Akademický mistr světa ve florbalu studuje Fakultu stavební VŠB – TU Ostrava!

Adama Delonga jste určitě potkali na chodbách naši fakulty mnohokrát. Pokud ale zrovna neholdujete sportu, tak asi nevíte, že je letošním akademickým mistrem světa ve florbalu!
info-image

Mistrovství světa se uskutečnilo na konci letošního června v polské Lodži a náš student Adam Delong byl velkou oporou vítězného družstva. V naši lize hraje za tým 1. SC TEMPISH Vítkovice a je také stálým členem reprezentačního týmu České republiky. Přes všechny své mimořádné sportovní úspěchy však zůstává nohama pevně na zemi a dostudování vysoké školy je pro něj hlavní prioritou. S tímto sympatickým mladým mužem jsem se setkal krátce před zahájením letošního semestru v jedné porubské kavárně, abychom si popovídali nejen o jeho čerstvém reprezentačním úspěchu.

Adame, tak především velká gratulace k zisku titulu akademického Mistra světa. Už si ten pocit stačil přes prázdniny vstřebat nebo ho přebila tréninková dřina na další sezonu? 

No tak oslavy byly pochopitelně velice bouřlivé, protože to je bez diskuse velký úspěch českého akademického florbalu. Navíc to bylo završení celé sezóny a měl jsem pár týdnů volna. Teď už je ale zase v plném proudu nový ligový ročník, takže už nějakou dobu makám naplno. Pětkrát týdně tréninky, posilovna, ovál ve Vítkovicích na stadionu. Máme za sebou první ligová kola a také začíná nový semestr, takže to zase budou pěkné fofry. Nicméně vzpomínky jsou nezapomenutelné.    

Vraťme se na chvíli ve vzpomínkách na konec června. Přibliž čtenářům, jak se skládá reprezentační akademický tým na takový významný turnaj?

Je to hodně podobné jako, když se skládá klasický reprezentační tým. Trenéři dostanou od florbalového svazu seznam hráčů, kteří studují vysokou školu a oni si z něho vyberou ty nejlepší. Jedná se vesměs o ligové hráče, takže to není až tak složité, protože jsme na očích. Z Ostravy jsme byli nominováni tři. Kromě mě ještě i Marek Bräuer a Petr Gurkovský, kteří studují na Ekonomické fakultě. Byli jsme pozváni na soustředění do Prahy, kde se uskutečnil Sokolský pohár. Tam jsme měli možnost se trošku sehrát, no a šlo se na věc. Pro mě osobně to byla v životě už druhá pozvánka na Akademické mistrovství světa. Poprvé jsem byl před dvěma lety na Mistrovství světa v Portugalsku, což pro mě tenkrát byla pecka. Hrálo se v Portu, viděl jsem Atlantický oceán, všude teplo, příjemná atmosféra, milí lidé, pro které byl florbal trošku zjevením, protože ten sport tam zatím není až tak populární. Ohromně fandili. Jediné, co mě mrzí je, že jsme tam skončili čtvrtí a odjížděli bez medaile. Letos jsem si to ale bohatě vynahradil.            

Pojďme, Adame, ten reprezentační úspěch a velkou radost probrat trošku podrobněji. S kým vším jste se v průběhu utkali a jak probíhalo finále?

Hned první zápas jsme hráli s hlavním favoritem celého turnaje Finskem. Už při rozcvičení bylo vidět, že jsou myšlenkami asi ještě ve škole. Zatímco my jsme se poctivě už hodinu před utkáním rozcvičovali, tak oni se trousili z šatny na hřiště, jakoby si mysleli, že nás bez problémů „přejedou“. Podařilo se nám toho jejich přístupu využít a porazili jsme je 6:2. To byl pro nás parádní vstup do turnaje. Navodila se skvělá, vítězná atmosféra, na které jsme se pak vezli až do konce. Druhý zápas jsme hráli s Japonci, které jsme doslova zničili 22:1. Moc rád vzpomínám na to jejich nadšení. Doslova celé utkání jezdili, jak se říká, „po zadku“, a když nám v poslední třetině dali jeden čestný gól, tak to slavili, jakoby vyhráli celé mistrovství! Následovalo semifinálové derby se Slovenskem. Z toho utkání jsme měli docela respekt, protože Slováci se proti nám vždycky neskutečně vyhecují, ale zvládli jsme ho a přesvědčivě zvítězili 8:1. Tím jsme se dostali do finále, kde jsme ve velmi dramatické koncovce nakonec přetlačili Švýcary 5:3. 

