Irena Smolíková v rozhovoru popisuje, co obnáší cesta na vrchol, jak zvládá skloubit vrcholový sport s náročným studiem a proč je psychická odolnost v ringu stejně důležitá jako fyzická připravenost.
Nedávno jste získala titul akademické mistryně světa v thajském boxu. Jaké pocity ve vás tento úspěch vyvolal?
Abych pravdu řekla, asi jsem to ještě nestihla úplně vstřebat. Mám za sebou státnice, zisk titulu akademické mistryně světa a zároveň mě čekal další zápas doslova za dveřmi. Neměla jsem tedy zatím čas na žádné velké oslavy. Spíš jsem si dala něco dobrého k jídlu — na celé dva dny (smích) — a pak jsem znovu naskočila zpět do režimu a diety. Myslím ale, že až všechen ten shon skončí, teprve mi dojde, co všechno se mi letos vlastně povedlo.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si uvědomila, že se můžete prosadit i na světové úrovni?
Ano, bylo to při mém prvním pozvání na reprezentační soustředění. Dodnes vlastně úplně nechápu, že jsem ho po zhruba roce a půl trénování a přibližně roce zápasení dostala. Právě díky tomu se mi naskytla první možnost reprezentovat Českou republiku na světové úrovni, konkrétně na mistrovství světa IFMA v kategorii do 23 let. Odjížděla jsem tam jako největší outsider výpravy, a nakonec jsem si přivezla stříbrnou medaili. Dodnes moc nechápu, jak se mi to povedlo, ale byl to moment, kdy jsem si poprvé uvědomila, že možná můžu uspět i na světové úrovni.
Co všechno se skrývá za jedním zlatým výkonem na mistrovství světa? Kolik hodin tréninku, přípravy a odříkání tomu předchází?
Trénuji téměř každý den, někdy opravdu každý den, a většinou dvoufázově. Ranní tréninky věnuji kondiční nebo silové přípravě a odpolední tréninky jsou zaměřené na techniku. V sobotu se snažím držet den volna a neděle bývá věnovaná sparingům. Ty mě baví ze všeho nejvíc. Můžu si v nich vyzkoušet techniky, které jsme s trenérem nacvičovali během týdne nebo celého měsíce, a zároveň rychle zjistím, kde mám chyby a na čem je potřeba dál pracovat. V technických trénincích se věnujeme hlavně nácviku technik, které chceme prosazovat v zápase. Pilujeme souhru celého těla, abych dosáhla co největší síly, dynamiky a přesnosti. Kondiční tréninky tvoří především běh. Zařazuji jak intervaly, tak kratší běhy v zóně 2, ale vždy záleží na tom, v jaké fázi přípravy se právě nacházím. A potom je tu silová příprava, což je část tréninku, která mě baví asi ze všeho nejméně. Už jsem se ji naučila respektovat a vím, že ji potřebuji, ale zvedání železa mě nikdy úplně nebralo (smích). Na druhou stranu, bez síly by to v našem sportu nešlo. V průměru mám tedy kolem 12 až 14 tréninků týdně. Samozřejmě ale nejde jen o samotné tréninky, protože náš sport je založený na váhových kategoriích. Musíme proto držet dietu a různě pracovat s váhou, abychom se do své kategorie vešli. Já jsem například během půl roku zhubla zhruba 6 kilogramů. Naštěstí pro mě jsem na světových akademických hrách nastupovala ve vyšší váhové kategorii, takže jsem se konečně mohla v klidu najíst (smích).
Thajský box bývá spojován především s fyzickou silou. Jak důležitá je v tomto sportu psychická odolnost?
Psychická odolnost je v thajském boxu naprosto zásadní. V ringu je člověk sám a nikdo jiný než on sám mu v danou chvíli nepomůže. Pokud si nevěříte, začnete pochybovat o tom, co jste natrénovali, nebo o taktice, kterou jste si připravili, může se stát, že jednoduše ztuhnete a v zápase nepředvedete ani pět procent toho, co ve skutečnosti umíte. Zároveň se může stát, že prohrajete první kolo, tak jako já v prvních dvou zápasech na FISU, a právě v tu chvíli je nejdůležitější se nevzdat. I takový zápas se totiž pořád dá otočit. Psychická odolnost ale není důležitá jen přímo v ringu. Když trénujete, držíte dietu, chodíte do školy nebo do práce, ne vždy jde všechno podle plánu. Někdy se zasekne váha, někdy nestíháte trénink, jindy termíny a máte pocit, že se na vás všechno valí. I v takových chvílích je důležité se z toho nesložit, ale vzít situaci tak, jak je, a hledat cestu dál. Nakonec se to vždycky nějak zvládne.
