Co vás přivedlo k transferu technologií?
K transferu technologií mě přivedlo především to, že leží na pomezí dvou velkých světů – světa vědy a výzkumu a světa podnikání. Když jsem dokončil doktorské studium na VŠB-TUO, chtěl jsem více proniknout právě do podnikatelského prostředí. Začal jsem proto pracovat v Moravskoslezském inovačním centru, kde jsem získal řadu zkušeností z firemní praxe, mnoho kontaktů, a především hlubší pochopení přidané hodnoty a obchodních příležitostí. Lépe jsem také poznal, jak firmy vznikají, fungují a někdy i zanikají.
Vědu a výzkum jsem ale nedokázal úplně opustit, a proto jsem se po čase vrátil k transferu technologií, kde se oba světy přirozeně propojují. Baví mě, že se na řadu problémů mohu dívat z obou stran – jak z vědeckého pláště, tak z podnikatelského saka.
Na CTT jsem každopádně nastoupil teprve nedávno a celý tým mi velmi pomáhá skutečně proniknout do této problematiky, protože je opravdu rozsáhlá. Tvoří jej zkušení odborníci a odbornice s mnohaletou praxí v klíčových oblastech, kteří společně vytvářejí komplexní tým se všemi potřebnými kompetencemi.
Jak byste jednoduše vysvětlil ostatním, co vlastně Centrum transferu technologií na VŠB-TUO dělá?
Centrum transferu technologií pomáhá výzkumníkům a výzkumnicím se všemi aspekty spojenými s komercializací výzkumu. Pokud během výzkumu vznikne výsledek, který má potenciál pro praktické využití, pomáháme jej do praxe skutečně dostat.
Pomoc u nás získá každý, kdo potřebuje ochránit své duševní vlastnictví, například prostřednictvím patentu nebo užitného vzoru. Těmto otázkám se věnují Hanka Martiníková a Hanka Janáčková. Kolegové transferáři, Michal Mokroš, Nikolas Mucha a Martina Kučerová identifikují mezi výsledky vědy a výzkumu vzniklými na univerzitě technologie s komerčním potenciálem, vyhledávají pro jejich využití vhodné průmyslové partnery a investory. Míša Manová dokáže velmi lidsky a profesionálně poradit v oblasti práva a připravit potřebné licenční i další smlouvy. Skvělé kolegyně Barča Štverková, Pavlína Trávníčková a Dominika Sikora zase věnují velké úsilí programu GREEN LIGHT, který každoročně pomáhá nastartovat řadu mladých podnikatelů. Pořádáme také vzdělávací kurzy, například Transfer Academy, a další eventy z oblasti transferu znalostí, pro které se snažíme zajistit ty nejlepší odborníky z celé České republiky. Se vším nám administrativně pomáhá Daniela Bolečková a díky tomu to hladce běží.
S jakými typy nápadů nebo projektů se setkáváte nejčastěji?
Řekl bych, že v současnosti jsou největším trendem projekty z oblasti IT a umělé inteligence. Dává to smysl, protože díky technologickému pokroku posledních let právě v těchto oblastech vzniká nejvíce nových příležitostí a prostoru pro vytváření přidané hodnoty.
Řada řešení byla potřebná už dříve, ale z ekonomických nebo technologických důvodů nebyla dosažitelná. Dnes je možné obrovské množství úloh řešit jinak – levněji nebo přesněji. Současně se otevírají možnosti pro řešení problémů, které dříve řešitelné vůbec nebyly. Přispívá k tomu růst výpočetního výkonu, rozvoj nástrojů umělé inteligence i stále lepší konektivita.
Má Česko podle vás problém proměňovat dobré nápady ve skutečné produkty a firmy?
Myslím, že jako Česká republika na tom rozhodně nejsme špatně, ale ve srovnání se západními, a vlastně i severními zeměmi, samozřejmě zaostáváme. Vnímám, že máme poměrně odlišnou podnikatelskou kulturu. Nejde pouze o celkový pohled na podnikání, ale také o generačně zakořeněné návyky, postoje a přirozeně rozvíjené kompetence.
Mám pocit, že to do určité míry snižuje schopnost lidí vyrůstajících v Česku dobře a přirozeně prezentovat sebe i své nápady, řídit firmy, přijímat rizika a nést za ně odpovědnost. Může nám také chybět určitý podnikatelský „čich“ pro rozpoznání toho, co má skutečně silný potenciál a co už méně.
