Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku
Platnost příspěvku skončila 22. 3. 2019!

V Ostravě si mě lidé pletou s Martinem Chodúrem, říká bývalý pražský primátor

V Ostravě si mě lidé pletou s Martinem Chodúrem, říká bývalý pražský primátor
Přečtěte si rozhovor s pedagogem RNDr. Tomášem Hudečkem, Ph.D., který již druhý rok přednáší na Katedře městského inženýrství. Povídali jsme si nejenom o výuce, ale také o tom, jak se z něho postupně stává Ostravák.

Jedno přísloví říká, že: „když dva dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž“. Já bych ho malinko modifikoval na: „když dva dělají totéž, je to téměř totéž“. Nerozumíte? Vysvětlím. Když jsem zjistil, že na naší Fakultě stavební působí bývalý pražský primátor Tomáš Hudeček, rozhodl jsem se, že s ním udělám rozhovor. Když se o tomtéž na jiném místě, ve stejný čas doslechl novinář Moravskoslezského deníku Martin Pleva, rozhodl se ke stejnému kroku. Vtip je v tom, že jsme o našich záměrech neměli vzájemně tušení. Tak se stalo, že vznikly ve stejnou dobu dva rozhovory, které jsou tematicky identické. Kouzlo nechtěného, které občas život přináší je důkazem toho, že na naší fakultě vyučuje další osobnost, která svým významem přesahuje její hranice.  

Pane doktore, ať se vám to líbí nebo ne, asi ještě hodně dlouho bude vaše jméno spojováno s faktem, že jste bývalý pražský primátor. Vadí Vám to?

Asi už to od sebe nikdy neodpářu, s tím jsem smířený. Vadí mi, když je to na mě používáno jako bič. Naopak je fajn, když je to používáno jako příjemný začátek rozhovoru. Když na Vás začnou v Praze pokřikovat, ať se vrátíte na Moravu a v Ostravě by pořvávali, ať se vrátím do Prahy, tak to by jistě bylo blbé. To se mi tady naštěstí nestalo a doufám, že ani nestane. Naopak mám jeden humorný příběh. Když jsem byl v počátcích svého pobytu na výletě v muzeu na Landeku se svoji ženou, tak se k nám ve výtahu přimotali tři týpci. Ten jeden, asi devatenáctiletý kluk, říká: „Hele Chodúr! Možem se s tebou vyfotit?!“. „Ne, já nejsem Chodúr“, ujišťoval jsem ho, „já ho neznám“, říkám mu. „Kura nekecej, ty si Chodúr“ trval na svém. Až po ujištění mé manželky se spokojil s vysvětlením, že jim fakt nejsem. Musím se přiznat, že jsem tenkrát opravdu netušil, o koho jde. Pochopil jsem ale, že v Ostravě si mě spíše spletou s populárním zpěvákem, než s pražským primátorem, což mě při známé rivalitě mezi těmito městy uklidnilo.        

Jak na dobu svého působení v nejvyšší politice vzpomínáte? Vím, že je to téma na samostatnou knihu, přesto dá se velice stručně vyjádřit, co vám to dalo, a co naopak vzalo?

Dá vám to schopnost odhlížení. Nazírat na nejrůznější problémy a situace z různé vzdálenosti. Když se koukáte z dálky, tak se všechno jeví stejně. Z bezprostřední blízkosti se to zase jeví velké a mnohdy neřešitelné. V Praze jsem pochopil, že když máte rozhodovat o celku, kde žije milión a něco lidí, tak zkrátka každé rozhodnutí někomu ublíží a někomu pomůže. Vy musíte být v tom zvažování nesmírně důkladný, protože při nejlepší vůli nemůžete obejít milión lidí a s každým řešit jeho starosti. To není dost dobře fyzicky možné a ani to není úkol primátora. Z tohoto pohledu je to zkušenost dobrá. Ta zkušenost blbá je, že tam potkáte takové gaunery, o kterých jste vůbec netušil, že mohou existovat! Častokrát jde o tak „šikovné“ lidi, kteří jsou provázaní se soudci i státními zástupci, a rychle pochopíte, že proti nim vůbec nic nezmůžete. Stojí v pozadí, tahají za nitky a jsou poschovávaní v Panamě na Seychelách nebo v Jihoafrické republice. Kdybych se jednou, nedej bože, vrátil do politiky, tak si na tohle dám sakra pozor! Největší zlo totiž nevidíme a tím, že se chováme jako nezkušení idioti, mu vlastně velmi napomáháme.       

