„Jsme báňská rodina,“ říkají naši Macháčci

S novým Akademikem přinášíme také nový seriál ze života univerzity. O vzdělání a pohodu našich studentů se starají jak pedagogové, tak i zaměstnanci. A protože je VŠB – Technická univerzita rozsáhlá instituce, můžete tady najít lidi se stejným příjmením. Někdy je to náhoda, jindy není. Na začátek jsme pro vás vyzpovídali tři Macháčky – doc. Ing. Adélu Macháčkovou, Ph.D., prof. Ing. Martina Macháčka, Ph.D. et Ph.D. a Ing. Zdeňka Macháčka, Ph.D. Každý z nich působí na jiné fakultě VŠB-TUO. Adéla Macháčková je proděkanka pro vnější vztahy na Fakultě materiálově-technologické, Martin Macháček působí jako proděkan pro zahraniční vztahy na Ekonomické fakultě a Zdeněk Macháček je pedagog na Fakultě elektrotechniky a informatiky.

Potkali jste se všichni tři už někdy předtím?

(Zdeněk Macháček): Všichni dohromady ne.

(Adéla Macháčková): Já se potkala s každým pánem zvlášť.

Ptali se vás někdy lidé tady na univerzitě, jestli nejste v příbuzenském vztahu?

(ZM): Mě ani ne, protože tak rozvětvenou rodinu nemám.

(AM): Já jsem příjmení vyvdala z Čech, takže rodina určitě nebudeme, ale jsme báňská rodina.

Zeptám se na vaše studenty – čím vás dokážou nejvíc vytočit?

(AM):  Mě už asi ničím, učím bezmála dvacet let. Je ale pravda, že mě někdy překvapí tím, když se na mě přijdou na zkoušce jen podívat, většinou nic neumí, jen potřebují zjistit, jak vypadám, protože nechodili na přednášky. Ale děje se to málo. Studenti jsou fajn, mám je ráda i po dvaceti letech.

(Martin Macháček): Mě dokáže nejvíc vytočit to, když si někdo zjevně a dlouhodobě neplní své povinnosti a zároveň je arogantní. Nejde až tak úplně o to, že si neplní povinnosti, někteří studenti jsou si toho vědomi a snaží se dát věci do pořádku, takže jsem vstřícný, ale občas se najdou takoví, kteří jsou k tomu arogantní.

(ZM): Mě asi nejvíc vytočí nezájem studentů o témata, která se řeší. A pak také to, že mají něco splnit a nesplní to. Nemyslím tím výuku, ale spíše projekty.

Na studenty se zeptám ještě jednou. Jako pedagogové pro ně můžete být vzorem, napadá vás, jakou byste jim na startu, tedy v prvním ročníku, dali radu?

(AM): Já učím až druhý ročník, který je již trochu zocelený (smích). Nerada rozdávám rady, nicméně myslím, že na naší univerzitě je čekají osobnosti, které je mohou leccos naučit. Když má pedagog znalosti, charisma a je osobnost, může být nejen přednáška zajímavější a záživnější. Přednášet se nemusí jen stroze podle prezentace, ale může se na různá témata diskutovat. Z diskuse pak mohou vzejít rady, které si studenti vezmou za své.

(MM): Už dlouho  na bakalářském stupni studia nepůsobím, nicméně mám na starost první ročník magisterského studia. Což jsou studenti starší, zkušení, byť někteří nemají předchozí vzdělání  od nás, ale z jiných škol. Snažím se být ve výuce maximálně upřímný, i když  někdy nejsou mé názory možná tak zcela mainstreamové. Nedávno jsem například na úvodní přednášce studentům tvrdil, že vzdělání není, jak je dnes někdy populární hlásat, jen jakýsi praktický, profesní trénink, ale hodnota sama o sobě.   A že by tak  ke svému vzdělání měli oni sami přistupovat. V legraci říkávám, že když už jsem profesor, tak snad můžu občas rozdávat „moudré rady“ a chovat se trochu staromilsky (smích). Doufám, že tím generaci Y v posluchárně příliš nenudím.

