Ze znalostí získaných na VŠB-TUO čerpají naši absolventi ve své praxi dlouhodobě

Miroslav Fajkus studoval obor tváření a tepelné zpracování kovů. Na počátku byl v šoku z množství probrané látky, po čase si ale zvykl a univerzitu zvládl v pohodě, bez využití kolejí. „Zvládl jsem ji v kolektivu kamarádů – z hutní průmyslovky se nás tehdy přihlásilo 20 a všichni jsme se dostali do jedné skupiny,“ vzpomíná absolvent. Rozdělení se tehdy provádělo podle zvoleného cizího jazyka. Miroslav Fajkus spolu se svými spolužáky se přihlásili na francouzštinu. „Tehdy ale bylo stejně jedno, jaký jazyk se učíte – ven jste se stejně nedostali. Později se ukázalo, že angličtina by byla využitelnější,“ přiznává Miroslav Fajkus.

Po promoci v červnu 1968 měl nastoupit do Výzkumného ústavu Vítkovických železáren Klementa Gottvalda, na pohovor ale šel s čerstvou sádrou na ruce. Dozvěděl se, že ho na vybrané pracovní místo přijmou, až bude zcela zdráv. „Byl to pěkný průšvih, protože od 1. srpna mi začínala roční vojenská služba a kdybych nebyl zaměstnán, ztratím jeden rok, který by se mi nezapočítal do důchodu,“ vysvětluje absolvent. Po čtrnácti dnech proto tajně sundal sádru a podařilo se mu nastoupit do Hutních montáží, kde si odpracoval deset dní, následně narukoval do Chebu. „Rok utekl jako voda, po návratu na mě v Hutních montážích v Ostravě čekala významná pozice svářečského technologa. Absolvoval jsem kurz pro svářečské technology,“ přibližuje absolvent.

A tím se odstartoval kolotoč cestování z jednoho konce republiky na druhý. V Karlových Varech postup svařování konstrukce hotelu Thermal a kruhového festivalového kina, v Košicích zase na konstrukci haly druhé kyslíkové ocelárny.

V Bratislavě zase pracoval na mostě SNP přes Dunaj. „Postup svařování konstrukce jsem sice nedělal , dozor na jeho dodržování byl na mě a při svařování velkých dílů přepravených na pontonech od starého mostu nebo příčle šikmého pylonu byl nutný, protože svářeči si dělali pole svého a pak museli třeba  sevřený styk vypálit a znovu svařit," přibližuje práci na stavbě mostu Miroslav Fajkus. V Bratislavě měl i další zajímavý projekt – budovu rozhlasu ve tvaru obráceného jehlanu.

 „Mezi mé další práce patří třeba železniční mosty na polanecké spojce , lávka pro pěší na hl. nádraží v Ostravě nebo Raškův skokanský můstek ve Frenštátě,“ říká hrdě Miroslav Fajkus. Po roce a půl tato pracovní kapitola  skončila, pan Fajkus přestoupil do VÚHŽ a.s. Dobrá, hlavně z důvodu dojíždění.  „Z Palkovic do Ostravy mi jel autobus ve 4:45, pustil jsem se navíc do stavby rodinného domku v Místku, shodou okolností také s ocelovou konstrukcí. Prostě mi byly souzeny," směje se absolvent.  

Ve VÚHŽ pokračoval jako samostatný výzkumný pracovník a vydržel tam do důchodu. „V 70. letech jsme řešili velký státní úkol „Svařitené konstrukční oceli“ (SKO) Moje parketa zde byla zejména koordinace prací mezi VÚHŽ Dobrá a VÚZ Bratislava.Pro nově vyvinuté oceli jsem zadával úkoly na vývoj přídavných materiálů pro svařování a stanovení podmínek svařování. V jednom z dílčích úkolů jsem se podílel na vytvoření systému ČSN ve značkách čsl. konstrukčních ocelí v souladu s tehdy používanou normalizací RVHP." Tady začala jeho činnost v oblasti normalizace při využití statistiky. Miroslav Fajkus absolvoval  kurz statistiky a stal se  členem Stálé normalizační komise pro ocelové konstrukce. „Forma úkolu (státní), mi pomohla zajistit pro práci potřebná data, jako jediný  v republice jsem dostával od včech našich hutních výrobců  data z výroby kompletního sortimentu válcovaných výrobků , tj. chemické složení taveb, mechanické vlastnosti a rozměry v ročních souborech. Po statistickém vyhodnocení jsem měl dokonalý přehled, jak na tom jsou výrobci s dodržováním požadavků norem a na normalizačních poradách jsem to náležitě používal," vysvětluje. 

Po prvním roce sledování se ukázalo, že u některých sortimentů nebyla předepsaná zaručená hodnota dodržena (zejména meze kluzu) ve více než 20 procentech, výjimečně až 40 procent. Problémy byly také s hodnotami vrubové houževnatosti. „Nabídli jsme výrobcům pomoc při řešení těchto problémů a tak vznikaly další výzkumné   oborové nebo podnikové úkoly – práce pro VÚHŽ. Mi tato činost umožnila  aktivní účast  na normalizačních jednáních  jak v ČR tak v RVHP ( Moskva ,Budapešt, Drážďany), kde jsem byl platným zástupcem," vzpomíná Miroslav Fajkus. 