Musíme čtenářům prozradit, že spolu nesedíme v pražské kavárně, nýbrž v ostravské. Jak se to stalo, že člověk zvyklý žít v Praze zamíří na opačný konec republiky? Tady je spíše pravidlem, že Ostraváci utíkají opačným směrem.

Člověk dělá spoustu věcí nevědomky a mnoho z nich vykoná nezáměrně, podvědomě. Zkrátka máme schopnost reagovat v daný okamžik, na nějakou situaci či příležitost, která se objeví. Mnohdy si důsledky našeho rozhodnutí uvědomíme až zpětně. Japonci na to mají jedno krásné přísloví, když říkají že“ „příležitost má vlasy jenom zepředu“. Proč to říkám. Kdysi jsem odešel do Prahy studovat kvůli své tehdejší přítelkyni, se kterou jsme tvořili profesionální taneční pár. Ona chtěla studovat tlumočnictví. To ovšem lze u nás pouze na Ústavu translatologie filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze sídlící v Hybernské ulici v centru, abych byl dokonale přesný. Ta dáma chtěla celý život pracovat v Bruselu jako tlumočnice, což se jí také nakonec podařilo. Chci tím říct, že tenkrát byly životem nalajnované nějaké mantinely a pravidla hry. Pro mě to znamenalo, že buď půjdu do Prahy s ní a budeme spolu i nadále tancovat nebo jsem mohl udělat nějaké šílené rozhodnutí a říct dost! Nebudu s Tebou, tohle já nechci, to není moje cesta, to je tvá cesta. Ale to jsem tenkrát nedokázal, neboť to neodpovídalo mým tehdejším schopnostem. A to samé se mi stalo před čtyřmi lety, kdy jsem poznal svou současnou manželku, která pochází z Ostravy, je kunsthistoričkou a bývalou sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského. Před dvěma lety jí vážně onemocněli rodiče a my jsme byli nuceni se o ně postarat. Takže jsem byl postavený před rozhodnutí jí buď bezohledně říct, stěhujeme se do Prahy či Londýna, protože chci pokračovat v kariéře tam, anebo zůstat v Ostravě. Já jsem byl doma vždycky vychováván k odpovědnosti, takže bylo jasné, že zůstaneme.

Vy jste se z politiky potichu vytratil a podle posledních informací, které se mi podařilo dohledat, se věnujete hlavně pedagogické a vědecké činnosti na ČVUT v Praze. Dále jste zaměstnancem Fakulty stavební VŠB - TU Ostrava, kde přednášíte na Katedře městského inženýrství. A ještě působíte na Vysoké škole ekonomické. To se dá všechno zvládnout? 

Paradoxně se to docela zvládnout dá, přestože teď žiju v Ostravě. V Praze mám na ČVUT velký grant, věnuji se vědecké činnosti a mimo jiné ještě učím. V Ostravě se věnuji zatím zejména vyučování, neboť zde grant zatím schválený nemáme. Na univerzitě jsem učil i v době, kdy jsem byl primátorem. Něco jako Forrest Gump, který sekal trávu zadarmo. Snažil jsem se řídit tím, co říkala naše významná biochemička, prof. Helena Illnerová: „Jediné, co má v životě smysl je věda a umění“. To mě velmi potěšilo, neboť my jsme rodina, založena umělecky, vědecky a sportovně.    

Věnujme se teď vašemu působení na Fakultě stavební v Ostravě. Jaká témata přednášíte?

