Cesta Ivana Mráze ke studiu Ekonomiky průmyslu přitom nebyla vůbec přímočará. Začala neúspěšným odvoláním, pokračovala bramborovou brigádou, náhodným setkáním u piva a skončila červeným diplomem. A také položila základy jeho profesní dráhy.
Na VŠB jsem v době svého studia zažil vesměs příjemné časy. Pravda, neužil jsem si úplně studentský život na kolejích jako většina mých spolužáků, byl jsem tehdy čerstvým Ostravanem. Ranní zimní docházení od tramvaje ke škole ve sněhových vichřicích, když jsme měli už od sedmi hodin ráno cvičení, bylo po několik let opravdovým „zážitkem“. V té době cestou od rektorátu ještě vůbec nic nestálo.
Jak jsem se dostal na obor, který ještě ani nezačal
Moje cesta na VŠB nebyla vůbec jednoduchá. Před dokončením povinné vojenské služby, po odchodu z Vojenské akademie v Brně, jsem se dozvěděl, že se v Ostravě na Hutnické fakultě otevírá nový obor – Ekonomika průmyslu. Právě na něj jsem se chtěl přihlásit.
Po ukončení vojenské služby v září 1971 jsem ale zjistil, že jsem nebyl pozván k dodatečným přijímacím zkouškám. Kapacita 25 studentů pro studijní rok 1971/72 už byla naplněna.
Poslal jsem proto odvolání tehdejšímu děkanovi Hutnické fakulty doc. Klikovi. Ten si mě pozval na osobní jednání. Hned na začátku mi řekl, kde jsem vzal tu drzost hlásit se na tak výjimečný obor, jakým Ekonomika průmyslu podle něj byla – obor, který ještě ani nezačal – a navíc s mým kádrovým profilem. A pak mě vyhodil z kanceláře. I tak to tehdy chodilo.
Z nouze jsem se tedy zapsal na jiný obor Hutnické fakulty. Už tehdy jsem ale věděl, že ho pravděpodobně nedostuduji. S některými technickými předměty – kromě matematiky – bych se totiž vypořádával jen velmi těžko, pokud vůbec.
Asi čtrnáct dní po zahájení studia vyrazili studenti prvních ročníků všech fakult na povinnou tzv. bramborovou brigádu na pole pod Jeseníky. Právě tam jsme se seznamovali se studenty z jiných oborů. A měl jsem štěstí. U piva jsem se dal do řeči se začínajícím studentem oboru Ekonomika průmyslu, na který jsem se původně chtěl dostat. Vyprávěl jsem mu, že jsem skončil na „huťárně“, kterou stejně nedostuduji. A on mi na to řekl:
„Hele, na ekonomiku nenastoupili dva dříve přijatí. Tak skoč na studijní oddělení a nech se přepsat k nám.“
To byla životní rada! Poslechl jsem ho. A právě díky této náhodné radě u piva jsem se nakonec dostal na obor, který jsem původně chtěl studovat.
Od chemie a deskriptivy k ekonomii
Patřím mezi několik prvních ekonomů, kteří na VŠB v roce 1976 dostudovali a promovali pod tehdejší Hutnickou fakultou. A bylo to někdy opravdu „zábavné“.
Vedle obecných a ekonomických předmětů jsme měli téměř tři semestry také chemii, fyziku, části strojů, deskriptivu a další technické předměty. Teprve později se studium začalo dostávat do podoby, která ekonomům více odpovídala, mimo jiné zásluhou doc. Svobody a později doc. Juengera.
Moje první dva roky studia byly po předchozích životních peripetiích poměrně snadné. Z předchozího studia na Vojenské akademii v Brně mi bylo uznáno několik zkoušek. Akademii jsem přitom musel v souvislosti se změnou režimu a tehdejším postavením mého otce, který byl tryskovým pilotem Armády ČSSR, nuceně opustit.
Několik dalších, především jazykových zkoušek, jsem zvládl hned během prvních týdnů na VŠB. Vojenskou službu jsem už měl za sebou a místo tělocviku mi bylo uznáno aktivní hraní volejbalu. Pak už to šlo celkem snadno až k červenému diplomu.
