Jak se z kariérního centra stalo komplexní centrum, které zmenšuje strach studentů z budoucnosti a dává jim jistotu, že na své problémy na univerzitě nikdy nezůstanou sami?
Davide, vedete Poradenské a kariérní centrum VŠB-TUO. Jak jste se k tomu vlastně dostal? Byl to plán, nebo spíše souhra okolností?
Rozhodně spíše souhra okolností. Život podle mě není přímá cesta, ale sled příležitostí, které člověk buď využije, nebo ne. Původní profesí jsem projektový manažer, a i díky tomu jsem v roce 2019 dostal nabídku podílet se na vývoji a spuštění univerzitního kariérního webu, který dnes univerzita zná jako k+ portál. Tehdy by mě ani nenapadlo, že o šest let později povedu celé Poradenské a kariérní centrum. Ambice jsem k tomu rozhodně neměl. Když se ale ohlédnu zpět, všechny ty kroky do sebe asi vlastně zapadly.
Kdybyste měl popsat, co PKC dělá, někomu, kdo o něm nikdy neslyšel, co byste řekl?
PKC podporuje studenty v tom, aby se během studia neztratili, dokázali zvládat náročné situace, rozvíjeli své schopnosti a byli připraveni na budoucnost. Cílem je, aby studenti nejen úspěšně dokončili studium, ale také odcházeli do života a zaměstnání sebevědomější, samostatnější a lépe připravení na výzvy, které je v osobním i profesním životě čekají.
Velmi důležitou částí naší práce je pak podpora studentů se specifickými potřebami, u kterých navrhujeme opatření, která mají při studiu kompenzovat jejich znevýhodnění.
Když se ohlédneteza těmi roky, kdy pracujete na VŠB-TUO, jaké momenty byly pro vás nejdůležitější?
První příchod na FAST, následně druhý příchod, tentokrát na CPP, a poté přechod na KC, dnes PKC – to jsou pro mě osobně důležité milníky. Za klíčové však nepovažuji jen tyto profesní kroky, ale zejména silnou a inspirující komunitu poradenských a kariérních center napříč univerzitami v České republice. A ať to zní jakkoli, naprosto zásadní byla a je podpora předchozího i současného vedení univerzity. Ta si uvědomovala a uvědomuje, že vztah univerzity a studenta by neměl končit ukončením studia a že neformální vzdělávání a sociální bezpečí se stávají nezbytnou součástí univerzitního prostředí. Právě tato kombinace podpory, spolupráce a sdílené vize je něco, co podle mě dělá naše prostředí výjimečným – a co nám na jiných univerzitách často závidí.
Kariérní centrum a Poradenské centrum se spojily do jednoho celku. Jak náročné bylo dát dohromady dva světy, které dřív fungovaly samostatně?
To spojení bylo poměrně přirozené a logické, protože ve skutečnosti nešlo o dva oddělené světy, ale o jeden vzájemně propojený celek. Velmi zjednodušeně řečeno: kariérní poradenství se zaměřuje na budoucnost, zatímco psychologická podpora pracuje s přítomností a minulostí. V praxi se ale tyto oblasti logicky prolínají. Studenti se totiž velmi často potýkají se strachem z budoucnosti a nejistotou, což může následně přerůst i do dalších obtíží. Právě proto dává smysl, aby tyto služby fungovaly společně. Studenti mohou využít například kariérní poradkyni nebo některého z našich koučů, kteří jim pomohou „utřídit“ myšlenky, pojmenovat své silné stránky a lépe si ujasnit směr, kterým se chtějí v budoucím životě vydat, a zbavit se tak zmiňované nejistoty a strachů. Když člověk ví, kam míří, snáz hledá cestu, jak se tam dostat. Získává větší jistotu, klid i motivaci – například pokračovat a úspěšně dokončit studium.
"Cílem je, aby se PKC stalo jedním z důvodů, proč si maturanti vybírají právě naši univerzitu. Aby ve chvíli, kdy se budou sami nebo spolu s rodiči rozhodovat, kam jít studovat, zaznělo: Jo, bude to VŠB-TUO."
Jakou máte s novým Poradenským a kariérním centrem ambici?
Cílem je, aby se PKC stalo jedním z důvodů, proč si maturanti vybírají právě naši univerzitu. Aby ve chvíli, kdy se budou sami nebo spolu s rodiči rozhodovat, kam jít studovat, zaznělo: „Jo, bude to VŠB-TUO. Studium je náročné, ale když nastanou těžší chvíle, nebudu na to sám – v PKC mě podpoří a pomohou mi.“ Rád bych tedy, aby se PKC stalo jedním z jazýčků na misce vah při rozhodování, kam jít studovat. Další ambicí je, aby PKC bylo místem, kde lidé rádi pracují, cítí se dobře a jsou díky tomu motivovaní odvádět kvalitní práci. A v neposlední řadě bych si přál, aby PKC bylo přirozenou součástí univerzity – aby propojovalo jednotlivé části univerzity, podporovalo spolupráci napříč ní a přispívalo k jejímu většímu sjednocení.
Mluví se o generaci Z jako o generaci křehkých lidí. Je to podle vás nesmysl, nebo na tom něco je?
