Jednu ze „100 NEJ firem v ČR“ vede absolvent Ladislav Vitoul

Abych mohl být odpovědná osoba pro řízení společnosti, vystudoval jsem VŠB v Ostravě a průběžně absolvuji odborná přezkoušení na Báňském úřadě. Tři roky jsem spával na zemi v kanceláři a vše podřídil ve svém životě nově objeveným genům, které jsem asi opravdu zdědil po svých předcích.
info-image

Přepis z: Hanácké noviny, ROSTISLAV PAPAJK, str. 14,15, 31.7.2017

Ve své pracovně seděl Ing. Ladislav Vitoul v křesle v modrých montérkách. „Právě jsem se vrátil z lomu a provozu firmy. Každý den ho na čtyřkolce objedu, abych věděl, co se děje a teď jsem se ani nestihl převléknout,“ řekl s omluvným úsměvem. VÁPENKA VITOUL s.r.o., kterou před více než 104 lety založil jeho děda a už 25 let jí úspěšně vede, což dokazuje řada ocenění, patří mezi 100 nejlepších firem v celé České republice.

Začněme od začátku, jak to bylo se vznikem vaší továrny?

Můj dědeček Josef Vitoul od roku 1911 začal kupovat materiál na výstavbu šachtové pece, kterou zprovoznil na jaře 1913. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl znát přesný den založení firmy a děda se jmenoval Josef, rozhodl jsem zpětně, že 19. březen, kdy je jeho svátek, bude dnem, od něhož budu počítat vznik společnosti. Děda vyráběl vápno a uměl ho i prodat. Napřed s trakařem a vápnem v kádích jezdil po okolních vesnicích, později si pořídil koně a jezdil až k Vyškovu. Traduje se, že dokázal prodat vápno, které ještě ani nebylo vyrobené.

Vnímáte vápenku jako rodinnou firmu?

S dědou ve vápence začínali generačně stejně staří lidé jako on. Když v roce 1936 předal továrnu mému tátovi, tak s ním přišli synové stávajících zaměstnanců. Tento model jsme si zachovali - syn se může poradit s otcem, otec s dědou. Lidé si lépe předávají znalosti, zkušenosti, což je nesmírná devíza. Mají to v rodině, takzvaně v krvi. Jednou budu i já irmu předávat svému synovi. Věřím, že určitě pochopí generační posloupnost, cit, smysl a odpovědnost vůči předkům, aby pokračoval v řízení irmy.

Jako majitelé továrny jste se po únoru 1948 stali nepřáteli zřízení. Jak jste to vnímal a měl jste možnost studovat?

Po znárodnění nechali mého otce v podniku jako národního správce až do roku 1952. Potom jsme dostali osmačtyřicet hodin na vystěhování s označením „nepřátelé socialismu“. Bylo mi sedm let a chodil jsem do druhé třídy. Odstěhovali jsme se k rodičům mé maminky do Olomouce. Tam jsem dokončil základní školu a později odmaturoval na SVVŠ ve Šternberku. Dále jsem chtěl studovat chemii, ale v oznámení z vysoké školy stálo: „pro velký počet uchazečů – nepřijat“, i když jsem u pohovoru uspěl. V překladu to znamenalo, že jsem nebyl přijat pro špatný původ. Nastoupil jsem na odbornou nástavbu chemické průmyslovky v Gottwaldově, dnešním Zlínu, obor zpracování kaučuku a umělých hmot.

A jak dál?

Musel jsem si „odkroutit“ základní vojenskou službu a tam jsem pochopil, že jediná možná cesta k získání vysokoškolského vzdělání je jít studovat na vysokou vojenskou. Nastoupil jsem na Vojenskou akademii do Vyškova, kterou jsem absolvoval v roce 1972. Následně jsem prošel mnoha velitelskými funkcemi, až jsem skončil na generálním štábu ČSLA na Správě zahraničních vztahů. Posléze jsem byl vybrán mezi ty, kteří mohli odejít pracovat do zahraničí. Díky tomu jsem se dostal až do Iráku, kde jsem působil ve službách OSN. Zjišťovali jsme pohyby vojsk v průběhu Operace Pouštní bouře a posléze monitorovali bojovou situaci na severu země proti Kurdům a poskytovali humanitární pomoc uprchlíkům. Za svoji práci jsem obdržel mnohá mezinárodní i československá vyznamenání.

Jak jste se dostal do současné funkce?