 V té době  se rovněž měnil přístup k hodnocení svařitelnosti, garantem normalizace byl VÚZ Bratislava. Ten od pana Fajkuse dostával reálné hodnoty parametrů svařitelnosti, vypočtené z tavebních analýz, což velmi podpořilo úspěšné zavedení nové metodiky v normách. V jednom z dílčích úkolů se podílel na vývoji výšepevných ocelí na bázi mikrolegování a řízeného válcování. Opět v komplexu se stanovením podmínek svařování a vývojem přídavných materiálů v  kooperaci s VÚZ Bratislava. Velkým poučením pro něj byla spolupráce s akademikem J.Hrivňákem, který využíval elektronový mikroskop pro sledování velikosti a distribuce precipitátů v tepelně ovlivněné zóně svaru s ohledem na možnost křehkého lomu. „Každý výzkumný úkol musel mít tzv. hmotný realizační výstup. Našel jsem spolupracovníka v ČKD Praha, který byl ochoten použít vyvinutou vysocepevnou ocel na obří nádobu odstředivky cukrovaru.(velké technnologické celky byly významným vývozním artiklem)," přibližuje absolvent. Prototyp byl vyroben, úspěšně odzkoušen a výsledky prezentovány na dnu nové techniky pořádaném ZO KSČ v ČKD. „To uvádím záměrně vzhledem k následným událostem. Zavedení do hromadné výroby soudruzi zamítli. Důvody: došlo by ke zhoršení ukazatele „hrubá výroba“ (odstředivka byla podstatně lehčí) a ekonomický přínos problematický – cena byla stanovena za váhu. Pro výzkumníka prostě šok." Při řešení SKO zjistili, že v sortimentu jejich ocelí zcela chybí skupina tzv. Ocelí střední  pevnosti (ozn.Fe 430, po přechodu na EN – S275) Jako spoluřešitel navazujícího oborového úkolu pan Fajkus pokračoval v předchozí činnosti další 3 roky.

Období přidělováni státních peněz na výzkumné úkoly končilo a výzkumníci si museli shánět zdroje sami, nebo jejich vedoucí.Jednou z možností bylo získání grantu od Grantové agentury akademie věd ČR. VÚHŽ se několikrát pokoušel o přidělení grantového projektu bezúspěšně. Nositelem grantu je osoba navrhovatele,nikoliv instituce. „Náhodou jsem v Hospodářských novinách četl podmínky přidělováni, sepsal jsem přihlášku a  jako první ve VÚHŽ jsem grant obdržel. Název: Výzkum a optimalizace faktorů spolehlivosti nosných ocelových konstrukcí na základě skutečných vlastností kovových materálů. Termín řešení-1995-1997," říká pan Fajkus. Pro přidělování grantu se bere ohled zejména na zkušenosti a znalosti hlavního řešitele a zajištění vědecké úrovně řešení. Tu garantoval týmem spoluřešitelů z řad špičkových odborníků v daném oboru. Proto přizval ke spoluřešení profesory z ČVUT Praha a IOK Brno.

„Moje zkušenosti se zpracováním dat od hutních výrobců  bylo nutné povýšit na daleko vyšší úroveň. Pro spolehlivé dimenzování ocelových konstrukcí nově zaváděnou metodikou mezních stavů bylo nutné počítat kvantily s  pravděpodobností 1 promile resp. až 0,3 promile pro dynamicky namáhané konstrukce a ještě s ohledem na model rozdělení dat. To žádný český software neuměl," vysvětluje Miroslav Fajkus. Zvládal to americký program SPSS Profesional po doprogramování nelineárních funkcí pražskou pobočkou. „Ten jsem zakoupil, absolvoval školení, další kurz statistické analýzy." Vyhodnocoval rozsáhlé soubory dat (pan Fajkus získal roční soubory z let 1993-1998) a počítal součinitele spolehlivosti materiálu gamaM.

Ten zahrnuje kromě pevnostních charakteristik také vliv rozměrových odchylek,které při tehdejším tredu válcování v záporných  tolerancích  mohly odolnost konstrukce negativně ovlivnit.Tyto hodnoty sledoval zejména u tvarových tyčí válcovaných za tepla. Výpočty ukazatelů svařitelnosti z tavebních analýz přispěly k zavádění nové metodiky hodnocení svařitelnosti v normách. „Průběžné výsledky řešení jsme prezentovali na konferencích a v odborných časopisech.Publikační činnost je důležitá pro hodnocení řešení grantového projektu." Závěrečné oponentní řízení, konané  v Praze za účasti ředitele  ČSAV (ten mu osobně pogratuloval) schválilo závěrečnou zprávu a doporučilo pokračovat v započaté činnosti.

