VŠB – Technická univerzita Ostrava se pro něj stala místem, kde se z manuální práce stalo hluboké porozumění technologiím, z praxe cenná výhoda a z výuky životní poslání.
Tvoje cesta začala už po základní škole, kdy ses vyučil elektrikářem. Co tě vedlo k tomu pokračovat v dalším studiu a nyní plánovat studium doktorské?
Když jsem se po základní škole rozhodl stát elektrikářem, netušil jsem, že se z toho stane celoživotní cesta. V rodině nebyl nikdo, kdo by šel na vysokou školu a moje rozhodnutí jít studovat vysokou školu bylo pro mnohé lidi z mého okolí nepochopitelné. Já ale cítil, že je to něco, co chci dělat jinak, nezůstat jen u manuální práce, ale opravdu rozumět tomu, co dělám a co mi prochází pod rukama. Během studia jsem zjistil, že mě baví nejen technika, ale i možnost tvořit, učit a hledat nové cesty. Myslím, že ten tlak, únava a dny bez spánku i chvíle, kdy se mi těžce dýchalo, mě zformovaly do člověka, jakým jsem nyní. Proto chci pokračovat na doktorské studium, vidím v něm potenciál. Chci věci posunout o kus dál, chci inspirovat a dokázat, že cesta nahoru není vždycky snadná, ale je možná.
Zmínil jsi, že chceš být inspirací pro studenty. Co bys poradil mladým lidem, kteří uvažují nad technickým vzděláním, ale bojí se ho?
Poradil bych jim jediné – strach je v pořádku, ale neměl by řídit jejich rozhodnutí. Technické obory možná na první pohled působí složitě, ale právě v nich se ukrývá obrovský prostor pro tvořivost, smysluplnou práci a jistotu uplatnění.
Nikdo nechce jen „rozumět matematice“. Chceme chápat souvislosti, dělat věci, které mají skutečný dopad – a právě to technické vzdělání umožňuje. Zároveň je důležité vědět, že nikdo nezačíná jako expert. Stačí mít chuť růst a pracovat na sobě. Já sám jsem nezačínal se vším v malíku, ale když to člověk nevzdá, může dojít mnohem dál, než si kdy dokázal představit.
Zmínil jsi matematiku, která je pro mnohé studenty největším strašákem. Jak to mohou překonat?
Tím, že se zakousnou a nevzdají to. Matematika není o tom být génius – je to o trpělivosti, pochopení souvislostí a postupném budování. Půjdou krok za krokem – od těch nejzákladnějších principů až po složitější témata.
Důležité je nezaleknout se, když něco nejde napoprvé. I já jsem u některých věcí seděl dlouho, než mi to docvaklo. Ale právě ten moment „aha, už to chápu“ stojí za to. A když to člověk překoná, otevřou se mu dveře k dalším technickým oblastem.
Jakým způsobem tě tvé předchozí praktické vzdělání v oboru silnoproudé elektrotechniky formovalo a využíváš ho i nyní?
Praktická zkušenost je dnes moje největší výhoda. Když navrhuji digitální dvojčata rozvaděčů, vím přesně, co to znamená vzít šroubovák do ruky, co je technicky proveditelné a kde může nastat problém, který na papíře vůbec nevypadá jako chyba. Chápu výrobu, montáž, i každodenní realitu lidí v provozu – to je něco, co čistě teoretický projektant často mine. A právě tohle dnes využívám – nejen při výzkumu, ale i ve výuce. Když něco učím, nejde jen o to, jak se to nakreslí ve schématu, ale i o to, jak to funguje, kolik to stojí, co se může pokazit a jak to řešit. Bez téhle zkušenosti bych možná zůstal jen u teorie. Díky praxi ale dokážu propojovat svět návrhu, výuky a průmyslu. A právě v tom dnes vidím svoji největší sílu.
Věnuješ se výuce. Jak ses k tomu, už během navazujícího magisterského studia, dostal? Jak je to možné?
Upřímně, nebyl to můj původní plán – byla to spíš reakce na situaci. V jednom z předmětů jsem viděl, že studenti tápou, výuka je často neefektivní, stereotypní a bez reálného dopadu. Když se na Fakultě elektrotechniky a informatiky objevila možnost zapojit se do výuky jako pomocná síla, neváhal jsem. Cítil jsem potřebu věci měnit. Postupně se z toho stala plnohodnotná pedagogická aktivita, kterou beru jako odpovědnost – chci studentům dát to, co mně samotnému dříve chybělo: propojení teorie s praxí, srozumitelnost a smysl. Díky tomu jsme mohli navázat i spolupráci s firmami jako Rittal, EPLAN, Elvac či POCKET VIRTUALITY. Tyto firmy nás podporují právě proto, že chápou, jak důležité je ukázat studentům reálný svět – nejen teorii na papíře, ale konkrétní technologie, procesy a nástroje, se kterými se v praxi skutečně pracuje.