V roce 1991 byl vydán zákon o restituci a můj otec ve svých 85 letech požádal o vrácení firmy, která tehdy spadala pod národní podnik Hranické cementárny a vápenky. Když jsem přijel po čtyřech letech služby na měsíční dovolenou v únoru 1992, byl jsem otcem přesvědčen, abych vápenku převzal a dále řídil. Bylo to těžké rozhodování, ale zůstal jsem. Abych mohl být odpovědná osoba pro řízení společnosti, vystudoval jsem VŠB v Ostravě a průběžně absolvuji odborná přezkoušení na Báňském úřadě. Tři roky jsem spával na zemi v kanceláři a vše podřídil ve svém životě nově objeveným genům, které jsem asi opravdu zdědil po svých předcích.

Vaše hrdost je povzbuzující. Jak byste svému dědečkovi vysvětlil současné zaměření vašeho podnikání?

Ano, je nesmírně důležité, aby pracovníci byli hrdí na svoji práci. My jsme těžaři, horníci, a to je velká tradice. Po navrtání skály a odstřelení v lomu vápenec drtíme a meleme na třináct druhů hrubosti, chcete-li jemnosti. Dnes jsou našimi zákazníky společnosti v gumárenském a plastikářském průmyslu. Zásaditý vápenec je nutný při odsiřování tepláren a elektráren. Používá se do směsí a plniv ve stavebnictví a ve spojení s asfaltem je vhodný jako filler na úpravu povrchů vozovek. V zemědělství pak na výrobu hnojiv a krmiv pro hospodářská zvířata. Myslím, že by děda byl po pracovní stránce se mnou spokojen, jen na rozdíl od něho nehraju taroky a nekouřím viržínku.

Jak vnímají vaši zaměstnanci loajalitu k firmě?

Ze svého předchozího života vím, jakou moc má uniforma. Nemyslím moc státní a neomezenou, ale tu podprahovou, vyzařující, že jste součástí většího celku. Nechal jsem všem zaměstnancům ušít slavnostní uniformy, kterou nosí na firemní svátky. Následně nám vyhotovili firemní prapor - zástavu, kterou nám požehnal pan arcibiskup olomoucký Mons. Jan Graubner. A aby byla kolekce „po vojensku“ úplná, složil jsem pro nás vápenickou hymnu, která při našich oslavách pravidelně zaznívá.

Takže jednou dvakrát do roka?

Podívejte se na můj kapesní kalendář. V každém měsíci je vyznačen modře desátý den, kdy dostávají zaměstnanci výplatu. Šest žlutých políček je šest firemních svátků. Pořádáme vápenický ples - letos byl již jednadvacátý, výročí založení společnosti 19. března, slavíme narozeniny budoucího pokračovatele – mého syna, kdy hrajeme petanque o jeho putovní pohár. Slavíme Den horníků, svátek svaté Barbory a 18. prosince moje narozeniny. Tedy nejméně pětkrát!

Mají vaši zaměstnanci ještě nějaké další výhody?

Každému přispívám měsíčně na důchodové pojištění, čtvrtletně dostávají hygienické potřeby, dále pracovní oblečení, třináctý a čtrnáctý plat, firemní stravenky do naší kantýny, poukazy na lázeňské a zahraniční dovolené. Dalším benefitem je udělování řádu po pěti letech za věrnost společnosti a tak dál…

Můžete mi říct, jak se vyvíjí vaše produkce v čase?

Kromě mírného propadu v roce 2008 si udržujeme výrobní množství kolem sto tisíc tun za rok. Když jsem před 25 lety přišel, měli jsme produkci šedesáti tisíc tun. Postupně jsme se organizací práce a důsledným dodržováním systému jakosti dostali k tomuto množství. Nehodlám ho zvyšovat. Ložisko je vzácné a udělat z toho velkovýrobu nechci. Držíme se zásady dělat svoji práci poctivě. Jsme mimo jiné auditováni anglickou firmou Lloyďs, jejichž certifikát jsme již několikrát obhájili a myslím, že v našem oboru patříme k vlajkovým lodím kvalitou výrobků i dodržováním výrobních procesů. Vyrábíme něco, co je vyzkoušené a potřebné. Klademe důraz na to, abychom zajistili podle stanovených norem přesně to, co naši odběratelé potřebují. Musíme dodržet status quo. Nechci být vnímán tak, že nemám tendenci zvyšovat produkci, ba naopak chci být chválen za to, že vyrábíme pro naše zákazníky stále stejné kvalitní produkty a je na nás stoprocentní spolehnutí!

Slyšel jsem, že jste byli již několikrát dobře oceněni? Můžete mi k tomu něco říct?