Pan Fajkus si podal přihlášku dalšího grantu a opět obdržel peníze na tři roky řešení. „Tentokrát jsem přibral dalšího spoluřešitele – Stavební fakultu VUT Brno. Vedoucí katedry ocelových a dřevěných konstrukcí Prof.Ing. Melcher DrSc., co by šéf stálé čs.normalizační komise pro OK a člen evropské komise, byl zárukou využití výsledků řešení do ČSN a probíhajícího začlenění do ČSN EN." Možnost použití skutečných statisticky podložených součinitelů spolehlivosti  gM  pro dimenzování dynamicky namáhaných ocelových konstrukcí umožnilo snížení váhy konstrukce a tím zvýšení konkurenceschopnosti, což byl jeden z hlavních cílů řešení. „O naše výsledky projevil zájem rovněž Prof.Ing. P. Marek DrSc., který se zabýval tzv. plněpravděpodobnostním přístupem dimenzování ocelových konstrukcí. Přednášel tuto teorii také při externí výuce na Fakultě stavební VŠB-TUO, a také při působení v USA." 

Z bohaté publikační činosti by pan Fajkus vyzdvihl přednášku na konferenci Eurosteel 2002 v Portugalsku s osobní účastí řešitelů. „Myslím, že poslední přednášku z výsledků grantového projektu jsem měl v roce 2009 na konferenci Ocelové konstrukce a mosty v Brně. Přihlásil jsem se do odborné rešeršní organizace ResearchGate v Berlíně, která zájemcům poskytuje na požádání plné texty publikací." Pan Fajkus dodnes dostává mailové zprávy, kdo a kde četl nebo citoval jeho článek. „Zrovna nedávno mi přišla gratulace ke stému přečtení jednoho článku, stovku citací po celém světě jsem dosáhl asi před rokem." 

Závěrečná oporentura grantu konstatovala splnění cílů řešení, což umožnilo snadný přechod na jednotnou soustavu evropských norem pro navrhování staveb, včetně věrohodného stanovení součinitele spolehlivosti v národní příloze Eurocodu 3.

 Po roce1989 postupně klesala ochota výrobců poskytovat data a  také nebylo snadné zajistit prostředky na výzkum.  Musely se hledat jiné oblasti problémů.Prioritou bylo zlepšování ekologie. „Naše divize Metaltest si dala za cíl zlepešní pracovního prostředí v kalírnách. Prostředek – záměna kalicího oleje vodním roztokem polymeru.Mým úkolem bylo stanovit koncentraci polymeru ve vodě tak ,aby kalicí účinky lázně  odpovídaly oleji, ověřit to v laboratorních podmínkách a následně realiovat záměnu v provozní kalírně," vysvětluje Miroslav Fajkus, který věděl, že velká kalírna je v Ostroji Frýdlant. Jako maturant na průmyslovce vypracoval projekt technologického vybavení kalírny. „K mému překvapení tento návrh byl použit." Následovala řada měření křivek ochlazování na vzorcích i strojních dílech , stanovení koncentrace  kalicí lázně a realizace v devítikubíkové vaně. Vodní roztok se používá dodnes a od té doby v kalírně nehořelo, což se u oleje stávalo, když jeřábník plný koš žhavých součástek neponořil dost rychle. „Opět jsem využil znalostí nabytých při studiu na VŠB-TUO." 

Ze zajímavých úkolů zmínil spolupráci s moskevským výzkumným ústavem na tajném projektu vývoje přímého lití  tenkého pásu. Unikátní technologie měla ušetřit energii, nutnou při meziohřevu bram. VÚHŽ požádali o vývoj pásu krystalizátoru, tj.kritické části zařízení s největší mechanickou a teplotní zátěží. „Nikdo  to nechtěl řešit, tak to přidělili mi. S využitím zkušebního zařízení , vyrobeného z vyřazených podávacích válečků válcovací stolice se mi podařilo prokázat vyhovující  tepelnou únavovou odolnost navrženého materiálu pásu při dlouhodobém namáhání," říká Fajkus. Nakonec se projekt nerealizoval, protože na menším prototypu neměl odlévaný tenký pás  požadované vlastnosti.

V novém tržním prostředí se ředitel divize rozhodl pro nový obor výzkumné činnosti – zvyšování životnosti strojních součástí pomocí povlakování keramickými povlaky metodou CVD. Zakoupil zařízení od Prametu Šumperk a po celé republice hledal využití. Nejvétší odbyt byl ve šroubárnách na ořezávací matrice hlav šroubů. Zajímavou nabídku dostal ve Škodě MB. Malou životnost měl drahý nástroj na lisování závěsu předního kola škodovky. Němci vůbec nepředpokládali, že by Češi byli schopni tvarově složitý nástroj s vysokou přesností vyrobit. „Dostal jsem nástroj na starost, našel výrobce a opět s využitím statistiky mnoha přesných měření před a po povlakování a po kalení se podařilo vyladit celý postup tak, že konečná životnost  nástroje nebyla dvojnásobná, jak požadovala smlouva ale běžně pětinásobná a ve  výjimečných případech i více než 10ti násobná tj. přes 100 000 výlisků," uzavírá Miroslav Fajkus nejvýznamnější činnosti, související se zaváděním poznatků získaných při studiu na naší univerzitě do praxe.