Učím na Katedře městského inženýrství a věnuji se rozvoji území, měst, ekonomiky, investic a projektů, které města v rámci své činnosti vytvářejí. Je to obor, který nutí studenty přemýšlet nad tím, zda jejich stavba má ze strategického a ekonomického hlediska dlouhodobý význam a smysl. Studenti se dozvědí o komplexním vývoji měst od prvních osad po dnešek. Také o jejich budoucnosti, nikoliv však z dějepisného pohledu, ale z hlediska systémových procesů. Mou vizí tady v Ostravě je větší provázanost s vedením města, aby Fakulta stavební vychovávala manažery a úředníky, kteří budou mít perfektní znalosti souvislostí a pevné zakotvení. Hovořil jsem již na toto téma se současným primátorem Tomášem Macurou a zdá se, že se na nějaké spolupráci dohodneme. 

Máte výhodu, že jste se jako vrcholný politik k těmto tématům dostal osobně. Pomáhá vám při výuce, že nejste teoretik, ale máte svá tvrzení ověřená v praxi? Máte vystudovanou historii Prahy, což se o vás moc neví.  Ocení to vaši studenti?  

Já vám za tu otázku velice děkuji! Po tom všem co jsem v životě zatím prožil, jsem přesvědčený, že ta situace, ve které dneska jsem, je jediná správná. Mám zkušenosti z praxe a zároveň zůstávám v kontaktu s akademickou sférou. Hlavně se studenty, protože oni fakt chtějí znát a vědět odpověď na otázky, o kterých do té doby neslyšeli. Jaký to rozdíl oproti politice, kde je velké množství otázek, jejichž smyslem vůbec není nalézt odpověď! Učím rád a řídím se Platónským heslem, že učitel má umět přenést na studenty jiskru a zapálit tím v nich oheň. Doufám, že moji studenti hoří a u mých přednášek či cvičení se nenudí. Můj učitel z gymnázia mi vždycky říkával: „I kdybys byl Tomáši sebevětší idiot, tak třetinu studentů tím od předmětu stejně neodradíš, protože ho mají rádi. Druhou třetinu k tomu samému předmětu nepřitáhneš, ani kdybys byl sebevětší borec, protože ho nesnáší. Ale když budeš dobrý učitel, tak tu poslední třetinu přesvědčíš o tom, aby si ten předmět oblíbila“. 

Záběr vašich koníčků a aktivit je značně široký. Jste členem Mensy, České geografické společnosti, Českého svazu stavebních inženýrů, publikujete. V mládí jste se věnoval vrcholově rychlostní kanoistice, vystudoval trenérskou I. třídu, závodně jste tančil. Aby toho nebylo málo, byl jste členem komorního orchestru, ve kterém jste hrál na klavír, flétnu, klarinet. Nezapomněl jsem na něco?  

Zapomněl. Ještě hraji na saxofon, ale to až mnohem později, neboť ještě dobách mého dětství, byl tento nástroj považován za buržoazní přežitek. Domnívám se, že za všechno člověk vděčí především rodině. Jistě jsou dříči, kteří, jak jde život, na sebe postupně nabalují další a další aktivity, ale to fundamentální, ten základ dostal v rodině. Měl jsem to štěstí, že moji rodiče byli v tomto ohledu nesmírně aktivní a nenechali nás s bratrem mnoho zahálet. Můj tatínek byl sportovně založený a tak jsme s bratrem dělali kanoistiku. Tancování jsem si vybral ve 14 letech sám, jako protipól k hudbě. V současné době však všechny tyto aktivity docela šidím, protože máme doma dva malé kluky, kteří zabírají veškerý volný čas. Už se ale těším, až malinko povyrostou, protože je určitě také povedu ke sportu a budou-li mít talent, tak i k hudbě a umění. Ježíšmarja, a teď jsem si uvědomil, že jsem asi zapomněl zaplatit členské příspěvky v Mense a ostatních organizacích, jejichž jsem členem!

Vy jste původem z Olomouce, pak jste žil v Praze, což jsou krásná, historická města. Čím je pro vás Ostrava?

