Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku

"Každý cíl je dosažitelný," říká Barbora Skopalová z EKF

"Každý cíl je dosažitelný," říká Barbora Skopalová z EKF
Barbora Skopalová na Ekonomické fakultě druhým rokem studuje Veřejnou ekonomiku a správu. Ráda fotí, píše a sportuje, snaží se žít aktivní život.

Po světě se pohybuje na kolečkách a jejím velkým snem je účastnit se paralympiády. Jak jí Ekonomická fakulta se studiem vyšla vstříc, čemu se chce věnovat do budoucna a kdo ji nejvíc ovlivnil? Odpovíme v rozhovoru.

Proč jste si pro svá vysokoškolská studia vybrala právě VŠB – Technickou univerzitu Ostrava a Ekonomickou fakultu? Zvažovala jste i jinou školu?

Vybírala jsem obor podle toho, jaké budu mít pak v budoucnu uplatnění, co se týče práce. Jelikož jsem vozíčkář, je pro mě práce v kanceláři ta nejvíc vyhovující. Proto jsem zvolila ekonomický obor. Zvažovala jsem ještě obor sociální práce, ale nakonec jsem došla k názoru, že mě nebude tolik bavit, a tak jsem zvolila veřejnou ekonomiku a správu na VŠB-TUO.

Čím vás váš obor nadchl? Proč jste se pro veřejnou ekonomiku a správu rozhodla?

Veřejná ekonomika a správa vlastně slučuje všechno, co mě baví. Dotýká se jak ekonomie, tak oblasti sociální práce a podobně, tudíž to byla jasná volba. Věřím, že znalosti z tohoto oboru uplatním i posléze v zaměstnání.

Jak vám Ekonomická fakulta vyšla vstříc vzhledem k tomu, že máte handicap?

Fakulta mi vyšla vstříc hlavně individuálním vzdělávacím plánem a úpravou rozvrhu. Díky tomu mi vyhovuje jak dojíždění, tak i výuka vzhledem k mému zdravotnímu stavu.

Jakému povolání se chcete po ukončení studií věnovat?

Moje představa je taková, že budu pracovat na nějakém úřadě čí instituci, kam buď budu denně dojíždět, anebo v lepším případě bude možný home office, což by mi velmi ulehčilo situaci z hlediska dojíždění a asistence.

Jak vás ovlivnilo koronavirové uzavření vysokých škol? Snášela jste distanční výuku dobře?

Bydlím asi půl hodiny cesty autem od fakulty. Jelikož já sama řídit nemohu, vozí mě maminka. Celý proces od zazvonění budíku po vstup do budovy fakulty mi trvá zhruba 2 hodiny i s rezervou. Při distanční výuce to byla necelá polovina tohoto času. Nemusela jsem na sebe navlékat vrstvy oblečení kvůli venkovním teplotám a absolvovat cestu autem. Před začátkem výuky jsem většinou stihla ještě udělat nějakou práci. Učit se některé předměty distančně pro mě bylo opravdu peklo na zemi. Některé prostě potřebujete vidět na tabuli společně s vysvětlením pedagoga. Nahrávky mi při distanční výuce bohužel toto úplně nahradit nedokázaly, proto si při prezenční výuce užívám výklady a o mnoho lépe se mi pak daná látka chápe. Už si zkrátka nepřipadám jako ten nejnechápavější člověk na planetě.

Pomáhají vám při studiu vaši spolužáci?

Spolužáci mi pomáhají nejen se sebeobsluhou, jako je třeba oblékání, ale poskytují mi i zápisky z hodin, kterých se nemohu účastnit.

Neměla jste někdy chuť, zvláště třeba v době online výuky, se na studium vykašlat? Co byste poradila studentům, kteří mají stejný pocit?

Abych byla opravdu upřímná, párkrát mě za poslední 2 měsíce napadlo, jestli by nebylo lepší se na studium vykašlat. Vždyť pořád musím řešit to, že se někam nedostanu, a podobně. Heslo mého, bohužel již zemřelého kamaráda, znělo, že každý cíl je dosažitelný. Tím se řídím už pár let, a proto se nevzdám! Mám sice před sebou více překážek než ostatní, ale překonám je a budu bojovat (a taky studovat) dál. Rada tím pádem zní, aby si našli něco, co je bude motivovat, co je udrží nad vodou a ujistí se tak v tom, že vaše studium má pro vás smysl.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Tato otázka je pro mě jako šitá na míru. Ještě pár let zpět jsem byla svým životním stylem takový znuděný důchodce, pokud to tak mohu říct. Nic moc jsem nedělala. Vlastně jsem jen chodila do školy a odpoledne seděla u počítače a hrála videohry. Přišlo mi to naprosto normální. Pak mě ale v 9. třídě na základní škole potkalo něco, co mi absolutně převrátil život vzhůru nohama.

Co se stalo, můžete být konkrétní?