Každá generace je jiná. Díky bohu. Každá generace vyrůstá v jiném prostředí, které ji formuje. Za to, jaká je generace současná, nesou zodpovědnost generace předchozí. Dnešní generace není „generací sněhových vloček“, to je nesmysl. Jde prostě jen mnohem více slyšet, protože se nebojí a nestydí mluvit o svých pocitech a potížích. Nepleťme si to ale se stěžováním! Když je něco trápí, tak to v sobě nedusí. Dalo by se proto i říct, že jsou daleko statečnější než my. Generace před nimi o svých problémech jednoduše takhle nemluvily. Což samozřejmě souvisí se stigmatizací duševních problémů v naší společnosti.
Často se mluví o psychické pohodě mladých lidí. Máte pocit, že jsou studenti dnes pod větším tlakem?
Jsou. A myslím, že si to často ani neuvědomujeme. Abych to dal do kontextu s univerzitou: představte si, že si v osmnácti nebo devatenácti letech vybíráte obor, který může ovlivnit celý váš (nejen) profesní život. Jenže zároveň vůbec nevíte, jestli bude za pět let profese, na kterou se připravujete, v dnešní podobě ještě existovat. K tomu přidejte nepřetržitý příval informací a tlak sociálních sítí, kde má každý názor a každý vám říká, jak byste měli žít. Mladí dospělí jsou dnes nuceni dělat neustále další a další rozhodnutí. A pak je tu svět kolem nás. Dnešní dvacátníci zažili pandemii covidu, válku na Ukrajině, ekonomickou nejistotu i klimatickou krizi. To všechno se přirozeně promítá do jejich psychické pohody. Proto si myslím, že současná mladá generace je pod mnohem větším tlakem, než jsme ve stejném věku byli my. O to důležitější je, aby věděli, že na své starosti nemusí být sami a že existuje místo, kde mohou najít podporu.
Poznáte, že už student nepotřebuje jen radu, ale skutečnou pomoc?
Nepoznám a naštěstí ani nemusím. V PKC máme odborníky a profesionály, kteří to poznají. Ať už se jedná o kouče, kariérní poradce, speciální pedagogy, nebo psychology.
Proč podle vás někteří studenti stále váhají vyhledat podporu?
Důvodů může být více. Často jde o určitou stigmatizaci odborné pomoci. Dalším častým důvodem může být pocit, že by to měli zvládnout sami, i když na to nemusí být nutně prostor nebo kapacita. V některých případech je to ale i prostá neznalost – studenti jednoduše nevědí, že taková podpora na univerzitě existuje nebo co všechno může nabídnout.
Jaké otázky nejčastěji řeší v oblasti kariéry?
Nejčastěji hledají směr a jistotu. Ptají se, jak zjistit, jaká práce nebo obor je pro ně vhodný, jak získat první zkušenosti, vytvořit kvalitní životopis, uspět u pracovního pohovoru nebo jak skloubit studium s prací. Často řeší také budoucnost – zda po škole nastoupit do zaměstnání, nebo pokračovat ve studiu, jaké dovednosti budou na trhu práce žádané a jak budovat profesní kontakty. Zkrátka hledají odpovědi na otázku, jak si najít cestu k práci, která jim bude dávat smysl.
Co zaměstnavatelé od mladých lidí očekávají a studenti to často podceňují?
Zaměstnavatelé samozřejmě očekávají odborné znalosti odpovídající absolvovanému oboru. U absolventů VŠB-TUO je považují za samozřejmost. O tom, kdo nakonec uspěje, proto mnohdy rozhodují další faktory – adaptabilita, aktivní přístup, ochota učit se, spolehlivost, zodpovědnost, schopnost komunikovat a spolupracovat s ostatními. Velmi ceněná je také schopnost řešit problémy, přijímat zpětnou vazbu a srozumitelně představit své silné stránky. Právě tyto dovednosti studenti často podceňují, přestože mají významný vliv na jejich uplatnění a další profesní růst.
Kdyby za vámi přišel prvák a řekl, že vůbec neví, co chce v životě dělat, co byste mu odpověděl?
Že já to ve svých 44 letech taky nevím (smích). Hledání je celoživotní cesta a nespokojenost hnací motor. Jen málokdo má to štěstí, že už od dětství přesně ví, čím chce být. Třeba Jarda Jágr údajně už v deseti letech věděl, že chce vyhrát Stanley Cup. Drtivá většina z nás to tak ale nemá. Myslím si, že mnohem důležitější než vědět, čím chci být, je poznat sám sebe. Zjistit, co mě baví, co mi jde, jaké jsou moje hodnoty a v čem mohu být užitečný. A právě to bývá jedna z nejtěžších životních výzev. Proto bych mu doporučil, aby využil služeb našich koučů nebo kariérní poradkyně. Pomohou mu utřídit myšlenky, lépe poznat své silné stránky a hledat směr, který mu bude dávat smysl. Řekl bych mu také, že má obrovské štěstí, protože služby, které by ho mimo univerzitu stály mnoho tisíc korun, má na VŠB-TUO k dispozici zdarma. A nakonec bych si vypůjčil jednu hlášku z filmu Hříšný tanec: „Bejby nebude sedět v koutě.“ Když budete schovaní doma nebo jen ve své komfortní zóně, štěstí si vás těžko najde. Zkoušejte nové věci, buďte otevření příležitostem, poznávejte lidi a nebojte se občas vykročit do neznáma. Právě tam často začínají ty nejzajímavější životní cesty.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: David Hibler