Jak na tvé zapojení do výuky reagovali na katedře?
Na začátku to bylo hodně o hledání cesty. Profesor Rusek mi tehdy dal příležitost – věřil mi, když jsem přicházel s prvními nápady. Věděl, že jsem si prošel praxí, a že se snažím něco budovat. Vážím si, že tehdy řekl ano. Dnes vede katedru profesor Goňo a jsem vděčný, že podporuje mé aktivity. Vnímá smysl v tom, co dělám – tedy v propojování výuky s reálnou praxí a v posouvání vzdělávání směrem, který má skutečný dopad. Díky tomu se nám podařilo navázat spolupráci s klíčovými firmami jako Rittal, EPLAN či Elvac. A nejde jen o běžné partnerství – vytváříme prostředí, jaké se v takové šíři nedaří budovat prakticky žádné jiné univerzitě v Česku, možná ani v rámci Evropy. I proto se dnes pomalinku otevírají dveře k mezinárodním projektům, které budou propojovat studenty, výzkum a skutečné potřeby průmyslu. A právě to je pro mě tím největším potvrzením, že když člověk dělá věci srdcem a naplno, výsledky se dostaví.
Co tě na pedagogické činnosti nejvíc naplňuje?
Nejvíc mě naplňuje ten moment, když vidím, že student pochopil danou problematiku, že mu to najednou cvakne. Je úžasné sledovat, jak z původní nejistoty vzniká jistota a zájem. A ještě silnější pocit je, když vidím, že studenti tvoří vlastní projekty, přemýšlejí v širších souvislostech a nestávají se z nich pouze „papoušci norem“, ale samostatní konstruktéři a inovátoři. Mě osobně nikdy nebavilo učit se čistě jen pro známku a nechci, aby to tak měli moji studenti. Když mi po hodině někdo řekne, že to dnes poprvé fakt pochopil, tak vím, že to má smysl.
Jakými konkrétními způsoby děláš výuku atraktivní a efektivní?
Základem je propojit výuku s realitou. Pracuji se skutečnými projekty a přináším do výuky nástroje a software, které se používají v praxi – například systémy pro návrh rozváděčů, měřicí techniku nebo digitální dvojčata. Studentům nabízím nejen teoretický základ, ale i možnost pracovat s technologiemi jako je virtuální, asistovaná či rozšířená realita. Díky tomu si studenti neodnášejí jen teorii, ale i reálnou zkušenost. Zároveň se snažím, aby každý student měl co tvořit, umožňuji jim pracovat na vlastních malých projektech, někdy i s průmyslovými partnery. Chci, aby zažili pocit, že jejich práce může něco ovlivnit. Firmy, se kterými spolupracujeme se aktivně zapojují do výuky – ať už formou hostujících přednášek, konzultací nebo zpětné vazby na studentské výstupy. To vše pomáhá vytvářet prostředí, kde akademická půda a průmysl nejsou oddělené světy, ale propojené mosty.
Vytváříš i studijní materiály – co tedy tvoří kvalitní výukový materiál, když jsou dnes lidi zvyklí spíše na internet a AI?
Kvalitní materiál není jen text, kvalitní materiál je nástroj. Proto musí být přehledný, vizuální, logicky členěný, a hlavně využitelný i bez přítomnosti učitele nebo tutora. V dnešní době, kdy většina lidí získává informace z internetu nebo pomocí nástrojů umělé inteligence, kladu důraz na různorodost formátů – kombinuji psané manuály, výuková videa, infografiky, interaktivní modely i simulace ve virtuální realitě. Umělou inteligenci vnímám jako důležitého pomocníka, ale ne jako náhradu výuky. Studenty vedu k tomu, aby ji uměli efektivně využívat, ale zároveň rozpoznali její limity. Kritické myšlení a schopnost tvořit něco vlastního je stále to nejcennější, co můžeme studentům předat.
Přibliž mi, prosím, v čem spočívá výzkum digitálních dvojčat rozvaděčů. Kde to najde využití?
Digitální dvojče rozvaděče je detailní 3D model skutečného zařízení, který ale není jen vizuální kopií – je to dynamický nástroj propojený s reálnými daty, měřením, simulacemi a analýzami. Umožňuje sledovat aktuální stav zařízení, předvídat možné poruchy, optimalizovat provoz nebo testovat úpravy bez fyzického zásahu. Využití je obrovské – od návrhu přes diagnostiku až po vzdálenou správu. Ve své práci jsem propojil měřicí zařízení s návrhovým softwarem EPLAN, doplnil simulace provozu a vytvořil aplikaci ve virtuální realitě, kde je možné s rozvaděčem aktivně pracovat – prohlížet jej, analyzovat data nebo testovat scénáře. Uplatnění to najde nejen v průmyslovém návrhu a údržbě, ale i při školení zaměstnanců nebo ve výuce – školy díky tomu mohou nabídnout studentům reálný pohled do průmyslu bez potřeby drahého vybavení. Studenti si navíc mohou vyzkoušet chyby „nanečisto“ a učit se z nich – což je v praxi často nevratné a nákladné.