Cestou na přednášku jsem moc nadšená nebyla. Myslela jsem si, že to bude zase nudná přednáška nějakého spisovatele. Když jsme vešli do předsíně knihovny, kde se odkládají věci, dozvěděla jsem se, že přednáška bude o cestách kluka na vozíku. Lehce jsem znervózněla, vjela jsem do sálu knihovny a nevěřila tomu, co vidím. Přede mnou seděl na vozíku pětadvacetiletý kluk, který byl napojený na plicní ventilátor, a za ním stáli jeho rodiče. Tatínek byl na první pohled velice sympatický, maminka taktéž. Začala přednáška, nejvíce mluvil tatínek. Když po ukončení přednášky dozněl náš děkovný potlesk, tatínek najednou povídá: „Jelikož vidím, že tady máme dívku na vozíku, rádi bychom jí předali naši knížku...“ A maminka mi opravdu předala jejich knihu o Novém Zélandu. Celou cestu zpět z knihovny jsem ze sebe nedostala ani hlásku. Uvědomila jsem si, že já jsem proti tomu klukovi vlastně atlet a že se sebou musím něco dělat. Od spolužáků se na mě valily otázky typu „Ty ho znáš? Co mu je? Proč měl v krku hadičku?“ Znala jsem odpovědi, ale nemohla jsem je vyslovit, v hlavě se mi honilo tisíc jiných myšlenek.

Co bylo dál?

Následující den mě všichni ze třídy nabádali k tomu, ať té rodině zkusím napsat e-mail, aby věděli, že mě motivovali ke cvičení, ke změně stylu života. Po delším přemýšlení jsem ho tedy napsala a odeslala. Nedoufala jsem, že bych mohla dostat odpověď. Ale ona přišla! Tak jsem si s nimi začala dopisovat a číst jejich cestopisné knihy. Už jich mám doma požehnaně, stále mě neomrzely. Jezdím za nimi na přednášky a stále jsme v kontaktu. Na tom celém je ale jedna smutná věc. Jirka, člověk, co mi změnil život, před 5 lety zemřel. Svalová dystrofie ho bohužel přemohla. Díky tomu, že žil aktivně, se ale dožil vyššího věku, než se u této nemoci předpokládá. Nikdo nemůže říct, že jeho život byl nudný. Naopak byl, troufám si říct, prožitý, jak nejlíp to šlo.

Jaké země jste už procestovala?

S rodiči jsem absolvovala dovolené v Rakousku, Norsku či zemích Beneluxu, díky pomoci a podpoře Jirky a jeho rodiny. Co se týče Rakouska, bylo to pětidenní putování po místech, která navštívil i Jirka. Na některých se natáčel seriál Doktor z hor, který mu dodal sílu při pobytu v nemocnici v rámci provedení tracheostomie. Probudil tím ve mně lásku k cestování. Rozhodně máme s rodiči v plánu v něm pokračovat. Já budu dál sportovat a dělat, co mě baví. Už bych nikdy nechtěla žít takový život, jako jsem žila před setkání s Jirkou a jeho rodiči – plný nudy a nicnedělání... Jirka mi ukázal, že život na vozíku se dá prožít aktivně a pestře. Já tuhle myšlenku chci předávat dál, jakkoli budu moct.

 

Studujete, sportujete, cestujete a poznáváte svět. Hnacím motorem pro vás byl Jirka?

Jirka mě naučil se nevzdávat a bojovat s překážkami, a proto je právě on, i když už nežije, jedním z nich. Pak samozřejmě nemohu zapomenout na rodinu a kamarády, ke kterým si vždy mohu přijít pro radu, či mě vyslechnou. Rodina mě podporuje asi nejvíce hlavně tím, že zajišťuje mou dopravu a asistenci kdekoli. V roce 2019 jste získala ocenění Nejlepší sportovec Moravskoslezského kraje. Sezónu 2019 jsem měla dosti úspěšnou. Vyhrála jsem dvě první místa na mezinárodních turnajích, a potom jsem se stala celkovým vítězem České boccistické tour, což je součet bodů za tři mezinárodní turnaje během roku. Na konci se[1]zóny mi volala vedoucí klubu, že mě jako mimochodem nominovala na sportovce roku Moravskoslezského kraje, a že se mi možná někdo ozve. Za několik měsíců se mi ozvali z Krajského úřadu, že mi gratulují a že si převezmu cenu.

Co to pro vás znamená?

Je to pro mě známka toho, že to, co dělám, dělám nejlépe, jak umím, má to smysl a nějakou budoucnost.

Zmínila jste Českou boccistickou tour. Jakému sportu se věnujete?

Jde o sport zvaný boccia, což asi málokdo zná. Je to něco jako petanque, na stejném principu, akorát pétanque se hraje s kovovými koulemi a venku, kdežto boccia se hraje s koženými míčky v hale.

Jakou jste měla sezonu?

První polovina sezóny stála za nic. Na turnaji v Havířově se to ovšem zlomilo a já dovezla stříbro. Trénovala jsem dál. Někdy to šlo hůř, někdy zase líp. Pak jsme první pátek v prosinci odjeli do Plzně a už večer mi od mamky zaznělo do ucha: “Co takhle další skleněnou trofej za absolutního vítěze? Po dvou letech, druhou k té, co už doma máš. Zabereš, tenhle turnaj vyhraješ a trofej je tvoje.” Sobota znamenala postup do semifinále. Finále jsem sice neukočírovala a skončila se stříbrem na krku, ale trofej přistála v mých rukou! Považuju ji tudíž za zlomovou a úspěšnou.

 Na co se v rámci studia nejvíce těšíte?

Nejvíce asi na různé předměty, které mě ještě čekají. Každý semestr se mění a vždy je to docela pestré.

 

Text: Ing. Barbora Urbanovská, Vztahy s veřejností

Foto: archiv Barbory Skopalové

Vloženo: 4. 7. 2022
Kategorie:  Aktuality
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
Zpět