl tenkrát i přes své relativní mládí ohromná osobnost a hlavně člověk, který mě velmi ovlivnil nejen v tvorbě, ale i v přístupu k životu a hlavně ke studentům. Když zjistil, že máme o obor skutečný zájem, bral nás jako své mladší kolegy a tak se teď snažím přistupovat ke svým studentům i já. Bohužel zemřel v pouhých 47 letech. Ještě před tím však nepřímo ovlivnil mé působení na ostravské Katedře architektury. To jsem se však dozvěděl až později. Upozornil na mne tenkrát Aleše Studenta, který stál u vzniku ostravské Katedry architektury a doporučil mě jako pedagoga.
Z našeho povídání je patrné, že jste si odkaz profesora Stehlíka vzal k srdci a ke studentům máte velmi přátelský vztah. Kdy jste poprvé zaregistroval talent Petra Doležala? Čím Vás jako student zaujal?
Petra jsem zaregistroval někdy na začátku třetího ročníku. Trošku plachý mladý muž, ale s jasnou vizí a vlastním názorem. Můj úsudek o něm se postupem času potvrdil, a z šikovného studenta se stal zdatný architekt, který je dnes mým kolegou v našem Ateliéru 38. Jako bych viděl svůj vlastní příběh před mnoha lety. A když se to povedlo mě a Petrovi, není důvod, aby se v našich stopách nevydali další nesmělí adepti architektury, nesmělost a pokora mívají totiž otevřené oči.
Pane architekte, děkuji Vám za rozhovor, dobré kafe i příjemnou společnost. Přeji Vám nejen hodně dalších úspěšných projektů, ale i šikovné studenty na Katedře architektury Fakulty stavební VŠB – TU Ostrava.
Marek Hýža