Jiří Myszak: Fontána - Univerzitní muzeum VŠB-TUO

Autor: Jiří Myszak (architektonická spolupráce Vladimír Svoboda)

Datace: 1979–1982

Umístění: v exteriéru atria areálu vysokoškolských kolejí VŠB-TUO v Ostravě-Porubě

Provedení: fontána z glazovaného šamotu tvořená šesti segmentovými sloupky v odstínech okrových a modrých, o výšce od 127 do 223 cm umístěnými v kruhové vodní nádrži o průměru 5 m

OBLÉ TVARY BEZ VODY

Objekt Fontány tvoří šest profilovaných sloupků složených z různě tvarovaných keramických disků. Sloupky jsou nepravidelně rozmístěny v kruhové nádrži se zvýšenou obrubou a dlážděným keramickým, modře glazovaným dnem. Jednotlivé segmenty sloupků jsou naloženy na sebe a uvnitř spojeny a zpevněny betonovou výplní, jejich povrch je glazován ve smetanových, okrových a modrých odstínech. Voda původně stékala z vrcholů sloupků po jejich povrchu a byla zachycována v nádrži.

Fontána patří do souboru Myszakovy keramické tvorby. Jde o dílo čistě dekorativní, které mělo doplnit atrium studentských kolejí a zpestřit atmosféru prostoru přítomností vodní plochy a proudění vody. Dnes zůstal objekt již bez onoho spojení s vodou a průchozí nádvoří oživuje především tvarově a barevně. Pokud jde o časový vývoj, procházelo dílo podobnými časovými skluzy jako řada jiných: Jiří Myszak vyhrál výběrové řízení proti návrhu Karla Vašuta na podzim 1979; měnily se termíny dodání díla na místo, finance, stejně jako dílny uměleckých řemesel, které měly keramiku glazovat a vypálit. Fontána se po dalších obtížích s instalacemi kolaudovala v létě 1982.
Myszakovo dekorativní dílo je přes svou jednoduchost dokladem jeho základního cítění sochařského tvaru. Pro autora je charakteristická splývavá, hladká modelace, bez ohledu na to, jde-li o obliny ženského těla nebo vyduté či vypouklé obliny nefigurativních forem. Řada jeho šamotových prací ctí surové zabarvení hlíny, umí však pracovat i v jemných barevných kompozicích.
Na práci v porubském areálu kolejí však zůstává ještě jedno „již neviditelné“: prostor měl být současně s kašnou osazen osmnácti kusy květníků s plasticky dekorovaným povrchem. Dnes je záhadou, zda bylo toto souběžně vznikající dílo vůbec dohotoveno a osazeno. Pamětníci už mlčí a na dobových fotografiích figuruje pouze fontána.

Nádvoří kolejních budov s Fontánou, 2015, fotografie Roman Polášek

Fontána s pozadím objektu v původní barevnosti, 2015, fotografie Jakub Ivánek

Nádvoří vysokoškolských kolejí s fontánou

Fontána s vodou v 80. letech 20. století, archiv AMO, fotografie Petr Sikula

Fontána po dokončení, archiv Jiřího Myszaka

Instalace fontány, archiv Jiřího Myszaka

Jiří Myszak s pomocníkem při pracích na osazení fontány, archiv Jiřího Myszaka

Přeprava dílů fontány, archiv Jiřího Myszaka

Jiří Myszak

(1925–1990)

Dílo: Fontána

Sochař Jiří Myszak pocházel ze severních Čech, narodil se v pevnostním městě Terezín. Absolvoval studium na pražské Akademii výtvarným umění (1945–1950) v ateliérech Karla Pokorného a Jana Laudy. Takto se mu dostalo klasického sochařského vyškolení, jímž byly poznamenány i jeho počáteční práce. Těsně před absolutoriem přišel do Ostravy (1949). Bylo to v době, kdy se začalo uvažovat o mohutné poválečné výstavbě města, která navazovala na rekonstrukci a rozšíření tradičního těžkého průmyslu. Jiřímu Myszakovi se naskytla velká pracovní příležitost – spolu s Vladislavem Gajdou splnili jeden z prvních monumentálních úkolů a osadili v nejstarším porubském obvodu dům na Hlavní třídě alegorickými postavami Průmyslu, Kultury a Zemědělství. S Gajdou je navíc pojilo společné východisko – oba vyšli z Laudova ateliéru. A nejen to. Oba Myszakovi učitelé pracovali na výzdobě významných veřejných budov v Ostravě už v době první republiky. Dalším korunním úkolem bylo pro Myszaka spolu s Vlastimilem Večeřou osazení atiky na průčelí nově zbudovaného Domu kultury Vítkovických železáren (tehdy Vítkovické železárny a strojírny Klementa Gottwalda, n. p., dnes Dům kultury města Ostravy) šesti postavami v letech 1959–1960. Následovaly další monumentální sochařské práce, ať už v kameni nebo stále častěji v šamotu či jemnější keramice. V šedesátých letech se vedle jasně čitelné figurální tvorby začal věnovat také abstraktním formám – zúročoval však stále cítění plného objemu a velkoryse modelovaného, většinou hladkého tvaru. Tento étos je společný jak jeho pojetí ženských těl, tak objektů nefigurálních.
Ostrava se stala hlavním Myszakovým působištěm až do doby, kdy byl v sedmdesátých letech pro svou ideovou nepřizpůsobivost komunistickému režimu z podstatných zakázek pro veřejný prostor vyloučen. Rodina vzpomíná, že v té době se mu ani nechtělo vycházet z jeho domu-ateliéru v Ostravě-Zábřehu. Pokud se mu podařilo práci získat, šlo – v duchu normalizační řeči – o „neideové“, tedy dekorativní nebo účelové objekty. Nejčastěji to byly žardiniéry, což na druhé straně svědčí i o ubývajících prostředcích na sochařské práce v městském prostoru. V osmdesátých letech se Myszak pokoušel znovu o lidskou postavu ideově motivovanou (postava školačky Objevy našeho věku/Atomový věk, cca 1986), je však zřejmé, že šlo o diktát, který se autorovi nepodařilo naplnit. Dnes už musíme oželet některá Myszakova díla, zvláště ta ze šamotu; tam, kde našla místo ve veřejném prostoru, byla mnohá z nich poškozena nebo doslova rozbita.