S firmami tedy hodně spolupracuješ. Jak důležité je spojení akademické půdy a průmyslové praxe, ať už ve výuce, anebo ve výzkumu?
Spojení akademického prostředí s praxí je podle mě klíčové - a právě to přináší studentům i výzkumu největší hodnotu. Máme navázanou spolupráci s firmami jako Rittal, která se specializuje na výrobu rozvaděčů, EPLAN, zaměřený na projekční software, nebo Elvac, kde máme přístup k reálnému výrobnímu zázemí a datům z provozu. Nově spolupracujeme také s firmou WAGO, a celkově se snažím, aby výuka i výzkum probíhaly co nejblíže reálným aplikacím.
Zároveň se začíná formovat i spolupráce s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně, kde chceme skrze propojení s EPLANem sdílet know-how a vytvářet nové příležitosti nejen pro studnty, ale i společné projekty.
Studenti díky těmto partnerstvím netvoří jen školní projekty - připravují manuály, řeší praktické úkoly, pracují s průmyslovými standardy. Výsledkem je, že lépe chápou souvislosti a snáze se posléze uplatní v praxi. A z pohledu výzkumu to zase umožňuje vytvářet řešení, která mají reálný dopad.
Co zahraniční spolupráce?
Zahraniční spolupráce jsou pro nás důležité a postupně se rozvíjí. Díky partnerství s firmou Rittal se nám otevírají příležitosti k navázání vztahů s evropskými pobočkami – zejména v Rakousku a Švýcarsku. Věnujeme se tématům, jako je digitalizace projektové údržby, zkracování montážního cyklu rozvaděčů či využití pokročilých nástrojů pro návrh. I když se jedná o počáteční fázi, potenciál těchto aktivit je značný. Současně navazujeme první kontakty s univerzitou v Linci, kde by mohla vzniknout spolupráce na průsečíku akademické sféry a průmyslové praxe. Jsme zatím na začátku, ale věřím, že právě propojení s reálným průmyslem může být silným mostem i k mezinárodnímu akademickému partnerství.
A co spolupráce v rámci univerzity?
Na univerzitní úrovni plánujeme navázat užší spolupráci s Fakultou strojní – na některých projektech jsme již v minulosti spolupracovali. Aktuálně hledáme cesty, jak naše aktivity smysluplně propojit tak, aby dávaly smysl všem stranám – jak z hlediska výuky, tak výzkumu. Velký potenciál vidíme zejména ve vazbě na spolupráci s firmou Elvac, která nám dává možnost ověřovat naše nápady přímo ve výrobním prostředí. Jsme zatím ve fázi formulace konkrétních kroků, ale první návrhy a směry už máme rozpracované. Věřím, že silnější propojení kateder v rámci univerzity s reálnou praxí může významně obohatit jak studenty, tak výsledky výzkumu.
Chystáš se na zahraniční stáž do Singapuru. Proč právě NANYANG TECHNOLOGICAL UNIVERSITY? Co si od této zkušenosti slibuješ?
V první řadě chci poděkovat panu Dušanu Slaninovi z Rittalu, který mě na tuto cestu nasměroval. Nanyang Technological University patří mezi nejprogresivnější univerzity na světě, zejména v oblastech inteligentních systémů, digitálních modelů a průmyslové automatizace. Pro mě je to logický krok, protože chci dál rozvíjet oblast digitálních dvojčat, umělé inteligence a rozšířené reality – a zároveň mě zajímá, jak tyto technologie řeší ve světě, kde je technologický vývoj extrémně rychlý. Tahle stáž pro mě nebude jen o získání znalostí, ale i o mentálním rozšíření hranic. Chci pochopit, jak přemýšlí kolegové z Asie, jak se pracuje v týmech s jinou kulturou, jak se tam tvoří výzkum s reálným dopadem. A také si chci potvrdit, že i my v Česku máme v řadě oblastí co nabídnout.
Jak plánuješ využít poznatky získané z této stáže po návratu do Česka?
Mým cílem je přivézt zpět nejen nové know-how, ale i jiný způsob uvažování – důraz na propojení akademické sféry se startupovým prostředím a průmyslem, větší otevřenost k experimentům a odvahu tvořit řešení, která nejsou jen školní úkol, ale mají reálný dopad. Konkrétně bych chtěl rozšířit výuku o moderní přístupy v oblasti průmyslové digitalizace a inteligentního návrhu, podpořit mezinárodní spolupráci a motivovat studenty, aby věřili ve svůj potenciál – že i z učebny v Ostravě se dá dostat do světa a zpátky přinést hodnotu. Věřím, že Česká republika má potenciál tvořit špičkové technologie i lidi. Nechci, aby dobré nápady končily v šuplíku nebo mizely do zahraničí – chci, aby u nás vznikala řešení, která se realizují a mají dopad. A hlavně, aby je dotahovali do konce ti, kteří je vymysleli – právě tady, doma.
