VŠB-TUO je naše Alma Mater

Povídali jsme si totiž  Ing. Michalem Slámou, ředitelem Centra informačních technologií, s Mgr. Karolinou Slamovou, vedoucí české sekce na Katedře jazyků a Tomášem Slámou, univerzitním fotografem.

Naši respondenti se mnohdy vidí poprvé až při rozhovoru, byť o své existenci na univerzitě mají ponětí. Jak je to s vámi, potkali jste se někdy dříve, nebo je toto vaše první společné setkání?

M. S.: Myslím, že se známe hlavně přes e-maily a telefonáty - potkáváme se hlavně pracovně. Paní Slamová nám překládala texty do EDISONu.

K. S.: Je pravda, že přes překlady znám spoustu lidí, ale většinou komunikujeme skrze e-mail, takže znám jen jejich jméno.

T. S.: Tím, že fotím různé akce, tak jsem se potkal jak s paní Slamovou, třeba na promocích, tak i s Michalem Slámou, který je můj nadřízený.

Napadá mě, zda se vás lidé na škole neptají, jestli nejste v příbuzenském vztahu. Dostali jste někdy tuto otázku?

T. S.: Je pravda, že se mě na to párkrát někdo zeptal.

M. S.: S Tomášem už jsme zjistili, že nejsme. Já jsem z Opavy, ale v Ostravě máme jednu větev, která souvisí s básníkem Janem Slámou.

K. S.: Já příjmení vyvdala, takže na tohle by vám možná lépe odpověděl manžel. Narodil se tady, ale příjmení má z Polska, kde je větev Slamů velmi široká. Možná, že kdybychom zapátrali, možná bychom zjistili, že nakonec v příbuzenském vztahu jsme.

T. S.: To možná Michal Sláma bude můj strýc. (smích)

M. S.: Jen, aby to nebylo naopak. (smích)

Jak jste se vlastně dostali na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava? Co vás sem přivedlo?

T. S.: Já jsem na univerzitě od roku 2006, nastoupil jsem sem jako technik.  

K. S.: Já jsem na VŠB-TUO přišla v říjnu 2005. Přišla jsem na konkurz, dříve jsem působila jako překladatelka na volné noze.

M. S.: Já jsem tady od roku 2010, přišel jsem na konkurz, předtím jsem také působil na volné noze. Vztah k univerzitě jsem neměl, studoval jsem v Brně na VUT.

Působíte tady celkem dlouho, minimálně deset let, takže můžete pozorovat ten vývoj tady. Jak se podle vás škola změnila za vaše působení?

K. S.: Myslím si, že vývoj školy šel nahoru, škola se rozvíjí. Vidím to i na Katedře jazyků, kde působím.

T. S.: Tím, že jsem univerzitní fotograf a běhám tak po celé škole, pozoruji, že se univerzita mění.

M. S.: Mám pocit, že se více a více úřaduje, ale legislativa a různé předpisy to prostě vyžadují.

Univerzitní fotograf, angličtinářka a ředitel Centra informačních technologií, to jsou zajímavá povolání. Co vás na nich baví nejvíc?

K. S.: Musím říct, že mě má profese baví velice, protože ráda pracuji s lidmi. Je to jiné než na volné noze, kdy jsem působila hlavně v podnicích. Teď je moje práce zaměřená na techniku, ekonomiku, tedy technickou a ekonomickou angličtinu. Nejvíce mě baví práce s doktorandy, protože ti už vědí, co chtějí. Líbí se mi také, že se mohu rozvíjet i v jiných směrech, neboť zajištujeme překlady článků třeba do odborných časopisů. Spolupracujeme také se zahraničními univerzitami a díky služebním cestám v zahraničí vidíme, jak to funguje jinde.

M. S: Přesunul jsem se od těch, můžeme říct, technických pozic, k managementu, k řízení. Pro mě je nejdůležitější, aby vedle mě mohli vyrůst lidé, kteří jsou kompetentní, byl bych rád, aby všichni mí spolupracovníci tady na Centru informačních služeb mohli růst.

T. S.: Mě baví, že mohu dělat to, co mě baví. Fotografuji na celé škole, tudíž potkávám spoustu lidí a také se, stejně jako paní Karolina, dozvídám spoustu zajímavých věcí a informací, což je příjemné.

Nemohu se nezeptat, tím, že jsme na univerzitě – jak vzpomínáte na svá studentská  léta, ať už na střední nebo vysoké škole? Dají se dnešní studenti s vámi srovnávat?

M. S.: Myslím si, že dnes je mnohem příjemnější studovat. Z hlediska znalostí, které mají dnešní studenti, myslím, že je to vůči příjemnému studiu, které jsem zmínil, inverzní. Mám pocit, že dnešním studentům chybí motivace, tu my jsme měli. Současná doba je flexibilnější, a když vystudujete, máte otevřenou cestu k různým profesím, protože změna povolání dnes není nic neobvyklého.

T. S.: Já studoval ještě před revolucí a myslím si, že v té době byli všichni zodpovědnější ke své budoucnosti. Všichni ti, kteří šli cestou řemesel jako já, se chtěli uživit a makali na sobě. Souhlasím s Michalem, že dnes nemají mladí lidé motivaci a spousta z nich je na vysoké škole jen proto, že nechce makat. Nedělají to pro radost.

K. S.: Musím souhlasit s kolegy. Já jsem na střední škole neměla v oblibě matematiku, ale vždycky jsem se snažila do ní proniknout. Chápu, že někdo není na jazyky, ale když bojuje a chce pracovat, protože ví, že angličtinu prostě bude potřebovat, cením si toho. Ale přijde mi, že někteří moji studenti nejsou schopni pochopit, že je to opravdu důležité pro jejich profesi. Já chci, aby uměli komunikovat, a ne jen vyplňovali cvičení v knize. Problém je, že mnohdy ani neví, jak se vyjádřit česky, natož anglicky.

Vedle práce je třeba mít také nějaké koníčky, u kterých si člověk odpočine. Jak relaxujete?

T. S.: Já si nejvíce odpočinu v kapele. Mám dvě hudební skupiny a jsem spokojený. Šéf už se na nás byl podívat. Hrajeme v klubech a chceme, ať naše hudba baví nás i publikum.

M. S.: Vždycky Tomášovi závidím. Bavím se podobně, ale hraji doma v obýváku.

K. S.: Ráda cestuji a k tomu se učím další jazyky. Mou srdcovou záležitostí je Francie, takže se věnuji francouzštině. A odpočívám na horách, tam najdu protipól k mé práci, kde jsem hlavně s lidmi. A mám dvě kočky.

A moje poslední otázka – co se vám vybaví, když se řekne VŠB-TUO?

M. S.: Moje práce. VŠB – Technická univerzita sice není moje Alma Mater, ale beru ji tak, jako by byla. Vysokoškolské prostředí je příjemné, a co se mi velmi líbí, že lidé tady jsou ochotní spolupracovat.

K. S.: Je to velmi příjemné, přívětivé prostředí. Spolupracujeme se spoustou institutů tady na škole a souhlasím, že ta spolupráce je tady na velmi vysoké úrovni. Vždyť nám nakonec jde o jeden společný cíl. S touto školou jsem velmi sžitá, byť to také není moje Alma Mater.

T. S: Myslím, že VŠB-TUO je velmi důležitá instituce nejen tady v Ostravě, ale také v kraji a celé republice. Myslím, že by měla postupovat dopředu tak, jak postupuje teď. Jde dobrým směrem. A taky se mi vybavuje jako objekt, kde je pořád co fotit.

Foto: Tomáš Sláma, AVS