V rozhovoru prozrazuje, jak se od studií na ČVUT dostala k výuce na VŠB-TUO, proč ji fascinuje datová analýza a jak přistupuje k výuce i rozvoji statistiky jako vědního oboru.
Otevřeně hovoří také o roli žen v technických oborech a sdílí osobní zkušenosti s návratem do Ostravy.
Na začátku roku jste se stala předsedkyní České statistické společnosti. Co všechno tato funkce obnáší?
Česká statistická společnost je spolek, který tvoří převážně vysokoškolští pedagogové zabývající se statistikou. Aktuálně máme 216 členů. Hlavním posláním společnosti je podporovat rozvoj statistického myšlení jak v akademické sféře, tak v praxi. Snažíme se organizovat akce zaměřené na výměnu odborných i pedagogických zkušeností a propojování lidí z oboru.
Dlouho jste byla vědeckou tajemnicí společnosti. Je předsednická role časově náročnější?
V tuto chvíli se to spíš ustaluje. Práci si nedokáži představit bez spolupráce s dalšími členy výboru společnosti. Hodně věcí řešíme společně. Jde o organizaci konferencí, spolupráci s mezinárodní statistickou organizací FENStats i statistickými společnostmi jiných států, vydávání recenzovaného časopisu Informační Bulletin a taky o spoustu drobné, ale důležité práce jako je například správa databáze členů. Velkou oporou je mi bývalý předseda a současný místopředseda společnosti, Ondřej Vencálek z Univerzity Palackého. Protože jsem ve výboru společnosti aktivně působila již delší dobu, mám vlastně pocit, že prostě pokračujeme v tom, co nám fungovalo a jen si postupně předáváme některé kompetence.
Jak dlouho ve společnosti působíte?
Do společnosti jsem vstoupila v roce 1996, když jsem nastoupila jako odborná asistentka na VŠB-TUO. Od roku 2016 jsem byla vědeckou tajemnicí, předtím členkou výboru. Když se do něčeho pustím, chci to dělat pořádně. Nejsem typ, co se drží v pozadí – snažím se být aktivní, a postupem času se to přirozeně vyvinulo až do současné role.
Co konkrétně společnost pořádá?
Jak již jsem zmínila, zaměřujeme se na pořádání odborných i pedagogicky zaměřených vzdělávacích akcí. Naší vlajkovou lodí je konference ROBUST, kterou pořádají kolegové z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Je určená hlavně pro doktorandy v oblasti pravděpodobnosti a statistiky, aby se mohli setkávat, poznávat a sdílet, na čem pracují. Je škoda zůstávat izolovaný – někdy člověk zjistí, že někdo o pár kilometrů dál řeší podobné problémy.
Z pedagogicky zaměřených aktivit bych pak zmínila konferenci STAKAN (STAtističtí KANtoři), což je setkání pedagogů vyučujících statistiku. Slouží, jak začínajícím učitelům, kterým pomáhá zvládnout první roky výuky, tak vyučujícím s dlouholetou praxí, kterým nabízí inspiraci pro inovaci výuky.
Jak jste se vlastně ke statistice dostala? Není to zrovna obor, který by si studenti běžně volili s nadšením.
Popravdě – náhodou. Vystudovala jsem mikroelektroniku na ČVUT, ale vždycky mě to táhlo k matematice. Po návratu do Ostravy jsem chtěla učit matematiku na technické škole. Na katedře aplikované matematiky tehdy zrovna hledali někoho, kdo by rozšířil tým věnující se statistice. Možná proto, že jsem byla absolventkou fakulty elektrotechnické a slíbila jsem, že si vzdělání v oblasti statistiky doplním, dostala jsem šanci nastoupit na Fakultu elektrotechniky a informatiky. Později jsem si skutečně vzdělání, postgraduál z technické kybernetiky se zaměřením na analýzu dat, doplnila. Ačkoliv jsem se toho musela hodně doučit, nelituji.
Jaké předměty vás bavily na střední škole?
Šlo mi vlastně všechno – neměla jsem problém si věci zapamatovat. Nejvíce mě však bavila matematika a fyzika, kde jsem skutečně musela ukázat i porozumění. Velký vliv na mě měl profesor Čermák, který uměl složité věci vysvětlit jednoduše a odhalil, když se student učil jen zpaměti. Právě on mě ovlivnil natolik, že jsem nakonec taky skončila jako učitelka.
Matematika, fyzika i chemie jsou často považovány za "strašáky". Jak to změnit?