.jpeg?attachmentId=5761&image=true)
Studujete aplikovanou a výpočetní matematiku na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Co vás přivedlo právě k tomuto oboru?
Matematiku jsem měla ráda už odmala a vždy mi určitým způsobem šla. Na gymnáziu jsem si potvrdila, že bych se jí chtěla věnovat i dál, a po práci SOČ, která byla zaměřená právě na matematiku, jsem se v tom ještě více utvrdila. Potom přišla otázka, jaký konkrétní obor si vybrat. Věděla jsem, že nechci studovat matematiku se zaměřením na vzdělávání, protože i když brigádně učím na střední škole, nikdy bych to nechtěla mít jako svou hlavní práci. Začala jsem proto hledat obory, které se v mém okolí nabízejí, a nakonec mě nejvíce zaujaly Výpočetní a aplikovaná matematika a Aplikovaná fyzika. Rozhodující pro mě byly dny otevřených dveří, respektive akce, které si katedry připravily pro uchazeče. Po nich jsem měla jasno. Představení katedry mě velmi zaujalo a dnes vím, že jsem si vybrala správně.
Na první pohled se může zdát, že matematika a bojové sporty nemají mnoho společného. Vidíte mezi nimi nějaké paralely?
Určitě ano, i když ne vždy se úplně hodí, že v thajském boxu přemýšlím podobně jako v matematice, a někdy i naopak. Mou vlastností je, že obě věci ráda analyzuji. V thajském boxu to ale občas může být spíš na škodu, protože mi lidé často říkají, že bych měla méně přemýšlet, méně analyzovat a víc si to užívat (úsměv). Na druhou stranu i v thajském boxu člověk často počítá - kalorie, intervaly, kola, údery nebo opakování v tréninku. A paradoxně, i když se mi počítání ve škole daří, ve sportu občas nejsem schopná spočítat ani deset angličáků. Někdy jich napočítám jedenáct, jindy devět (smích)
Jak se vám daří skloubit náročné studium s vrcholovým sportem?
Ne vždy je to jednoduché. Jak vždycky říkám, člověk musí mít dobrý time management, a pak se dá během jednoho dne stihnout opravdu hodně věcí. Někdy se hroutím, někdy pláču a někdy už se tomu jen směju (smích). Ale jiný život by mě asi ani nebavil. Když mám potom volno, často vlastně nevím, co bych s ním měla dělat. Teď mám třeba nucenou pauzu kvůli zlomenině očnice, tak jsem se rozhodla, že si zkusím 34kilometrový trailový závod. Můj přítel je ultraběžec, takže mi sestavil přípravu. Nemůžu přece jen sedět doma na zadku (smích).
Pomáhá vám univerzita nějakým způsobem v kombinaci studia a sportovní kariéry?
Ano, pomáhá. Mám individuální studijní plán, díky kterému můžu kombinovat studium a sportovní kariéru. Díky tomu mohu trénovat dvakrát denně, v případě potřeby odjet na soustředění a pravidelně reprezentovat na zahraničních akcích. Univerzitě jsem za tuto možnost opravdu vděčná. Stejně tak děkuji všem pedagogům, kteří mi vycházejí vstříc s termíny, zkouškami a dalšími studijními povinnostmi.
Co je pro vás náročnější: příprava na důležitý zápas, nebo zkouškové období?
To je dobrá otázka. Příprava na zápas je těžká jak po fyzické, tak i po psychické stránce, hlavně kvůli dietě. Na druhou stranu těžké zkoušky jsou taky zážitek. Kdybych se měla rozhodnout, tak zkoušky mimo zápasové období jsou určitě jednodušší než dieta a těžká příprava. Když se to všechno spojí dohromady, člověku už z toho občas opravdu hrabe.
Máte nějaký osvědčený systém, jak si organizujete čas mezi tréninky, školou a osobním životem?
Často to není jednoduché. Většinou trénuji dvoufázově, chodím do školy, k tomu pracuji na zkrácený úvazek ,a navíc mám přítele a psa. Všemu musím věnovat určitou část svého času a ve všem chci být dobrá, ideálně nejlepší. Snažím se držet pravidla, že spím 8 hodin a vstávám ideálně každý den stejně, tedy v 7:00. To je ale opravdu ideální den. V období zkoušek nebo státnic si o osmi hodinách spánku můžu většinou nechat jen zdát. Ráno následuje první trénink dne, většinou kondice nebo silový trénink. Potom procházka s Falcem, snídaně a hurá do školy nebo do práce. Po práci znovu vyvenčit Falca, sbalit věci a vyrazit na technický trénink nebo sparing. Ideální je, když se mi v mezičase podaří stihnout krátký nap. Po tréninku většinou následuje příprava do školy nebo do práce, večerní procházka a chystání jídla do krabiček, protože v dietě to jinak moc nejde. Večer pak patří nějakému odpočinkovému seriálu a spánku.