(ZM): Myslím, že to nejdůležitější, ale zároveň také to nejtěžší, je pro studenty přejít ze střední školy na vysokou, protože v tu chvíli jsou z určitého drilu, kdy všechno musí a na každou hodinu se musí připravovat, se přesunuje zodpovědnost jenom na ně a je na nich, jak si rozdělí čas. Někteří propadnou jen zábavě a pak své studium nezvládnou. Na to by si měli dávat pozor. Mám výběrový předmět, kde už se studenti mohou realizovat na vývoji a v jiných aktivitách a tam jsou studenti, kteří už chtějí něco dělat, takže pracovat s nimi je radost. Snažím se je pak vést k tomu, aby se vyspecifikovali a něco dokázali.

Jaká byla vaše studentská léta? Jak na ně vzpomínáte? Jací jste vlastně byli studenti? Všichni jste studovali tady, na VŠB?

(AM): Já jsem zdejší absolvent. Začala jsem studovat v revolučním roce 1989. Všechny ty události jsem prožívala tady na škole. Studentská léta byla tradiční, hodně zábavy, nová přátelství, s pedagogy, se spolužáky. Studovala jsem v době, kdy nebyl internet, což dnes si neumíme už vůbec představit. 

(MM): Já jsem nastoupil na Ekonomickou fakultu v roce 1992, ale původně jsem ekonomii studovat nechtěl, a to nejen  v Ostravě. Nakonec jsem si  však přihlášku podal. Musím  přiznat, že první dva tři roky mě studium  příliš nebavilo, rád jsem trávil čas v čítárně, studoval jsem mimoekonomickou literaturu, zejména historii a filozofii. Ekonomie mě zaujala až ve vyšších ročnících, to už jsem chodil i na akce katedry. Co se týká společenského života, jsem z Ostravy, takže jsem nebydlel na kolejích. Navíc jsem studoval v centru a tak jsem tady v Porubě neměl takové kontakty. Věnoval jsem se spíše studiu.

(ZM): U mě se jedná o kombinaci obojího. Vyšší ročníky už byly odbornější, takže mě více bavily. Přátelství, zábava, využívali jsme každé možné příležitosti se do něčeho zapojit, protože jsme jich měli méně, než mají studenti dnes.

Vzpomenete si na předmět, který jste během studií měli rádi více, a který naopak méně?

(AM): V indexu jsem měla zapsáno v prvním ročníku předmět Mezinárodní dělnické hnutí, což byl předmět, který jsme museli, ale nechtěli plnit, naštěstí jsme z něho zkoušku už nemuseli skládat. Pak ještě programování, to bylo hodně náročné. Mou srdeční záležitostí byla a je chemie, tu jsme měli tři semestry. Mám ji ráda do dnes, byť není oborem, ve kterém se specializuji.

(MM): Mým nejoblíbenějším předmětem byly dějiny ekonomických teorií, což nebyl nijak  masový předmět. Nejméně oblíbeným byla v zásadě informatika. Vždycky ale záleží i na pedagogovi.

(ZM): Mě programování bavilo, dále pak také kybernetika, elektronika. Více mě bavily předměty praktické, kde jsem mohl tvořit třeba aplikace.

Čemu se věnujete ve svých výzkumech? Máte nějaký vědecko-výzkumný sen?

(AM): Moje vědecká kariéra je spjata s lidmi, se kterými pracuji teď, protože jsou špičkou ve svém oboru. Výzkum nejde jen za mnou, ale za celým týmem. Zajímám se o tepelné vlastnosti materiálů, jak se chovají při ohřevu a co se s nimi děje v technologiích. Přeji si, aby nás neopustila kreativita a invence. Můj vědeckovýzkumný sen je prostý, chci objevovat věci, které ještě nebyly objeveny, které ještě nikoho nenapadly (smích).

(MM): Jsem na tom podobně. Oba máme navíc ještě manažerské funkce na fakultách a nosíme tak, jak se říká v angličtině, na hlavě více než jeden klobouk, máme  rodiny, soukromý život. Času je tedy méně,  mám však velké štěstí  na spolupracovníky na katedře. Jejím vedoucím  je můj bývalý doktorand a i další spoluautoři jsou  skutečně velmi talentovaní a pracovití. Daří se nám proto být „in“, byť to není jednoduché. Aktuálně se věnujeme například stínovému bankovnictví, což je v dnešním světě závažné a vysoce diskutované téma. Mým výzkumným snem je, až budu zase řadovým profesorem na katedře, že se ještě vydám na dlouhodobější stáž na nějaké kvalitní zahraniční pracoviště, třeba do Anglie či USA. Ale záleží na tom čase.

