Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku
Platnost příspěvku skončila 31. 12. 2022!

„Nemám ráda, když někdo tvrdí, že něco nejde, všechno jde.“ říká nově jmenovaná profesorka Hana Staňková

„Nemám ráda, když někdo tvrdí, že něco nejde, všechno jde.“  říká nově jmenovaná profesorka Hana Staňková
Hana Staňková, proděkanka pro rozvoj a legislativu převzala v červnu letošního roku profesorský dekret. Co pro ni zisk nejvyššího akademického titulu znamená, jak se snaží vést své studenty a jak se na Hornicko-geologickou fakultu VŠB – TUO dostala, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Na Den vítězství, 8. května 2021, jmenoval prezident naší republiky nové profesory, mezi nimi i Vás. Co pro Vás zisk nejvyššího akademického titulu znamená? Je pro Vás vrcholem kariéry?

Přiznám se, že tuto otázku dostávám od svých kolegů i kamarádů velmi často. Odpovídám otázkou – co je to ten vrchol kariéry? Definujme si ho. Albert Einstein jednou řekl, že člověk, který neučinil významný objev do svých třiceti let, už jej nikdy neučiní. Já ale rozhodně zisk titulu nevnímám jako vrchol kariéry. Nemám v plánu se zastavit, chci se dál naplno věnovat pedagogickému a vědeckému rozvoji našich oborů – Inženýrské geodézie a Důlního měřictví. Chci pomáhat svým kolegům, protože si myslím, že jim mám co vracet. Člověk sám nic nedokáže. Jmenování profesorem není jen mým úspěchem, beru ho jako úspěch naší katedry a naší fakulty.

Kudy vedla vaše cesta k profesorskému titulu na VŠB – Technické univerzitě Ostrava? Podívejme se do minulosti, do dob vašich studií.

Moje cesta začala na Gymnáziu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Už během studií na střední škole mě bavil zeměpis, zálibu jsem měla také v matematice a fyzice. Po maturitě jsem šla studovat na VUT do Brna. Vybrala jsem si Fakultu stavební, na které jsem v oboru Geodézie a kartografie získala jak inženýrský, tak i doktorský titul. Zásadní pro mě byla sedmiletá praxe v zeměměřické firmě, díky které dnes mohu předávat praktické zkušenosti svým studentům.

Z Brna jste se vrátila do rodného Moravskoslezského kraje. Proč?

Brno, kde jsem žila dvanáct let, mi přerostlo přes hlavu. Chyběly mi hory. Pokud si zvolíte profesi geodeta, měříte často ve všech koutech republiky a já nebyla třeba několik týdnů doma. I proto jsem se vrátila domů, k rodině. Chtěla jsem se usadit. V Ostravě jsem vedla pobočku brněnské firmy, ve které jsem pracovala a pak jsem nastoupila na Institut geodézie a důlního měřictví, HGF VŠB-TUO.

Zmínila jste rodinu. Máte dvě děti. Jak se dá profesní růst na vysoké škole skloubit s mateřstvím?

Mám dvě děti, dvojčata. Když jim byl jeden rok, začala jsem psát disertační práci, kterou jsem o rok později úspěšně obhájila. Nemám proto ráda, když někdo tvrdí, že něco nejde. Vždycky to jde! Snažila jsem se vždy mezi prací a rodinou najít takový kompromis, aby byly spokojené jak moje děti, tak i já.

Jak byste přiblížila svůj obor úplnému laikovi?

Slovo geodézie můžeme do češtiny přeložit jako zeměměřictví. Jedná se o přenesení toho, co je na zemském povrchu, do nějakého zobrazovacího systému. Základním principem je určení polohy bodu, která je dána souřadnicemi. Geodézie měří na povrchu, důlní měřictví pak pod povrchem. Práce geodeta je krásná, ale fyzicky náročná, za den člověk nachodí desítky kilometrů s těžkým přístrojem na zádech.

Jak s mladými lidmi, tedy svými studenty, pracujete? Odlišujete je podle stupně studia, ve kterém zrovna studují?