Co vás na thajském boxu nejvíce baví i po letech tréninku?
Vlastně skoro všechno. Jediná věc, která mě opravdu štve, je dieta. Tu nesnáším (smích). A taky nejsem úplně fanoušek silového tréninku. Co se týká běhu a techniky, to mě baví opravdu hodně. A nejvíc mě samozřejmě baví sparingy. Můžu si v nich zkoušet techniky a věci, které trénujeme, a postupně je zapojovat přímo v boji. Zároveň mě nepřestává udivovat, jak člověk musí být v krátkém čase a ve vysokých tepech pořád úplně při smyslech. Musí vnímat soupeře, přemýšlet, kde má slabiny, kde nechává prostor a kdy je správný moment zareagovat. To je asi to, co mě na našem sportu fascinuje nejvíce.
Máte před zápasem nějaké rituály nebo zvyky, kterých se držíte?
Ať už jde o profesionální zápas, kde se váží den předem, nebo o amatérský zápas, kde se váží v den zápasu, vždy platí, že si po vážení musíme udělat procházku po městě. Potom následuje krátké zdřímnutí. Zároveň, ať zápasím v thajském boxu nebo v K1, mám vždy u sebe mongkol, tedy rituální čelenku, kterou jsem dostala jako dárek od přítele a která mi nosí štěstí. Také musím mít vždy gumičku v barvě rohu, ve kterém zápasím. Mám dvě, které jsem si přivezla z mistrovství Evropy. A samozřejmě před zápasem musí vždy padnout Red Bull a kousek čokolády. Můj hlavní rituál je ale jednoduchý. Vezmu si sluchátka a jdu se rozběhat, dát si švihadlo, zastínovat si a jednoduše se rozhýbat. Uzavřu se tak do svého světa a v něm zůstávám až do konce zápasu.
Jaké cíle si nyní stanovujete po zisku titulu mistryně světa?
Jedná se o zisk „pouze“ titulu akademické mistryně světa. Mým cílem by bylo získat titul mistryně světa v kategorii do 23 let, kde jsem byla dva roky po sobě druhá, a do budoucna také v kategorii Elite. To je na amatérské úrovni téměř maximum toho, čeho může člověk dosáhnout. Další metou, která s tím souvisí, by byla kvalifikace na Světové hry, které se konají jednou za čtyři roky. V profi ringu bych ráda dál pokračovala v tom, jak zápasím teď. Chci dělat atraktivní zápasy, které se budou divákům líbit. Aktuálně zápasím v pyramidě v Itálii, a pokud se zadaří, ráda bych se probojovala až do finále a zabojovala o titul.
Přemýšlíte už o tom, kam povedou vaše kroky po dokončení studia? Láká vás více profesní dráha v oboru, nebo sport?
Určitě bych ráda zůstala v oboru. Zcela upřímně si uvědomuji, že mě sport s největší pravděpodobností nikdy nebude živit. Baví mě, žiju jím, ale živit se jím v Česku není jednoduché. Zároveň bych si ale určitě ráda ponechala alespoň vedení dětských nebo ženských tréninků, protože to mě baví. Teď budu pokračovat ještě ve studiu. Ráda bych si dokončila inženýrské studium, a pokud se mi bude i nadále dařit, chtěla bych zůstat také na doktorském studiu. A potom se uvidí, jaké příležitosti se objeví.
Co byste vzkázala studentům, kteří se snaží skloubit studium s vrcholovým sportem nebo jinou náročnou aktivitou?
Ráda bych jim vzkázala, že nic není nemožné. Pokud člověk opravdu něco chce, dokáže zvládnout mnohem víc, než si na začátku myslí. Samozřejmě to není vždy jednoduché a stojí to hodně času, energie i odříkání. Ale pokud má člověk jasný cíl, disciplínu a chuť na sobě pracovat, dá se skloubit i studium s vrcholovým sportem nebo jinou náročnou aktivitou. Nakonec je to hlavně o člověku samotném a o tom, jestli je ochotný pro to něco udělat.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: archiv Ireny Smolíkové