Vedle vědy je jeho životní vášní také hokejbal, ve kterém nastupuje v české extralize za HBC Hostivař. V rozhovoru mluví o cestě k vědě, sportovní disciplíně i životě mezi laboratoří a hřištěm.
Co tě přivedlo k technice a konkrétně k procesnímu inženýrství, kterému se dnes věnuješ?
Strojařinu jsem začal studovat už na střední průmyslové škole v Karviné. V Moravskoslezském kraji jsem chtěl zůstat hlavně kvůli sportu, a proto jsem pokračoval ve studiu na Fakultě strojní VŠB-TUO. Po dvou letech jsem si zvolil specializaci procesní inženýrství, kterému se věnuji dodnes.
Nelitoval jsi někdy, že ses rozhodl pro VŠB-TUO?
Rozhodně ne. Mám spolužáky ze střední školy, kteří pokračovali na ČVUT nebo VUT, a všichni jsme se shodli, že samotný obsah studia se nijak zásadně neliší – rozdíly jsou spíše v důrazu na určité oblasti. Ve výsledku vždy záleží hlavně na nás samotných, jak se rozhodneme své znalosti a zkušenosti uplatnit a co si ze studia odneseme.
Co tě motivovalo jít na doktorát?
Přiznám se, že jsem nebyl zrovna ideální student. Studium mi většinou šlo tak nějak samo a učil jsem se až tehdy, když to bylo opravdu nutné. Nikdy mi nešlo o pouhé zapamatování, ale o pochopení – když látku chápu, dokážu o ní přemýšlet a skutečně ji použít. Dlouho jsem hledal oblast, která by mě opravdu bavila. Měl jsem sice stáž v automotive firmě, ale rychle jsem zjistil, že rutinní práce není úplně pro mě. Baví mě objevovat, zkoušet nové věci a posouvat hranice. A právě to mi věda umožňuje. Fascinuje mě ponořit se do témat, která zkoumá jen hrstka lidí na světě, a hledat odpovědi na otázky, jež stojí na samé hranici současného poznání. Moje cesta možná nebyla přímá, ale dovedla mě tam, kam měla. A jako bonus mi trochu prodloužila mládí.
Jaké oblasti výzkumu tě v poslední době nejvíc zaměstnávají?
Zabývám se mechanicko-fyzikálními vlastnostmi sypkých hmot a jejich modelováním pomocí metody diskrétních prvků (DEM), stejně jako jejich dopravou. V současnosti se výzkum rozšiřuje také k problematice velmi vlhkých sypkých materiálů až po práci se suspenzemi. Tato oblast je mimořádně aktuální, protože úzce souvisí s efektivním využíváním průmyslových odpadů, které lze přetvářet v nové zdroje. Trend směřující k udržitelným technologiím a cirkulární ekonomice tak dostává konkrétní technický rámec.
Co tě během studia nejvíc ovlivnilo?
Jedním z mých největších snů bylo stát se profesionálním hokejistou. Když jsem musel skončit, nebylo to jednoduché. Sport pro mě ale vždy znamenal disciplínu, cílevědomost i radost z pohybu. Dnes tu vášeň udržuji díky hokejbalu. I když se jím neživím, zůstává sport pevnou součástí mého života – dává mi energii, motivaci a chuť posouvat své hranice.
Tvůj sportovní příběh tedy začal u hokeje. Jaký byl přechod k hokejbalu?
V hokeji mi nevyšel přechod do mužské kategorie. Člověk k tomu potřebuje i trochu štěstí a můj výkon tehdy nestačil na to, abych se mohl hokejem živit. Protože jsem už studoval vysokou školu, rozhodl jsem se sport na čas odsunout. Brzy mi ale začal chybět. V Karviné, odkud pocházím, se tehdy hrála nejvyšší hokejbalová extraliga, a tak jsem se přidal k místnímu týmu. Chyběla mi parta i atmosféra v kabině – a hokejbal navíc není tak časově náročný. Tréninků je méně, ale pořád držíš v ruce hokejku. Pro mě je to skvělý způsob, jak se odreagovat od školy i práce.
S hokejbalem přišly i velké sportovní úspěchy – několikrát jsi byl mistrem světa i nejužitečnějším hráčem. Jaký to je pocit?
Je to euforie, příval endorfinů, neskutečný zážitek. Zároveň je to ale pomíjivé. V pondělí prostě zase vstaneš a jdeš do práce. Život se zásadně nezmění, ale ty emoce a vzpomínky za to stojí. Je to vždycky odměna za hodiny dřiny, kterou odvádíš hlavně tehdy, když se nikdo nedívá. Patří k tomu i desítky hodin strávených v posilovně, na běžeckém ovále nebo při individuálním tréninku. Pořád je to jen hobby. Nedostávám za to zaplaceno, dělám to čistě proto, že mě to baví a mám z toho radost.
Hraješ nejvyšší soutěž a pracuješ na univerzitě. Jak se dá skloubit vrcholový sport s akademickou prací? Zbývá ti nějaký volný čas?
Co je to vlastně volný čas? Ve sportu mám volno sotva měsíc v roce, většinou v létě. Víkendy se snažím trávit s rodinou, a když náhodou nic není, ani nevím, co s časem. Jsem zvyklý být pořád někde – na cestách, na zápasech. Když mám volno, většinou spím nebo si čtu. Tak to funguje už tři roky. Na domácí zápasy teď navíc dojíždím až do Prahy, protože v Karviné extraliga skončila. S pražským týmem jsme se předloni dostali do finále (ročník 2023/2024) a loni dokázali porazit mistra (ročník 2024/2025).
Existují momenty, kdy se musíš rozhodnout, co dostane přednost?
Snažím se do všeho dávat 100 %, ale člověk brzy zjistí, že to nejde zvládnout úplně ve všem zároveň. Občas je potřeba v něčem ustoupit. Sport nejsou jen dvě hodiny tréninku denně – patří k němu i správná strava, spánek a regenerace. A když k tomu přidáš školu, zkoušky a pracovní povinnosti, den má najednou málo hodin. Přichází chvíle, kdy si musíš ujasnit priority.
Obrovsky důležitá je podpora okolí, a to rodiny a přátel. Právě ta mi pomáhá zůstat pozitivní. Přiznám se, že ne vždy se mi chce na trénink nebo večer sednout k počítači a pracovat. Ale právě v takových chvílích rozhoduje disciplína. Ta podle mě určuje, jestli zůstaneš stát na místě, nebo se posuneš dál.
Jaké máš plány do budoucna? Zůstat tady, nebo zvažuješ změnu?
Chci se dál posouvat v poznání ve vědě a profesně růst jako procesní inženýr. V osobní rovině pro mě může být vrcholem nadcházející mistrovství světa v Ostravě. Jsem v širší nominaci a chtěl bych zabojovat o to, abych mohl reprezentovat. A co bude dál? Uvidím, kam mě cesta zavede – chci využít příležitosti, které budou dávat smysl.