O tom, že získal ocenění Talent roku, se nedozvěděl klasickou cestou. „Narazil jsem na to ještě před jednáním zastupitelstva města Ostravy v rámci projednávaných bodů. Jelikož jsme byli mezi navrženými oceněnými, zjistil jsem to prakticky při obědě, když jsem sledoval samotné hlasování,“ popisuje Jan. První kroky pak vedly jinam, než by možná člověk čekal. „Kontaktoval jsem vedoucí diplomové práce paní doktorku Lewandowskou a vedoucího Quantum Computing Labu pana profesora Lamparta.“
Na samotné ocenění se dívá s nadhledem. „Jsem vděčný, že mám možnost být mezi laureáty. Na druhou stranu je důležitější to, za co se ocenění uděluje než ocenění samotné,“ říká Jan Hlisnikovský otevřeně. Zdůrazňuje přitom roli svého okolí. „Spousta lidí v mém okolí odvádí skvělou práci a ocenění nemají. Jejich přínos může být klidně větší než můj. Velkou zásluhu mají lidé, kteří mě posouvali dál.“ Přiznává, že krátký pocit zadostiučinění přišel. „Měl jsem chvíli dobrý pocit, že jsem něco dokázal. Pak jsem si ale uvědomil, že je to spíš hluk vnějšího světa. Když se na to člověk moc soustředí, zapomene na podstatné věci.“
Od „cesty nejmenšího odporu“ k moderním technologiím
Jeho cesta k oboru přitom nebyla úplně přímočará. „Na střední jsem matematice věnoval možná nejméně času ze všech předmětů. Bral jsem to jako cestu nejmenšího odporu, ale zároveň jako perspektivní směr,“ vysvětluje student. Zlom přišel se spojením matematiky a informatiky. „Zaujalo mě, že to není čistě teoretické, ale že si člověk může sáhnout i na nejmodernější hardware, třeba v IT4Innovations. Už ze střední jsem měl možnost tohle prostředí poznat.“
Za důležitý milník považuje dokončení bakalářského studia. „Uvědomil jsem si, že jsem něčeho dosáhl a že možná nejsem úplně hloupý,“ říká Jan s nadhledem. Dlouho se snažil o maximální výsledky, postupně ale svůj přístup přehodnotil. „Na 100 bodů ze 100 jsem se nedíval jako na plný počet, ale jako na ani jeden neztracený bod. Časem jsem zjistil, že hrotit každý detail není dlouhodobě udržitelné.“
Během semestru chodí pravidelně na přednášky i cvičení. „Baví mě to. Přes zkouškové se učím klidně šest až sedm hodin denně,“ popisuje. Důležitou roli podle něj hraje i regenerace. „Snažím se sportovat a dopřát si dostatek spánku. Další den je pak výrazně hezčí.“ Na svůj obor se dnes dívá pragmatičtěji než dřív. „Dřív jsem měl potřebu dělat extrémně složité věci. Teď to beru spíš jako nástroj. Důležitější je výsledek než to, jak složitá byla cesta k němu.“
Směr: propojení vědy a praxe
Do budoucna by rád působil v průmyslu, ale v kontaktu s nejnovějšími poznatky. „Lákají mě pozice, které přenášejí state of the art z vědy do praxe. Největší radost mám z toho, když něco funguje v reálném světě.“ Během studia už získal zkušenosti i mimo akademické prostředí. Absolvoval stáž ve společnosti Škoda Auto, kde se věnoval oblasti computer vision.
Na klasickou otázku talentu a tvrdé práce reaguje bez servítků. „Tohle je podle mě jedna z nejhůře položených otázek. Ani jedno z těch vnímání nevede dobrým směrem,“ říká Jan. Podle něj nejde o jednoduché rozdělení. „Talent je dar a zároveň odpovědnost vůči ostatním. Tvrdá práce je vlastní rozhodnutí. Hodnota člověka ale nevychází ani z jednoho.“
Studentům, kteří o soutěži uvažují, doporučuje změnit perspektivu. „Neřešte Talent roku jako soutěž. Důležité je, aby vaše práce měla přínos pro okolí a posouvala vás i lidi kolem.“ Aktuálně si po náročném období dopřává klidnější režim. „Teď dokončuji diplomovou práci a jinak si dávám oddech.“ Za nejdůležitější „technologii“ svého oboru pak označuje překvapivě jednoduché nástroje. „Tužka a papír. Počítač je skvělý doplněk, ale bez základů to nejde.“
Rovnováha v Ostravě
Volný čas tráví aktivně i odpočinkově. „Zahraju si Age of Empires II, sportuju, občas zajdu s kamarády ven,“ popisuje Jan Hlisnikovský. Svůj studijní přístup bere s nadhledem. „Po pěti letech už žádné zázračné hacky nemám. Důležité je pochopit principy. Pomáhá i to, že dnes existují nástroje, které dokážou složité věci vysvětlit rychleji.“
Ostravu vnímá jednoduše. „Je fajná. Líbí se mi její přímočarost,“ říká a dodává i osobní poznámku: „A kebaby v Porubě patří k nejlepším v Česku,“ uzavírá s úsměvem.
Text a foto: Barbora Urbanovská