Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku

„Byla to ryzí radost z jízdy,“ říká o soutěži 1000 mil československých Lukáš Kudrna

„Byla to ryzí radost z jízdy,“ říká o soutěži 1000 mil československých Lukáš Kudrna
Obrovské zážitky, silné emoce a k tomu vítězství v kategorii vozů do 750 ccm si odnesli inženýr Lukáš Kudrna se svou ženou Hankou, kteří slavný závod historických vozidel 1000 mil Československých odjeli v krásném vozu Jawa 600 minor roadster. „Cítili jsme se jako hollywoodské hvězdy,“ popisuje doktorand a vedoucí Restaurátorské dílny Fakulty strojní.

Dvoutaktní dvouválcový motor, třístupňová nesynchronizovaná převodovka na přední kola, výkon 19,5 koní a pouhých 600 kilogramů. Taková je ve zkratce elegantní Jawa 600 minor roadster z roku 1939, s níž Lukáš letos poprvé absolvoval jeden z nejstarších a nejprestižnějších českých závodů historických vozů. „Trasa byla nádherná. Organizátoři nás vedli cestami, kudy se jezdil původní závod v letech 1933–1935 pod záštitou T. G. Masaryka. Provoz byl minimální, kvalita asfaltu velmi dobrá a výhledy do krajiny úžasné,“ popisuje závod Lukáš Kudrna, jehož vůz dosahoval díky své lehké váze a dobrému výkonu rychlosti i 90 km/hodinu.

Autorka se s Lukášem dobře zná, proto mu v průběhu rozhovoru tyká (pozn. red.)

Soutěž jste s manželkou ve své kategorii vyhráli, a tak je namístě velká gratulace. Nastaly však v průběhu závodu okamžiky, kdy ti tolik do smíchu nebylo?

Jeden takový byl. Asi 200 km před cílem v poslední etapě na trase Bratislava–Praha jsme měli technickou poruchu. Doslova nám explodoval výfuk a já si v tu chvíli myslel, že je po nadějích. Naštěstí nám ještě silou vůle držel na autě, a tak jsme zkusili pokračovat dál. Výkon nám sice klesl, ale jeli jsme. O pár kilometrů dál se ovšem výfuk rozpojil, dřeli jsme s ním o vozovku. Následovala rychlá demontáž a domluva s místním dobrodincem, který si výfuk vzal k sobě a my si vyměnili kontakty. A s velkým kraválem hurá do Prahy. Hluk to byl tak velký, že se děti držely za uši a plakaly.

Jak se ti s vozem Jawa 600 minor kromě téhle patálie v závěru závodu vlastně jelo?

Skvěle. Mám pocit, že ve stejné kategorii asi neexistuje vůz, se kterým bych si závod víc užil. Díky nízké hmotnosti je s ním opravdu radost jezdit. Na svou dobu má perfektní řazení i jízdní vlastnosti. Má nezávisle zavěšená kola a dobré rozložení váhy (motor je až za přední nápravou blíže kabině). Na rovinkách jsme dosahovali rychlosti až 90 km/hod. a kopce na Vysočině zdolávali na třetí rychlostní stupeň. Ne vždycky tomu tak ale bylo.

Narážíš na dobu před renovací?

Ano, před tou celkovou a kvalitně provedenou. Vůz jsme si totiž pořídili před 12 lety po neodborné renovaci a během krátké doby s ním zažili dvě vážné poruchy. Jednou, to jsme zrovna sjížděli jeden z beskydských kopců, nám šlo doslova o život. Ve velké rychlosti se totiž rozpojila volantová tyč a vozidlo bylo rázem neovladatelné. Naštěstí se mi podařilo zastavit. Od té doby jsem s vozem nejezdil a dal jej na celkovou renovaci, která trvala až do konce minulého roku. Tehdy jsem zahájil důkladné přípravy na soutěž 1000 mil československých.

A ty se evidentně vyplatily. Pověz – jaký nejsilnější zážitek si odnášíš ze své úspěšné premiéry v soutěži?

Je těžké vybrat jen jeden, protože celý závod doprovázely velké emoce a adrenalin. Silný zážitek ale byla určitě cesta do Bratislavy. Když jsme dosáhli maximální tempa na rovné cestě, svítilo na nás sluníčko a já si uvědomil, jak velký náskok máme před konkurencí a kolik sil mě stálo nachystat vůz v náročných podmínkách lockdownu na tak krásný závod, naskočila mi po těle kusí kůže. Bylo to hodně emotivní. Na něco takového bych se v době, kdy jsem auto zajížděl v covidové uzávěře jen v okrese Karviná a při 8 stupních Celsia bez střechy, ani neodvážil pomyslet.

Jak bys zhodnotil náročnost soutěže?

Já do té doby zažil pouze tzv. „turistické“ soutěže, jejichž součástí jsou různé výlety, prohlídky památek a podobně. 1000 mil je ryzí závod, v němž není prostor pro chyby. Když to jde, musí se jet naplno a každá chyba v navigaci i technická porucha vás tvrdě vytrestá. Musíte si hodně rozmýšlet, kdy doplnit palivo a jestli zastavit na toaletu. Je to zkrátka obrovský adrenalin vyžadující dlouhé soustředění. Všechno si musí sednout na sto procent. 

Závod se těší poměrně slušnému zájmu médií. Vnímali jste to hodně?

Když řeknu, že si závodníci v cíli připadali jako hollywoodské hvězdy, ani nebudu moc přehánět. Před Národním divadlem v Bratislavě byla velká obrazovka, jak na mistrovství světa v ledním hokeji. No a na té nás promítali pro davy lidí, kteří se neprodrali dopředu k zábradlí, aby nás viděli. Do toho celostátní televize a rozhlasy. Prostě elektrizující atmosféra.

A jak jste s Hankou soutěž zvládali jako pár? Došlo na hádky?

Naopak, nutilo nás to hodně komunikovat a efektivně řešit vypjaté situace. Pracovali jsme jako tým a troufnu si říct, že to vztah dokonce utužilo. Soutěž jsme si nadělili jako svatební cestu, takže to bylo docela poetické. No a v cíli nás čekal náš starší syn, takže k dokonalosti chybělo málo.

Tak hodně štěstí do příštího ročníku! Vidíš nějaký prostor pro zlepšení?

 Ve své kategorii jsme vyhráli a celkově skončili devatenáctí, takže spokojenost je určitě obrovská. Prostor ke zlepšení máme ale hlavně v soutěžích – hlavně v jízdě pravidelnosti a slalomu, protože máme naše Jawa 600 minor je na slalom jako dělaná.

Autoři: František Váhala a Mgr. Lada Poštulková, PR koordinátorka Fakulty strojní VŠB-TUO 

Vloženo: 19. 10. 2021
Kategorie:  Aktuality
Zadal:  Administrátor
Útvar: 9920 - Vztahy s veřejností
Zpět