Domnívám se, že jednou z příčin může být nástup komunismu v Československu po druhé světové válce. Řada zkušených podnikatelů a manažerů, kteří zde po válce ještě zůstávali, tehdy emigrovala. S nástupem totalitního režimu došlo k zásadní proměně hospodářského uspořádání, v němž byl prostor pro soukromé podnikání omezen. Podle mě to mělo značný vliv i na dnešní situaci.
Podnikatelem se sice nikdo nenarodí, ale člověk, který vyrůstá mezi podnikateli a v prostředí podporujícím podnikání, bude mít své schopnosti a uvažování tímto směrem přirozeněji rozvinuté. Právě v tom vidím jedno z největších omezení českého prostředí. Máme skvělé nápady, vynikající strojaře, techniky a IT specialisty, ale poměrně málo „přirozených“ podnikatelů. Mnozí z těch, kteří se snaží dotáhnout nápad do podoby skutečného produktu nebo firmy, tak jdou občas proti proudu a mají svou cestu těžší.
Jak poznáte, že má nějaký univerzitní projekt skutečný potenciál pro praxi?
Můj kolega Michal Mokroš na to má velmi jasný názor: rozhodující je tým a přidaná hodnota technologie. Ze svých zkušeností docházím ke stejnému závěru.
V průběhu let jsem se podílel na hodnocení více než stovky různých podnikatelských projektů, které jsem potom z vlastní zvědavosti dále sledoval. Samozřejmě neexistuje pevná rovnice, která by jednoznačně řekla: tento projekt potenciál má a tento ne. Jestli ale existuje významná proměnná (mimo samotný nápad), která se opakovaně ukazuje jako zásadní, je to právě tým.
Rozhodují lidé, jejich zkušenosti, odhodlání, kompetence, oborové zaměření, kontakty, znalost daného prostředí i věk. Pokud narazíte na projekt, jehož tým tvoří tři výzkumníci z jedné katedry s podobnou praxí, kteří spolu také studovali, nebývá šance na úspěch příliš vysoká. Důležitá je také motivace a přesvědčení celého týmu. Proto nestačí rozhodovat pouze na základě žádostí či přihlášek; je vhodné zařadit také osobní prezentace, při nichž lze rychle zjistit, kolik času už jednotliví členové projektu věnovali, nakolik mu věří a jak hluboce o něm skutečně přemýšlejí.
Na druhou stranu můžete narazit na tým, ve kterém jsou dva nebo tři výzkumníci, ideálně z různých pracovišť, jejichž odbornosti se logicky doplňují. Vedle nich je člověk, který celý život pracuje v praxi a dobře zná dané prostředí, a zkušenější manažer nebo obchodník s dlouholetými kontakty, který dokáže týmu otevřít dveře alespoň k první schůzce u většiny klíčových partnerů. U takového týmu už zpozorníte bez ohledu na konkrétní podobu nápadu – samozřejmě za předpokladu, že technologie přináší skutečnou přidanou hodnotu. Někdy je důležitější spolupracovat především s lidmi, kteří projekt skutečně doplňují svými zkušenostmi a kompetencemi než s kamarády, přestože je taková spolupráce často jednodušší.
Co bývá nejtěžší: technologie samotná, byznys, anebo komunikace?
Myslím, že nejtěžší je všechny tyto oblasti propojit a každou z nich zvládnout na výbornou. Pro výzkumníky na VŠB-TUO bývají podle mě nejnáročnější byznys a komunikace, protože samotnou technologii obvykle dobře zvládnou – přestože i její vývoj je samozřejmě velmi obtížný – v tomhle jsou prostě skvělí. Pro podnikatele nebo obchodníky je situace opačná. Pro ně bývá nejtěžší právě technologie. Proto je potřeba různorodý tým, který dokáže všechny části propojit.
Když se na to podívám obecněji, připomíná mi to expedici na Mount Everest. Technologii potřebujete a je klíčová. Představuje samotný výstup na horu, který je často vnímán jako hlavní podstata celého projektu. Problém je, že technicky zaměření lidé v podnikání někdy nedokážou vidět dostatečně daleko za samotnou technologii. Mohou získat pocit, že jakmile ji „zprovozní“, je vše vyřešeno a zbývá už jen založit firmu.