Co oslava, byla velká?

No jéje! My studenti si to dokážeme zvlášť užít! Navíc bylo po sezóně, takže to bylo opravdu „velké“. Radost ještě zvýraznil úspěch reprezentačního výběru děvčat, který skončil druhý hned za suverénními Finkami. Ta oslava byla perfektní v tom, že to Poláci pojali jako jednu velkou party. Uspořádali to venku, bylo tam spousta jídla, pití, hrála hudba a sešla se tam všechna mužstva. Co si tak pamatuji, skvěle jsme pokecali s Japonci, Singapurci i trošku zklamanými Švýcary. A pozdě večer nebo spíše brzy ráno došlo na mé oblíbené „zpívánky“, které mám hodně rád. 

Já vím, Adame, že florbal je týmový sport, přesto se nemohu nezeptat na tvé osobní statistiky?

Tak to budu muset trošku zalovit v paměti. V prvním zápase proti Finům jsem dal hned náš úvodní gól, poté přidal v dalším zápase čtyři Japoncům V semifinále jsem přispěl k vítězství nad Slovenskem dvěma asistencemi a jedním gólem, no a ve finále se Švýcarskem už to za mě odstříleli jiní. Tam jsem vyšel bodově naprázdno.  

Je velký rozdíl mezi akademickým sportem a tím vrcholovým?  

Já jsem v tom až tak velký rozdíl neviděl, protože všichni naši kluci hrají za nějaký extraligový tým. Navíc čtyři z nás mají i zkušenost z reprezentačního áčka. Takže jsme se na kluky, kteří reprezentovali úplně poprvé, snažili přenést takovou tu auru něčeho mimořádného. Reprezentovat svou rodnou vlast je totiž pro mě a určitě i pro ostatní obrovská čest! Jsem na to neskutečně pyšný!  Nádhera! Jsem šťastný, že jsem tuto možnost dostal a vážím si toho.  

Adame, pojďme teď v rozhovoru na úplný začátek tvého příběhu. Kdy jsi měl poprvé v ruce florbalovou hůl a kdo byl tvým prvním trenérem?

Pocházím z Horní Suché, kde jsem začínal s tenisem. Bohužel trenér si tenkrát vybral šest dětí a já jsem byl sedmý, takže by to museli rodiče celé platit. Což ovšem bylo docela dost peněz. Tak mě dal taťka raději na fotbal. To byl ale trošku problém, protože jsem hrál s klukama, kteří byli o čtyři roky starší, a já jsem tam mezi nimi lítal v dresu, který jsem měl málem po kotníky. Ale vydržel jsem to tam celé tři roky. Pak se jednoho dne objevil ve škole na nástěnce plakát, že se dělá nábor do florbalu a bylo rozhodnuto! Nikdo z nás sice tenkrát moc nevěděl, co ten sport obnáší, ale šli jsme se zapsat! Začínali jsme v tělocvičně velikosti basketbalového hřiště, kde se nás tlačilo asi padesát nebo šedesát – masakr! Moc rád na ty začátky ale vzpomínám.

Jaké jste měli tenkrát vybavení, a vzpomeneš si ještě na svého prvního trenéra?