Je to pro mě docela těžké odpovědět, protože pokud se člověk určitým tématem zabývá, tak jeho odpověď není zcela spontánní. Všechna města jsou stejná a velké město je zvětšeninou toho malého. Z toho pohledu je dnes Ostrava třistatisícové město, třikrát větší než Olomouc, čtyřikrát menší než Praha. Olomouc byla kdysi dávno prvním hlavním městem zárodku českého státu. Co je ale pro ni malinko smutné, tak posledních tisíc let klesá na svém významu. Praha před lety převzala od Olomouce štafetu a naopak na významu roste. Ostrava je zase městem „druhých začátků“ a budoucnosti. Nerad bych aby to znělo, že to tady bude dalších tisíc let výborné, ale pro nejbližší období je to město, kde se dá něco dělat. Buďme rádi, že naše město má potenciál, a že v něm žijeme v době, kdy na něm můžeme všechno změnit k lepšímu a nenudíme se v něm. Není horší pocit, než žít někde kde už je všechno hotové a já jsem tam úplně zbytečný.

Co Ostraváci? Mnoho lidí z měst, kterými jste prošel, se na nás dívá přes prsty.

Řeknu vám, že to bylo pro mě asi to největší a nejpříjemnější překvapení! Často se teď se starším synem procházím městem a každou chvíli nás někdo pozdraví. Projíždějící policisté či sanitáři nám při zamávání bliknou modrými majáky na pozdrav. Je to pro mě důkaz velké příjemnosti zdejších lidí a opravdu jsem to při příchodu nečekal. Co je už horší, tak to je jednání lidí z toho tzv. „front office“, prodavačkami počínaje, přes úředníky a obsluhou v restauracích či kavárnách konče. Je to docela přirozené, protože nejsou až tak navyklí na bohatou klientelu jako například v Praze, která tam přijde utrácet mnoho peněz v Eurech. Tady je sociální rozptyl mnohem větší, takže přepínat do jednotlivých modů asi není úplně jednoduché. Mám v té souvislosti jednu vtipnou historku. V počátcích svého bydlení v Ostravě jsem přišel na poštu zaplatit složenku SIPO. Bylo to zrovna v době výplaty sociálních dávek a tak fronta stále až ven. Poctivě jsem si jí vystál, a když jsem přišel na řadu se svým požadavkem, tak jsem toho úředníka za přepážkou rozesmál, až se za břicho popadal. Povídám mu, proč se směje a on mi odvětil, že jsem první, který dnes přišel vložit peníze.

Máte dvě malé děti, dva kluky, kteří se v Ostravě narodili…

Ano, platí zde poctivě za odpady, tak už jsou to právoplatní Ostraváci!

Zkuste si zahrát na prognostika, byť to v posledních letech není úplně nejpopulárnější profese, že? Myslíte si, že až synové dorostou, tak zůstanou v Ostravě nebo to zase pro změnu vezmou opačným směrem, než tatínek? Bude už na tom Ostrava v jejich dospělosti tak dobře, že se jim tady vyplatí zůstat studovat a žít?    

To je velice hezká, ale zároveň velmi složitá otázka. Je nepochybné, že svět se bude dále „zmenšovat“ a lidé budou daleko častěji opouštět svá rodná místa. Minimálně na zkušenou. Ale to bylo vlastně vždycky. Jenom to bylo třeba do vedlejší vesnice, kde jste jako tovaryš nastoupil ke kováři a po vyučení se vrátil domů. Dneska sednete na letadlo a letíte do Londýna, dělat au paire. Bude to zkrátka lehčí a lehčí. Tak si myslím, že když kluci nebudou úplní peciválové, jejich kroky nepochybně povedou do světa. Ale nemyslím si, že to souvisí s Ostravou. Kdybyste mi tuto otázku položil v Praze, tak vám odpovím stejně. V určitém věku pro ně to jejich rodné město bude zkrátka malé. Takže je docela přirozené, a vlastně i nutné, aby z něho na nějaký čas vyletěli. Je ale otázka, zda se do něho budou i vracet. To už bych opravdu nechal otevřené a hlavně na nich…

Děkuji Vám za rozhovor.

Mgr. Marek Hýža

Vloženo: 22. 10. 2018
Kategorie:  Aktuality
Útvar: 200 - Děkanát FAST
Zpět