Ne za to, že dobře, ale výtečně! V letech 2012, 2013, 2014 jsme třikrát po sobě získali Zlatého Permona, kterého předává Český báňský úřad, což je něco jako Oscar v kinematografii. Uděluje se těžebním organizacím za dodržování bezpečnosti práce a kvality výrobků. Když je něco třikrát, je to napořád. Takže tento oscarový symbol, který byl dříve putovní, je už navždy náš. Úsměvné na tom je, že tato informace prošla samozřejmě neprodleně tiskem. Následně k nám přijela kontrola z Ministerstva průmyslu a obchodu z odboru stavebnictví. Komise pěti lidí, podrobně procházela provozem a odvezla si i vzorky výrobků. Výsledkem bylo, že jsme v jejich závěrečném hodnocení skončili v kategorii do 200 zaměstnanců mezi sedmi nejlepšími bez udání pořadí a získali i Zvláštní cenu poroty za Nejlepšího výrobce stavebnin roku 2014.

Co pro vás tato ocenění znamenají?

Neřídím firmu proto, abych sbíral ocenění. Ale vnímám je jako odměnu za to, že svoji práci děláme kvalitně a pořádně. Dalším, snad největším, vyznamenáním bylo, když Panevropská společnost COMENIUS pro kulturu, vzdělání a vědeckou spolupráci při svém pravidelném ročním hodnocení zařadila naši irmu mezi 100 nejlepších firem v ČR se zvláštním diplomem za Dynamický růst a stabilitu. Mohu tedy říct: „Na Hradě u pana prezidenta jsem už byl“ a v loňském roce od něj získal titul Gentleman Pro za rok 2016 za manažerskou činnost. Od prezidenta Hospodářské komory ČR, který vždy po čtyřech letech v listopadu vyhodnocuje nejlepší jednotlivce v oblasti kultury, sportu a businessu, jsem společně s Karlem Gottem a Barborou Špotákovou obdržel Řád Vavřínu ČR.

A jak vidíte svoji perspektivu?

V prvé řadě je potřeba udržovat všechny zaměstnance v dobré náladě a pohodě. Proto vymýšlím různé akce, zábavu ale i odborná školení. Musím ovšem i sám být v odborné kondici a neustále se vzdělávat. Kromě toho jsem dlouholetým členem Rotary clubu v Olomouci, kde již potřetí vykonávám za jeho existenci funkci prezidenta, která se obměňuje vždy po roce. Šéf této mezinárodní společnosti sídlící v USA oceňuje za práci každý rok jednoho člověka z celého světa a loni jsem to byl zrovna já. Čehož si s obrovskou pokorou vážím a beru to jako uznání práce i mého otce a obou dědů, kteří se ve službách této humanitární a vzdělávací organizace také angažovali. Rád cestuji, těch 76 vlaječek, co tu vidíte, jsou země, kde jsem byl a stále ještě mám vytipována další místa na světě, kam bych se rád podíval.

Máte představu, kdy byste chtěl synovi firmu předat?

Láďa bude mít v srpnu patnáct let a nastupuje po ukončení deváté třídy na Ekonomické lyceum v Olomouci. Po maturitě si již naplánoval studium na Vysoké škole báňské v Ostravě. Od svého narození se ve firmě pohybuje, dá se říct, že dnes zná celou technologii výroby, všechny zaměstnance a jejich rodiny. To znamená ještě čtyři roky do maturity a čtyři na vysoké škole, to máte osm let. Jestli takhle dlouho vydržím? Můj táta zemřel v devadesáti letech, maminka v 87, děda v 82 – ty geny u mne musí být! Také nekouřím a kávu jsem měl naposledy v roce 1980 (smích). Navíc v naší firemní korporaci jsme jako jednatelé spolu s manželkou Jitkou, která do budoucna pomůže při předávání veškerých informací o chodu firmy mému synovi, kdybych se náhodou ze světa ztratil.

Jak se na vás jako šéfa firmy dívá váš syn? Co si o své budoucí profesi myslí?

Říká, že jsem hodný šéf, někdy až moc. A když opravdu dojde k tomu, že firmu povede, chce to dělat podobně, ale některé změny už i teď plánuje. Hovoří třeba o modernizaci těžebních strojů a větším využití počítačové techniky přímo ve výrobě a při vyhodnocování informací. Hodně často se o problémech bavíme, tak si myslím, že se na svoji roli už teď připravuje poctivě s hlubokým přesvědčením a jistotou, že jako čtvrtý v generaci irmu povede.

Na závěr dovolte ještě jednu otázku: Myslíte si, že je Česko dobrým místem pro život?

Rozhodně! Mohu vám říct, že naše Česká republika je nádherná. Tím, že jsem projel kus světa a vím, jak to vypadá jinde, v jakých podmínkách lidé žijí, myslím, že mohu odpovědně srovnávat. Už jen při poslechu moravských lidových písní a pohledů na scenérie mojí rodné Hané a Olomouce, odkud pocházím, bych toto místo za jiné nikdy nevyměnil.


© 2017 VŠB-TU Ostrava