Vývoj florbalu šel rychle dopředu, ale my jsme ještě začínali s takovými těmi plastovými trubkami, které si při každé ráně prohnuly jak luk. S rychlým rozvojem se pochopitelně zlepšovaly i technologie, takže „florbalky“ se postupně vylepšovaly. Postupem času se ustálilo i množství kluků a začali jsme dosahovat prvních úspěchů. Je to určitě velká zásluha mého prvního trenéra Petra Kruciny, který je dneska asistentem trenéra mužů v Horní Suché, která hraje druhou ligu.   

Jaký vliv měla na formování tvé osobnosti rodina? Předpokládám, že tě ke sportu doma vedli od útlého mládí?

Bez podpory rodiny bych nikdy nebyl tam, kde dneska jsem! Taťka, mamka, brácha a dneska už i přítelkyně jsou mou obrovskou oporou! Zejména táta byl na mě neskutečně náročný a přísný, ale dneska vidím, že bez toho to prostě nejde! Dodnes mi občas třeba dá jen tak z legrace pohlavek, a když se ptám, za co, tak říká, že ještě neví, ale určitě se to neztratí! Kolikrát se mnou jel přes celou republiku, jen aby mě podpořil, a za to mu asi ani nedokážu být nikdy dostatečně vděčný. Vždyť se mohl věnovat svým koníčkům, mamce, bráchovi. To všechno mě žene vpřed i ve chvílích, kdy se třeba úplně nedaří. Na druhou stranu musím zdůraznit, že to neplatilo jenom pro sport. Na stejné pozici je u nás i vzdělání, ke kterému nás rodiče s bráchou doma vedou. Skončí trénink, turnaj nebo sezona a už mě doma drtí! Vlastně už ani moc nemusí, protože si uvědomuji, že florbalistou nebudu na věky a čím se pak budu živit, když nebudu mít vzdělání?     

Plynule jsme přešli ke studiu. Jakou střední školu jsi tedy vystudoval a proč ses poté rozhodl jít studovat Fakultu stavební na „Báňskou“ do Ostravy?

Už jsem zmiňoval, že pocházím z Horní Suché, kde jsem absolvoval základní školu a poté zamířil na stavební průmyslovku do nedalekého Havířova. Zvažovali jsme s mamkou i gympl, ale já nejsem ten typ, který se dokáže několik hodin „zupat“ vědomosti nazpaměť. Spíše se snažím věci odvodit, domyslet, přijít jim na kloub, takže určitě je pro mě lepší technický obor. Zvažoval jsem i studium na elektroprůmyslovce, ale nakonec jsem vybral, vlastně ani nevím proč, stavebku. Po maturitě pak byla jediná možná cesta jít studovat do Ostravy, protože mám ve Vítkovicích profesionální smlouvu. Jsem tady ohromně spokojený, vždyť ostravský florbal patří v republice k absolutní špičce a mám tady perfektní podmínky.       

Jaký obor v Ostravě studuješ a do kterého jdeš ročníku?

Ještě než odpovím na tuhle otázku, vybavila se mi docela legrační vzpomínka na maturitu, která dokresluje to, v jakém fofru profesionální sportovci žijí a co všechno musí zvládnout. Já jsem byl totiž ještě večer před maturitou ve Švédsku, kde jsme porazili domácí na jejich půdě! Každý kdo se alespoň trošku zajímá o florbal, tak ví, že Švédové jsou absolutní světová špička. A my jsme je dokázali porazit a navíc u nich doma! Nevídaný úspěch! Jenomže na nějaké dlouhé oslavy nebyl čas, protože jsem druhý den ráno maturoval! Takže rychle na letiště a domů. Do postele jsem se dostal ve tři hodiny ráno a v sedm hodin už jsem musel být ve škole. Ale zvládl jsem to!       

Vrcholový sport je kromě prchavých chvil radosti a porážek především dřina a zase dřina. Sám sportuji od malička a vedu k tomu i své děti, takže vím, o čem mluvím. Jak se ti, Adame, daří skloubit kariéru vrcholového sportovce a vysokoškolského studenta?

