Milé studentky, milí studenti,
milé kolegyně, milí kolegové,
když se řekne 17. listopad 1989, vybaví se mi především cinkání klíčů na náměstích. Bylo mi tehdy jedenáct let a události, které měnily naši zemi, jsem vnímala dětskýma očima. Ve škole se pro nás změnila vlastně jen jedna věc – místo „soudružko učitelko“ jsme najednou měli říkat „paní učitelko“. Nikdo nám ale pořádně nevysvětlil proč. Netušila jsem, co všechno se za tou zdánlivě drobnou změnou skrývá, ani proč lidé na náměstích stojí a zvoní klíči. A už vůbec jsem si nedokázala představit, jak zásadně tyto události ovlivní naše životy.
Teprve s odstupem času a přibývajícími zkušenostmi jsem začala rozumět tomu, za co tehdy lidé bojovali. Že svoboda není jen možnost cestovat, rozhodovat o svém životě nebo otevřeně říkat, co si myslíme. Je to také právo nesouhlasit, klást otázky, hledat vlastní odpovědi a nebát se přemýšlet jinak než ostatní. Dnes už vím, že svoboda není samozřejmost, kterou jednou získáme a navždy máme. Je to hodnota, o kterou je potřeba pečovat, a možná právě ve chvílích, kdy máme pocit, že je všechno v pořádku, bychom na to neměli zapomínat. V době, kdy se kolem nás svět rychle mění a kdy se někdy zdá jednodušší přijímat hotové odpovědi než pokládat nepříjemné otázky, to považuji za obzvlášť důležité.
Sedmnáctý listopad je také Mezinárodním dnem studentstva. Připomíná tragické události roku 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy a tvrdě zasáhli proti studentům. O padesát let později se právě studenti znovu stali hybnou silou historických změn. Oba okamžiky nám připomínají, jak důležitou roli mohou univerzity sehrávat při obraně svobody a základních hodnot společnosti. A že i dnes by měly být místem, kde se nebojíme přemýšlet, ptát, nesouhlasit a hledat vlastní odpovědi.
Když dnes vzpomínám na ono cinkání klíčů, uvědomuji si, že jako jedenáctiletá jsem slyšela jejich zvuk, ale jejich skutečnému významu jsem ještě nerozuměla. Dnes už ano. A přála bych si, abychom jej dokázali předávat i těm, kteří listopad 1989 znají jen z vyprávění a učebnic. Děkuji vám za to, že svou každodenní prací pomáháte vytvářet univerzitu, kde mají svobodné myšlení, vzájemný respekt a otevřenost své pevné místo.
Protože možná není nejdůležitější jen to, že jsme před sedmatřiceti lety získali klíče ke svobodě, ale především to, abychom nikdy nezapomněli, co všechno nám otevírají.
Kateřina Kashi
Předsedkyně AS VŠB-TUO