Strašáky jsou možná právě proto, že se o nich tak mluví. Na základní i střední škole jde o elementární logiku a porozumění souvislostem. Když se studenti učí krok za krokem, s porozuměním a ne zpaměti, není to nic děsivého. Chce to jen správný přístup a na straně studentů ochotu přistoupit ke studiu aktivně.
Po gymnáziu jste zamířila na ČVUT. Byla to jasná volba?
Vůbec ne. Byla jsem nevyhraněná, šly mi všechny předměty a já tak nevěděla, na co se zaměřit. Uvažovala jsem o medicíně i o matematice na Matfyzu. Učitel dějepisu mě zase viděl u historie... Nakonec jsem dala na nápad svého tehdejšího přítele – dnes manžela – a šli jsme spolu na elektro.
Jak vzpomínáte na studium na ČVUT? Kolik bylo na oboru žen?
Žen bylo minimum – v prváku možná pár desítek z tisícovky studentů. Studium bylo náročné, ne proto, že jsem žena, ale proto, že jsem přišla z gymplu a o elektrotechnice jsem nevěděla nic. Ale naučila jsem se, že věci musím pochopit, nestačí je memorovat. Tato zkušenost mě formovala i jako učitelku.
Co vás přimělo po studiích v Praze vrátit se do Ostravy?
Jsem rodinný typ. Představa, že bych odešla a nechala tu rodinu, pro mě byla nepřijatelná. Manžel to má podobně. Prahu mám ráda – je tam spousta příležitostí – ale Ostrava mi víc sedí. Lidé jsou přímí, otevření a mají na sebe víc času.
Ve výzkumu se věnujete biomedicíně a kinantropologii. Můžete to přiblížit?
V biomedicíně spolupracuji s lékaři, například z Fakultní nemocnice Ostrava. Pracuji s jejich daty, analyzuji je, pomáhám najít odpovědi na otázky, třeba jaké faktory ovlivňují výskyt komplikací při operaci. Lékaři mají hypotézy, já pomáhám data správně zpracovat, vizualizovat a interpretovat výsledky.
V kinantropologii – tedy vědě o pohybu – spolupracuji dlouhodobě s Lukášem Cipryanem z Ostravské univerzity. Princip mé práce je stále podobný. Dostanu data a snažím se jim dát srozumitelnou formu a najít v nich odpovědi na položené výzkumné otázky.. Každá analýza je pro mě výzva, protože mě nutí proniknout do nové oblasti, porozumět možným souvislostem, a hlavně pro odborníky v dané oblasti interpretovat výsledky analýzy tak, aby jim porozuměli.
Jak přistupujete ke studentům?
Věnuji se výuce statistiky pro „nematematiky“. Studenti mají často zpočátku ze statistiky strach. Snažím se jim ukázat, že statistika jim může hodně pomoci a nezatajuji, že při nesprávném použití může být taky zavádějící. Chci, aby byli schopni po absolvování předmětu samostatně provést základní analýzu dat a rozuměli statistice ve vědeckých článcích.
Setkala jste se během své kariéry s diskriminací jako žena v technickém prostředí?
Naštěstí ne - vážím si toho Vnímám, že otázka rovnosti příležitostí je důležitá, ale zároveň si myslím, že o kariérním růstu mají rozhodovat schopnosti a ochota na sobě pracovat, nikoliv příslušnost k jistému pohlaví. Nejen ženy, ale i muži se dnes musí rozhodovat, jak moc se chtějí věnovat sobě, rodině, kariéře. To stanovení priorit není vůbec jednoduché. Pokud chce žena dělat vědeckou kariéru, měla by mít možnost se jí věnovat – stejně jako někdo jiný. Nikdo jí nemá říkat, co je pro ni vhodné a co není.
Jak přilákat více žen do technických oborů?
Hlavně opustit stereotypy typu „ženy jsou od přírody pečovatelky, technické myšlení je vlastní mužům“. Myslím si, že má obrovský smysl možnost studia technických oborů ženám, stejně jako mužům, nabízet, ale rozhodně ne nutit. Pokud má žena technické myšlení a baví ji práce s daty nebo počítači, pak je technika ta správná volba a měli bychom ji v rozhodnutí věnovat se technickým oborům všemožně podporovat. Různorodost pracovních i studijních skupin, i s ohledem na pohlaví, vnímám vždy jako přínos. Pokud však žena vztah k technice nemá, nemá smysl ji přemlouvat.
Mám kolegyně, které odmítly účast na akci ke Dni žen ve vědě se slovy: „Nechceme být protěžovány jako ženy, ale oceněny za to, co jsme dokázaly.“ A s tím naprosto souhlasím.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: Marcela Michálková