Já letos nastupuji do čtvrtého ročníku oboru Konstrukce staveb a čeká mě obhajoba bakalářské práce. Tak uvidíme, jak to zvládnu skloubit. Musím říct, že díky schopnosti odvozování učiva a hledání souvislostí mezi jednotlivými předměty jsem zatím neměl ve škole nějaké větší problémy. Nejtěžší chvíle jsem asi prožil hned v prváku u takzvaného „síta“, kde se muselo trošku protřídit, kdo má předpoklady ke studiu a kdo ne. Byl to předmět Pružnost a plasticita u velice náročného, ale za sebe musím říct, spravedlivého doc. Krejsy. Tu zkoušku jsem udělal až napodruhé. Jinak mám moc rád matematiku. Ani nevím proč, ale nikdy jsem s ní neměl žádné potíže. Ten předmět mě zkrátka baví.      

Vědí vyučující, že jsi vrcholový a také velmi úspěšný sportovec? Pomohlo, případně přitížilo ti to u některé zkoušky? Nebo se záměrně snažíš zachovávat anonymitu?

No já si právě myslím, že to ví opravdu jen pár lidí. Chci, aby mě vyučující posuzovali hlavně podle toho, jak umím stavařinu a ne kolik jsem dal gólů Finům. Doufám, že se to po tom rozhovoru nezmění!  

Jak vnímáš atmosféru školy? Komunikaci mezi spolužáky, jak vycházíš s pedagogy?

Musím říct, že přístup kantorů je tady opravdu náročný a přísný. Rozhodně na té škole nedostaneš nic zadarmo! O Báňské se říká mezi lidmi ledacos, ale jakmile to zažiješ na vlastní kůži, změníš názor. Absolutně to ale respektuji a nemám s tím problém. To je jako ve florbalu. Když chceme porazit Švédy, tak taky musíme něco umět. Nedokážu zhodnotit jiné fakulty, ale absolventi „stavárny“ jsou na praxi podle mých dosavadních zkušeností připraveni velmi kvalitně. A co se týká spolužáků, tak musím říct, že v naší studijní skupině máme perfektní partu! Jeden druhému poradí, rozmnoží materiály, vysvětlí, když něčemu nerozumí, pobavíme se, nasmějeme – prostě jedním slovem paráda, nemůžu si vůbec stěžovat! Už se na začátek semestru moc těším.            

Studentský život to ovšem, Adame, nejsou jenom povinnosti, ale také zábava. Máš na ni jako vrcholový sportovec vůbec čas?

Je pravda, že kvůli sportu musím ten studentský život značně redukovat, ale najdou se v roce jedna, dvě časové skulinky, kdy můžu vypnout, jít se pobavit a vypít i nějaké to pivko. Ale rozhodně to nejde v sezóně. Jsem profesionál a vím, co si můžu dovolit a co ne.   

Na úplný závěr, Adame, prozraď, jak si představuješ svou budoucnost? Bude spojena spíše s florbalem, nebo stavařinou?

Mou hlavní prioritou je teď rozhodně dodělat školu a získat vysokoškolský titul! Pochopitelně souběžně se věnovat florbalu na vrcholové úrovni a udržet se v reprezentaci. Je mi teprve 22 let a ten top věk pro sportovce je až někdy kolem 26 let. Rád bych poté také vyzkoušel nějaké zahraniční angažmá a pak se uvidí, co dále. To všechno je teď ale pro mě zatím nepředstavitelně daleko. Sport mě naučil dávat si postupné cíle a přistupovat k jejich realizaci s pokorou.

Děkuji za příjemné setkání i upřímné odpovědi, Adame, a přeji hodně štěstí jak ve sportu, tak při studiu. 

Mgr. Marek Hýža

Fotografie a výsledkovou listinu z letošního Akademického mistrovství světa v Polsku si můžete prohlédnout na tomto odkaze:

https://www.flickr.com/photos/iff_floorball/albums/72157668497228757/page3

 

 


© 2018 VŠB-TU Ostrava