Pandemie koronaviru ohrozila našemu studentovi návrat z pracovní stáže na Novém Zélandu

Lukáš Tatarin vyjel na stáž na Auckland University of Technology, v rámci níž zkoumal entropii náhodných čísel získaných z přírodních zdrojů. „Zjišťoval jsem, jak moc můžeme nějaká náhodná čísla, jejichž původ pochází například z elektromagnetického smogu nebo z pozice hvězd, považovat za náhodná pro použití v rámci bezpečnostních systémů. Došli jsme k tomu, že entropie, tedy míra neurčitosti takto získaných náhodných čísel, je nízká, a není tak vhodná pro použití v bezpečnostních systémech a aplikacích, jako třeba generátory pseudo náhodných čísel odvozených od vnitřních stavů procesorů,“ přibližuje náplň své stáže Lukáš.

Na začátku jeho stáže se země probouzela z vánočních svátků. Lidé byli přívětiví, příjemní a přátelští, co Lukáše ale vytáčelo, bylo, že nic neplánovali. „Na přístupovou kartu do laboratoře jsem čekal dva a půl týdne, stále jsme se naháněli,“ vzpomíná. Velmi ho překvapilo, jak lidé na Zélandu myslí, co nosí, v čem jezdí. „Přišlo mi, že jsou v tomto trochu pozadu. Říká se, že Nový Zéland, spolu s Dánskem, patří k nejméně zasaženým státům korupcí – a opravdu, je by ani nenapadlo, že by z pozice své moci mohli okrádat stát,“ říká Lukáš.

Přísná pravidla na Zélandu 

A možná právě proto, že nic neplánují, nejprve světové pandemii nepřikládali v zemi takový význam. „Na začátku zakázali lety z pevninské Číny, ale zhruba deset dní před mým odjezdem se zélandská vláda rozhodla pro uzavření hranic. Do země mohli jen její občané. Vláda přijala také nová opatření, která byla jedna z nejpřísnějších na světě,“ přibližuje situaci na Novém Zélandu Lukáš Tatarin. „Ten pobyt mě naučil myslet s chladnou hlavou – během 24 hodin jsem se musel přesunout z jednoho konce severního ostrova na druhý, najít si ubytování. Každý večer jsem usínal s tím, že nevím, jestli se dostanu domů zítra, za týden, za měsíc nebo čtvrt roku,“ říká.

„Ten pobyt mě naučil myslet s chladnou hlavou – během 24 hodin jsem se musel přesunout z jednoho konce severního ostrova na druhý, najít si ubytování. Každý večer jsem usínal s tím, že nevím, jestli se dostanu domů zítra, za týden, za měsíc nebo čtvrt roku,“

Jen pro představu o nařízených opatřeních vlády Nového Zélandu: nefungovaly obchody, lidé nemohli jezdit za prací do vedlejšího města, nesmělo se bydlet v kempech a na veřejných ubytovnách. Nošení roušek nařízené neměli. „Tamější vláda se ale snažila zmrazit chod země, zkrátka a dobře nechtěli, ať se jim turisti trousí po ostrovech.“

Repatriačním letem domů do Česka 

Lukáš se nakonec dostal domů přes repatriační let. „I mně aerolinky zrušily let domů, nebyla možnost se posunout do Austrálie nebo do Thajska. Já spoléhal na českou ambasádu a generální konzulát v Austrálii, kde mě vedli jako zájemce o repatriační let. Jednání byla dlouhá, protože zájemců bylo mnoho, přes tisíc,“ přibližuje nervy před odjezdem náš student. „Let jsme si normálně zaplatili, Nový Zéland je opravdu vzdálená destinace. Letěli jsme ze severního ostrova na ten jižní a pak do Koreje, teprve poté jsme směřovali do Prahy,“ říká. Přiznává, že tak prázdná letiště ještě neviděl, a asi je už ani neuvidí. „Byly to městečka duchů.“

I přes své zážitky ale studijní pobyt nebo pracovní stáž v zahraničí, až to bude možné, svým spolužákům doporučuje. „Myslím, že by této možnosti studenti měli využít. Pokud tu šanci prošvihnou, už nikdy se takhle nikam nepodívají, na tak dlouhou dobu, a za finance školy. A upřímně, myslím, že by si každý z nás měl zkusit žít v jiné zemi, alespoň chvíli, aby zjistil, že to, co má doma, vlastně není až tak špatné,“ uzavírá své vyprávění Lukáš Tatarin.

Text: redakce

Foto: Archiv Lukáše Tatarina