Jenže v tu chvíli jsme teprve dosáhli vrcholu a zapíchli do něj vlajku. To je důležité, ale ještě to nemusí být to nejtěžší. Zásadní je dokázat se také vrátit. Sestup bývá často ještě náročnější a nebezpečnější než samotný výstup. Navíc se musíte vrátit v potřebném čase a tak, abyste přežili rekonvalescenci a nezůstaly vám trvalé následky.
Takto vnímám vztah mezi technologií, byznysem a komunikací. Je to samozřejmě pouze metafora, takže jednotlivé oblasti nejdou tak striktně za sebou. Všechny tři ale představují nedílné, samostatné a velmi náročné části celého procesu. To se často přehlíží.
Jakmile otestuji první prototyp technologie, musím už mít něco odpracováno také na obchodním modelu. Najít ten správný – nikoliv pouze první, který se zdá logický a zajímavý – může být mnohem náročnější než samotný technologický vývoj.
A když už mám vhodný obchodní model, přichází komunikace, marketing a prodej, tedy hledání způsobu, jak řešení dostat ke správným zákazníkům v potřebném množství, kvalitě, čase a především s únosnými náklady. To není jen nějaká krátká finální rovinka. V kontextu naší metafory představuje dlouhou cestu poté, co se z vrcholu vrátíte do základního tábora s omrzlinami, následky dlouhodobého nedostatku kyslíku, poškozeným zrakem a dalšími problémy a ty musíte každý den řešit. Započne další nikdy nekončící vývoj. Řada firem se v posledních letech dostává do problému kvůli tomu, že sice drží neustálý vývoj technologií, ale v otázkách business modelu a komunikace nechávají vše při starém.
Nejtěžší je tedy podle mě uvědomit si význam všech tří zmíněných oblastí, skutečně je zvládnout a každé z nich věnovat odpovídající kapacitu. Není to nic jednoduchého. Sám jsem u několika technologických projektů úspěšně vyvinul technologii, ale následně jsem podcenil byznys a komunikaci – nenaplánoval jsem na ně dostatek času ani financí. Výsledkem bylo, že se celý projekt sesypal a já jsem ho musel ukončit.
V podstatě jsem vystoupal na svůj „podnikatelský Everest“ a zapíchl na vrcholu vlajku. Přepálil jsem ale síly, nezvládl jsem se vrátit a tělo toho projektu tam dodnes někde leží.
Překvapilo vás něco po nástupu na CTT?
Překvapilo mě, kolik výstupů a výsledků vědy a výzkumu na VŠB-TUO vzniká. Jsou to opravdu pěkná čísla z pohledu někoho, kdo se pohyboval ve firemním prostředí. Počty funkčních vzorků, patentů, softwarů a dalších výsledků jsou velmi zajímavé, jen se jich už méně dostává do reálné praxe.
Pro mě to znamená jediné: existuje zde velký potenciál pro vznik licencí, nových firem a dalších prakticky využitelných výsledků. Je však potřeba posunout je dál. Nezůstat pouze u zapíchnuté vlajky na vrcholu, ale naučit se také sestoupit a dostat výsledek bezpečně domů. Přemýšlet už během vývoje technologie nad business modelem a komunikací.
To bude jedním z hlavních úkolů – pomáhat výzkumníkům dostávat jejich výsledky do praxe. Rozhodně to nebude jednoduché ani rychlé. Je ale jisté, že se zde nachází velké množství odborných znalostí, zkušeností a technologického pokroku, které si praktické využití zaslouží.
Existuje projekt nebo spolupráce, na kterou jste obzvlášť hrdý?
V rámci práce na CTT pomáhám projektu na CEETu, který se zabývá výpočty a simulacemi fotovoltaických elektráren, větrných elektráren a vodíkových technologií. Pracujeme na webové platformě, která dokáže pro konkrétní místo a zadané vstupní parametry vypočítat predikce provozu a efektivity dané instalace. Vychází přitom mimo jiné z přesné polohy určené GPS souřadnicemi.
Jedním z mých hlavních úkolů bylo objet obce v okolí a zahájit jednání se starosty a místostarosty o možném testování a nasazení platformy pro přesnější plánování projektů obnovitelných zdrojů. Mluvil jsem s desítkami klíčových partnerů a navštívil řadu obcí. Překvapila mě jejich angažovanost a chuť zapojit se do vytváření něčeho smysluplného.