Jak jsme si jako studenti přivydělávali
Studentský život ale nebyl jen o přednáškách, zkouškách a brigádách na poli. Někteří z nás dokázali už během studia vydělat poměrně slušné peníze.
Bylo to možné kombinací několika tehdy dostupných zdrojů. Krajské stipendium, prospěchové stipendium, práce pomocné vědecké síly za paušál 200 Kč měsíčně a také tzv. hospodářské smlouvy, tedy projekty, které fakulty uzavíraly se státními podniky na různé průzkumy, výzkumy a další práce.
Podnik za práci zaplatil škole a ta následně podle odpracovaných hodin odměňovala studenty, kteří se na projektech podíleli. Další možností byly odměny za umístění ve Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ), a to od školních kol přes celostátní až po mezinárodní soutěže.
Dnes bude částka 200 Kč měsíčně za práci pomocné vědecké síly znít asi úsměvně. Je ale potřeba ji vnímat v tehdejším kontextu. Za pivo jsme v hospodě platili 1,70 Kč, zatímco dnes stojí pivo třeba 57 Kč. Tehdejší dvě stovky tedy měly úplně jinou hodnotu než dnes.
Se spolužákem z naší studijní skupiny jsme se například probojovali až do mezinárodního kola SVOČ, které se tehdy konalo v Bratislavě. Své práce jsme tam museli prezentovat v ruštině. Dnes to může znít trochu směšně a pro někoho možná i jako pořádný trapas. Pro nás to ale byla především parádní třídenní akce v Bratislavě. A koneckonců – i proto jsme to tehdy dělali.
Noční směny místo studentského klidu
Mnozí z nás si tehdy ještě přivydělávali na různých brigádách. Pracovali jsme například na nočních směnách ve Vítkovických železárnách. Já jsem kromě Vítkovic jezdil také na noční směny jako průvodčí v tramvaji. Byla to úžasná zkušenost. Člověk se při tom setkal s lidmi nejrůznějších povah a životních příběhů. I takové zkušenosti ke studentským létům patřily. Nevím, jaké možnosti přivýdělku mají studenti dnes, ale tehdy jsme se rozhodně nenudili.
Stipendium, které ovlivnilo další cestu
Protože jsem si tehdy vybojoval tzv. krajské stipendium, měl jsem už při promoci zajištěný nástup do tehdejšího KÚNZ (Krajský úřad národního zdraví v Ostravě), a to rovnou do pozice, které bychom dnes říkali střední management. Během tří let jsem postoupil na pozici vedoucí odboru – správce nemocnice. Ve 29 letech jsem řídil práci 505 lidí. Další neocenitelná zkušenost pracovat s mnoha lidmi moha typů, povah i nálad, naučit se s nimi vycházet, vést je, ne jen ze své pozice nařizovat, a být vedení odpovědný za jejich výkon.
V roce 1985 následovalo vedení lidí v další firmě a v prosinci 1989 jsem se vydal na cestu soukromého podnikání. Ta nakonec trvala neuvěřitelných 35 let a přinesla mi spoustu zkušeností.
Když se dnes ohlížím zpět, škole vděčím za mnoho z toho, co jsem se v profesním životě naučil. Pravda, chemii, deskriptivu nebo části strojů – či jak se některé z těch předmětů tehdy přesně jmenovaly – jsem v praxi příliš nevyužil. Mnohem důležitější pro mě byly jiné věci. Na VŠB jsem se naučil komunikovat s lidmi, pracovat s nimi a vycházet s nimi. A právě to mě podle mého názoru předurčilo k tomu, že jsem se po celý profesní život pohyboval ve vedoucích nebo majitelských funkcích.
Fotografie: archiv prof. Violy Šebestíkové, spolužačky Ing. Ivana Mráze
Inženýr Mráz je na fotografii uprostřed, vpravo vedle něj bývalý spolužák, který mu ke studiu ekonomického oboru na VŠB dopomohl (více v příběhu).