(ZM): Ve výzkumné oblasti se pohybuji ve zpracování signálů, a to jak elektrických, tak i obrazových a zvukových. Věnuji se i programování a elektronice. Výuka a výzkum se prolíná, rád do výzkumu zapojuji co nejvíce studentů. Některým z nich se to nelíbí, bývá to náročné.

Co vás na vaší profesi baví nejvíc?

(AM): Jako pedagoga mne baví setkávání se se studenty a mladými lidmi, protože každá generace má to svoje. Zajímá mě, jaké mají názory, proč je mají, jak dnešní svět prožívají. Ve své profesi se setkávám se spoustou zajímavých lidí i osobností, a to nejen z univerzitního prostředí, ale také soukromého sektoru. V profesi je rovněž důležitý přístup ke zdrojům, baví mě volnost ve sdílení informací. 

(MM):  Že je to každodenní práce s lidmi. Se studenty, s managementem školy, s vedoucími kateder, s kolegy. Člověk často cestuje, navíc mám na fakultě na starost zahraniční vztahy, a tak se běžně setkávám i s kolegy z ciziny.  Zrovna nedávno mi psal kolega z Japonska, že by mě brzy rád navštívil.

(ZM): Mám to podobně. Baví mě studenti, mládež a děti. Rád na nich hledám to, v čem jsou dobří, snažím se je směrovat, dávat jim možnost rozvíjet se. Na fakultě se starám i o volnočasové aktivity, třeba našich uchazečů o studium.  Baví mě vymýšlet inovace a nové věci.

Co děláte ve svém volném čase?

(MM): Čím jsem starší, tím více se řídím dnešním trendy přístupem hygge. Je pro mě důležitá celková životní pohoda, tím se zřejmě blížím svým mladším kolegům a studentům. Étos šestnáctihodinové práce už pomalu mizí, alespoň u nás v Evropě. Na začátku kariéry jsem samozřejmě neměl volné víkendy, pořád jsem něco psal. Dnes rád jezdím na koni,  zajímám se o dostihy, čtu knihy o historii a filozofii, sleduji politické dění a baví mě sport, třeba lyžování.

(ZM): Rád sportuji, ať už v létě nebo zimě, turistika. Dost času mi zaberou i mé vlastní děti.

(AM):Oddělit práci od volného času je na místě. Je třeba, aby mozek vypnul. Ráda chodím po horách, miluji je, je to dobrá relaxace pro organismus, ve svém volném čase se zabývám marketingovými komunikacemi, to mi naplňuje můj čas. Často a ráda si zajdu na dobrou kávu.

Co se vám vybaví, když se řekne Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava?

(AM): Alma Mater. Jsem absolvent. Pracuji tady dlouho a souzním se slovem „báňská“, je to moje srdeční záležitost.

(MM): Jsem také hrdým absolventem a pracovníkem VŠB-TUO.  Všude to zdůrazňuji, i v různých grémiích, v nichž zasedám, není to pro mně fráze. Jsem pyšný na to, že jsem z Ostravy, a i když mnozí, zejména mladí lidé odsud utíkají do Brna či Prahy a i já tu možnost měl, nelituji toho, že jsem v Ostravě zůstal.

(ZM): Jsem absolvent, vzal jsem si univerzitu za svou. Snažím se ji prezentovat v dobrém, snažím se, aby prostředí tady bylo lepší, není to nic, za co bychom se měli stydět.

Kde se vidíte za deset let?

(AM): Chtěla bych působit nadále ve svém oboru, případně nějakém příbuzném. Být prospěšnou a přispět k dobrým věcem, i když to může znít jako klišé. Věřím, že mě moje práce bude bavit i za deset let. 

(MM): Už od sebe nečekám žádné revoluce. Vidím se stále na naší univerzitě, na katedře ekonomie, s dalšími, podstatně mladšími kolegy, kterým budu předávat zkušenosti, a oni mě budou naplňovat energií. Vidím se tam, odkud jsem vzešel. Za deset let chci otevřít dveře své kanceláře,  dát si s kolegy první ranní kávu, a začít něco psát.

(ZM): Tíhnu ke vzdělávání mládeže, chci přijít k něčemu novému, co přispěje k tomu, že děti a mládež půjdou studovat k nám na VŠB – Technickou univerzitu a aby byli na studium připraveni.

Text: Ing. Barbora Urbanovská, redaktorka útvaru Vztahy s veřejností
Foto: Petra Valášková, Dis., AVS