Už samotný fakt, že jsme začali obce objíždět, mluvit s nimi o zpětné vazbě a společně vytvářet něco přínosného, byl přijat velmi pozitivně. Myslím, že právě to je jedna z cest, kterou bude potřeba využívat i u dalších projektů, pokud chceme zvyšovat uplatnitelnost univerzitních výsledků v praxi.
Klíčové zákazníky a uživatele je potřeba zapojovat už během vývoje. Díky tomu může vzniknout řešení, které je skutečně použitelné a na jehož podobě se pilotní zákazníci přímo podílejí. V řadě projektů se to samozřejmě děje už dnes. Bylo by ale vhodné tento přístup rozšířit do většího množství projektů a uplatňovat jej intenzivněji.
Jaké trendy podle vás nejvíc mění technické obory?
Myslím, že technické obory nejvíce proměňují digitalizace, konektivita, rychlost přenosu dat a pokročilé metody práce s velkými daty včetně nástrojů umělé inteligence.
To, co bylo dříve pouze kusem železa, se postupně stávalo strojem. Dnes už vznikají autonomní inteligentní systémy, které dokážou vyhodnocovat a předvídat poruchy. Umějí se přizpůsobovat, zvládat předem nenaprogramované situace, optimalizovat vlastní provoz a provádět mnoho dalších činností.
Máte pocit, že studenti dnes přemýšlejí podnikavěji než dřív?
Rozhodně ano. Mám pocit, že podnikavost byla v České republice u předchozích generací tak trochu tlumena. To ale zároveň znamená, že máme velký prostor pro další růst.
Žijeme v globálním a internetově propojeném světě, takže mladší generace mají přístup k neuvěřitelnému množství znalostí a příležitostí a dokážou se na ně velmi dobře adaptovat. Sledují různé vzory, hledají inspiraci a stále více z nich chce vyzkoušet něco vlastního, což je velmi dobře.
Vnímám také, že dnes existuje větší podpora studentského podnikání, než tomu bylo v době, kdy jsem studoval já.
Co byste poradil člověku, který má technický nápad, ale neví, kde začít?
Mluvit o něm. Za svůj život jsem potkal řadu lidí, kteří přišli s tím, že mají technický nápad na podnikání, ale nemohou jej nikomu říct, protože by se rozkřikl a někdo by jim ho ukradl. Opakovaně se mi však potvrzuje, že v běžné praxi se to v dnešním světě moc nestává.
Věřím jednomu pořekadlu: „Pokud máš jakýkoliv podnikatelský nápad, je téměř jisté, že stejný nápad dostalo dalších pět až deset lidí v jiných částech světa.“ Dnešní svět je natolik propojený a informace proudí tak rychle, že přijít na něco skutečně unikátního je velmi nepravděpodobné. Nemá proto smysl nechat se strachem z prozrazení brzdit.
Vždy se mi potvrdilo, že když lidé svůj nápad tajili, byl unikátní především v tom, že se jako unikátní jevil pouze jeho autorům. V mnohých případech už na to řešení někde bylo.
Doporučil bych tedy začít o nápadu mluvit. Bavit se s lidmi, zjišťovat jejich názory, sbírat zpětnou vazbu, doplňovat informace a postupně myšlenku zpřesňovat. Je vhodné obrátit se na lidi, kteří se kolem technických nápadů a podnikání pohybují. Přijít k nám na CTT, zajít do IdeaHUBu nebo do MSIC a začít svůj nápad systematicky posouvat.
U zcela nových nápadů je dobré postupovat metodou „fail fast“, tedy snažit se co nejrychleji zjistit, zda je řešení proveditelné a zda má skutečnou přidanou hodnotu. Pokud se ukáže, že nefunguje, je lepší jej rychle opustit a začít pracovat na jiné myšlence nebo na zásadní obměně původního konceptu.
Očekávat, že první nápad, který člověk dostane, bude ve stejné podobě také finálním produktem, je podle mě prakticky nereálné. Nápad se vždy začne postupně upravovat, ladit a proměňovat. Nakonec se člověk může dostat k něčemu úplně jinému. To ale není špatně. Je to přirozená cesta od prvotní myšlenky k finálnímu produktu – a také jeden z důvodů, proč bývá překvapivě dlouhá.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: archiv Martina Jurka