Přeskočit na hlavní obsah
Přeskočit hlavičku

Autor: Olbram Zoubek

Datace: Instalováno 2002

Umístění: v exteriéru v prostoru před budovou rektorátu VŠB-TUO v Ostravě-Porubě

Provedení: skupina sedmi figurativních bronzových plastik v mírně nadživotní velikosti

 

PEDAGOGOVÉ A STUDENTI ANEB KDO JE KDO?

Lidé / Pedagogové a studenti přibyli před hlavní vstup do rektorátu VŠB v roce 2002. Sochař Olbram Zoubek vytvořil modely, které byly na náklady univerzity odlity do bronzu technikou ztraceného vosku. Skupinu tvoří sedm postav – tři mužské, nazývané Rektor, Docent A a Student J – a čtyři ženské – Kvestorka, Docentka E, Studentka M a Studentka E. Autor instalaci zamýšlel jako skupinu soch, nikoliv sousoší, a v jeho osobní dokumentaci jsou některé ze soch pojmenovány odlišně (Kuros J., Koré E., Eva z ráje, Adam z ráje, Studentka E., Rektor, Kvestorka).

V čele skupiny bezpochyby stojí postava Rektora, výrazná mužská figura v dlouhé říze s rozpaženýma rukama v žehnajícím, pozornost upoutávajícím gestu. Ženská postava po jeho levici s gestem rukou již skromněji otevřených by mohla být Kvestorka. Dlouhovlasá dívka a chlapec v očekávajícím, dychtícím náznaku pohybu stojí poblíž, naslouchají a možná váhají, jestli se mohou přiblížit (podle Zoubkovy evidence jde o Adama a Evu z ráje). Muž (podle Zoubka Kuros J.) a žena (Studentka E.) v protějších rozích skupinu opouštějí, vydávají se na cestu, každý jiným směrem, snad do svých poslucháren. Dívka hledící přímo na budovu rektorátu (Koré E.) možná zvažuje, jestli si podá přihlášku ke studiu. Sám sochař považoval dílo za volnou skupinu soch bez vlastního názvu. Akademické funkce byly některým sochám přiřknuty dodatečně. Skupina soch je v prostředí technické univerzity zajímavá i tím, že v ní převažuje ženský prvek. To vynikne zejména ve srovnání s díly pro vysokou školu z předchozích desetiletí, kde témata většinou z pracovní, technické a vědecké oblasti symbolizují postavy výhradně mužské.

Je zřejmé, že hru na to, kdo je kdo a odkud a kam míří, můžeme se Zoubkovými postavami hrát podle libosti a přemýšlet o autorově sdělení, stejně jako si autor hraje s námi, když do tváří svých postav sám promítá konkrétní osoby (včetně sebe) a jejich skutečnou identitu nám neprozrazuje. Očekávaná setkání a rozchody, míjení, potkávání, poznávání a hledání smyslu cesty jako takové je součástí našeho života, kterého jsou Zoubkovy postavy odrazem svou tichou přítomností.

01BZoubek-07-1-M.jpg
Skupina soch Olbrama Zoubka na fotografii Romana Poláška
 Skupina soch Lidé / Pedagogové a studenti, fotografie Roman Polášek
Skupina soch Lidé / Pedagogové a studenti v průhledu do ulice 17. listopadu v Porubě, fotografie Roman Polášek
Koré E. (2000, předloha dcera Eva Olbrama Zoubka), fotografie Roman Polášek
 Kuros J. (2000, předloha Jan, bývalý přítel Evy, dcery Olbrama Zoubka), fotografie Roman Polášek
Adam z ráje (2002, mužská postava bez konkrétní předlohy), fotografie Roman Polášek
Eva z ráje (2002, ženská postava bez konkrétní předlohy), fotografie Roman Polášek
Rektor (2002, předlohou autoportrét Olbrama Zoubka), fotografie Roman Polášek
Kvestorka (2002, ženská postava bez konkrétní předlohy), fotografie Roman Polášek
Studentka E. (2002, předlohou Eva, dcera Olbrama Zoubka), fotografie Roman Polášek
Sochař Olbram Zoubek během slavnostního odhalení skupiny soch před vstupem do rektorátu 15. 11. 2002. fotografie Josef Polák, archiv VŠB-TUO
Slavnostní odhalení skupiny soch za přítomnosti autora Olbrama Zoubka 15. 11. 2002, fotografie Josef Polák, archiv VŠB-TUO

Olbram Zoubek

(1926–2017)

Dílo: Lidé / Pedagogové a studenti

Pražský sochař Olbram Zoubek vystudoval v letech 1945–1952 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Josefa Wagnera. Po absolutoriu, v období socialistického realismu, se živil jako restaurátor, zejména renesančních sgrafit. Totéž se opakovalo po roce 1969, kdy směl svoji práci veřejně vystavovat pouze sporadicky. Zoubek sňal posmrtnou masku a vytvořil náhrobek Janu Palachovi, studentovi, který se upálil na protest proti vstupu sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Společně s dalšími umělci pronásledovanými „normalizačním“ režimem ‒ Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským – pak po sedmnáct sezon restaurovali sgrafita na renesančním zámku v Litomyšli. Ve volné tvorbě se Zoubek věnoval zejména lidské figuře, zjednodušené, ale s expresivně nadsazeným gestem a výrazem.  Sám svoje sochy považuje za klasické, inspirované středomořským archaickým sochařstvím a také Albertem Giacomettim. Sochy modelované z hlíny odléval hlavně do cementu, později do bronzu, menší do olova a cínu. Části soch také polychromoval a používal zlacení. Po roce 1989 se Olbram Zoubek vrátil naplno do veřejného dění. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří Pomník obětem komunismu v Praze na Petříně (společně s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem). Výstavu celoživotního díla představil na přelomu let 2013/2014 v Jízdárně Pražského hradu. Jeho sochy jsou součástí mnoha veřejných i soukromých sbírek.