Předmět se zaměřuje na teorii a praxi přístupů k lokalizačnímu chování a rozhodování, formování prostorových struktur, vývoj těchto prostorových struktur v čase a konečně politiky, které mohou tento vývoj ovlivňovat. Nutno přitom zdůraznit, že tyto kategorie jsou posuzovány primárně z hlediska ekonomického, avšak v určité míře je zohledněna také vazba na sociální a životní prostředí.
Zákonitosti lokalizace ekonomických subjektů jsou odvozovány jak na základě analýz lokalizačního chování izolovaných subjektů, tak také ve vazbě na interakce s ostatními subjekty. Lokalizace jednotlivých ekonomických subjektů je přitom základnou pro formování prostorových struktur. Prostorové struktury se sledují nejen z hlediska statického, ale také pokud jde o jejich proměnlivost v čase.
Konkrétní přístupy k místnímu a regionálnímu vývoji a rozvoji pak nejčastěji podléhají převažující sociálně-hospodářské doktríně. Tyto přístupy jsou přitom uspokojivě zařaditelné pod čtyři základní územně-rozvojové koncepce: neoklasickou, keynesiánskou, socialistickou a konečně moderní eklektickou. Kromě toho jsou od výše zmíněných přístupů odvozovány základní atributy politik, které mají prostorový vývoj s různou mírou intervencionismu a rozdílnými způsoby ovlivňovat.