Dlouhodobě se věnuješ popularizaci vědy. Co ti přináší práce s dětmi a mládeží v rámci Junior univerzity?
Když pracuji s dětmi a mladými lidmi, vidím tam čistou zvědavost. A taky to, co nám dospělým často chybí – odvahu zeptat se „proč to vlastně funguje?“. Práce v rámci Junior univerzity mě neuvěřitelně nabíjí. Dává mi smysl, že můžu ukázat, že i složitá témata se dají podat jednoduše a hravě. Mnozí z nich si myslí, že technika je nuda nebo že je to jen pro „chytré“. Ale pak jim dáte brýle pro rozšířenou realitu, nebo virtuální realitu, postavíte je do virtuální továrny, kde vše reaguje na jejich pohyby – a v tu chvíli se mění pohled. Najednou vidí, že i oni mohou být součástí světa technologií a třeba se z nich stávají budoucí technici, inovátoři. A právě proto mě těší, že mohu pracovat nejen s vysokoškoláky, ale i se středoškoláky a dětmi – protože právě tam začíná budoucnost techniky.
Máš zkušenosti s prezentacemi pro střední školy. Jaká je nejúčinnější cesta, jak vzbudit zájem o elektroenergetiku u středoškoláků?
Nejdůležitější je studenty nepodceňovat. Nestačí jim pustit prezentaci a odříkat fakta. Je třeba je vtáhnout – ukázat, jak se dá řídit skutečné zařízení pomocí PLC, co obnáší digitální dvojče rozváděče, jak funguje chytrý dům nebo automatizovaná výrobní hala – a hlavně vysvětlit, proč to všechno má smysl. Snažím se každou prezentaci propojit s nějakým životním příběhem – ať už mým, nebo lidí, kteří to opravdu dělají. Chci, aby pochopili, že technika není o tom „mít jedničky z matiky“, ale o tom umět řešit problémy, hledat cesty a tvořit. A když uvidí, že existují firmy, které si váží nápadů a spolupracují s mladými, tak začnou o své budoucnosti uvažovat jinak. Najednou technika není jen školní předmět, ale reálná cesta.
VŠB – Technická univerzita Ostrava nebývá láskou na první pohled. Spousta studentů odchází po maturitě studovat jinam, do Prahy, do Brna. Jak je tady udržet? Byla u tebe VŠB-TUO láskou na první pohled?
Popravdě? Nebyla to láska na první pohled. Ne proto, že by něco chybělo, ale spíš proto, že člověk často nedokáže docenit to, co má přímo před sebou. Čím víc jsem se ale zapojoval, tím víc mi docházelo, že VŠB-TUO je místo, kde se dá růst. Nejen že jsem tady dostal prostor tvořit, ale dostal jsem také možnost zapojit se do smysluplných projektů, kde se opravdu naslouchá odbornosti – i když ještě studuješ. Postupně jsem potkal lidi, kteří mě inspirovali a inspirují, motivují, a u kterých mám pocit, že táhneme za jeden provaz. Mnozí z nich se stali mými přáteli. Díky tomu nepracuji jen „na úkolech“, ale na věcech, které mají reálný dopad. A co je možná nejdůležitější – ten růst tady nekončí.
Proč by tedy středoškoláci neměli chodit studovat do jiných měst a měli by zůstat v Ostravě? Co jim studium tady může dát?
Ostrava je město, které se nebojí změn. Město s charakterem, kde se dá začít tvořit něco skutečně smysluplného. A to je prostředí, které potřebuje každý mladý člověk, co chce něco dokázat. VŠB-TUO nabízí silné spojení s průmyslem, moderní laboratoře a zázemí, které se směle může rovnat západním univerzitám. Ale to hlavní? Tady se dá růst. Nejen akademicky, ale i jako člověk.
Co tě motivovalo přihlásit se do Talentu roku a budeš to zkoušet znovu?
Chtěl jsem ukázat, že i člověk, který se k vysoké škole dostal přes učební obor a mnoho překážek, má co říct. Nebylo to o soutěži – spíš o příběhu. Chtěl jsem, aby si někdo, kdo třeba právě uvažuje, že na to „nemá“, přečetl můj příběh a pochopil, že má. A ano – pokud budu cítit, že můj další progres, nebo projekty mají potenciál něco změnit, určitě se přihlásím znovu. Protože věřím, že právě takové příběhy můžou inspirovat další generace.