Neodlišuji je, bakaláři jsou možná méně dospělí, přechod ze střední školy na vysokou je pro ně náročný. Starší studenti už mají vysokoškolské návyky, a tak je práce s nimi maličko jednodušší. Vedu je tak, aby na svá studentská léta hezky vzpomínali, aby získali co nejvíce znalostí a byla po nich, jako absolventech, stále poptávka, aby měli úctu k oboru a aby věděli, že jejich pedagogové jsou ti, co jim vždy, i po nástupu do praxe pomůžou. Jeden člověk, kterého si velmi vážím, řekl: „Tato katedra, myslel tím Katedru geodézie a důlního měřictví, se vyznačuje laskavou náročností“. Tato slova vyjadřují vše a já mu za ně velmi děkuji.

Je poměrně časté porovnávat různé generace. Když srovnáte sebe jako studentku se svými současnými studenty, v čem jsou jiní?

Já rozdíly nevidím. Každá doba má svá specifika a své charakteristiky, ale studenti jsou pořád stejní. Někteří jsou pilní více, jiní méně. Tak to vždycky bylo a bude. Co se nicméně hodně řeší, je kvalita středoškolského vzdělávání a jeho klesající úroveň. My ale chceme, aby od nás odcházeli inženýři, kteří mají stále stejné znalosti, co se týče kvality. To, co si ze střední školy nepřinesou, je my musíme doučit. Jsme vždycky ochotní jim cokoliv dovysvětlit a doplnit.

Každé dítě má od určitého věku představu, jakou profesi by chtělo v budoucnu dělat. Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Upřímně si žádné konkrétní povolání nepamatuji. Myslím ale, že jsem chtěla jít ve stopách své maminky, která byla učitelkou matematiky a fyziky. Postupem času jsem ale viděla, že po nocích opravovala písemky, psala vysvědčení, a tak jsem si řekla, že tohle dělat nechci. Asi v 15 letech jsem se rozhodla, že bych chtěla dělat práci, která bude rozmanitá, kde budu pracovat částečně venku - v terénu, a částečně v kanceláři, zkrátka, aby byl každý den jiný. Nakonec jsem jako, v uvozovkách, učitelka skončila. A asi to tak mělo být – ta práce si mě našla a přináší mi radost.

K práci na vysoké škole nepatří jen pedagogická, ale i vědecká činnost. Na jakých projektech v současné době pracujete?

S kolegy pracujeme na dokončení projektu, který se týká bezpečnostního výzkumu České republiky. Jeho výsledkem bude metodika vyhledávání nevybuchlé letecké munice z druhé světové války, která bude sloužit jako podklad pro stavební řízení. A připravujeme i další projekty, a to nejen s firmami, ale i se státní správou.

Celý svět zasáhla pandemie covid-19. Jak ovlivnila váš obor?

Pandemie náš obor velmi ovlivnila, geodézie totiž není jen o teorii, spousta činností je prováděna venku, kde pracujete s přístroji. Pro praktickou výuku to je problém, studenti musí projít praktickými cvičeními, naučit se pracovat s přístroji, naučit se měřit. Nestačí jen počítat. Snažili jsme se točit videa, různě jsme si pomáhali. Nemůžeme pustit do praxe zeměměřiče, který neumí pracovat s přístrojem, to nejde.

Jak po práci odpočíváte?

Přiznám se, že moc odpočívat neumím. Když mi vyjde čas, jdu do přírody. Vezmu psa a provětrám si hlavu. V poslední době je pro mě odpočinkem jakákoliv manuální práce, při které nemusím přemýšlet.

Kde se vidíte za pět let?

Stále se vidím na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzitě Ostrava, na přednášce z Inženýrské geodézie, která ale bude probíhat PREZENČNĚ.

 

Text: Ing. Barbora Urbanovská, redaktorka oddělení Vztahy s veřejností

Foto: Bc. Zuzana Wrbková

Vloženo: 26. 10. 2021
Kategorie:  Aktuality
Zadal:  Administrátor
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
Zpět