Autor: Olbram Zoubek
Datace: Instalováno 2002
Umístění: v exteriéru v prostoru před budovou rektorátu VŠB-TUO v Ostravě-Porubě
Provedení: skupina sedmi figurativních bronzových plastik v mírně nadživotní velikosti
PEDAGOGOVÉ A STUDENTI ANEB KDO JE KDO?
Lidé / Pedagogové a studenti přibyli před hlavní vstup do rektorátu VŠB v roce 2002. Sochař Olbram Zoubek vytvořil modely, které byly na náklady univerzity odlity do bronzu technikou ztraceného vosku. Skupinu tvoří sedm postav – tři mužské, nazývané Rektor, Docent A a Student J – a čtyři ženské – Kvestorka, Docentka E, Studentka M a Studentka E. Autor instalaci zamýšlel jako skupinu soch, nikoliv sousoší, a v jeho osobní dokumentaci jsou některé ze soch pojmenovány odlišně (Kuros J., Koré E., Eva z ráje, Adam z ráje, Studentka E., Rektor, Kvestorka).
V čele skupiny bezpochyby stojí postava Rektora, výrazná mužská figura v dlouhé říze s rozpaženýma rukama v žehnajícím, pozornost upoutávajícím gestu. Ženská postava po jeho levici s gestem rukou již skromněji otevřených by mohla být Kvestorka. Dlouhovlasá dívka a chlapec v očekávajícím, dychtícím náznaku pohybu stojí poblíž, naslouchají a možná váhají, jestli se mohou přiblížit (podle Zoubkovy evidence jde o Adama a Evu z ráje). Muž (podle Zoubka Kuros J.) a žena (Studentka E.) v protějších rozích skupinu opouštějí, vydávají se na cestu, každý jiným směrem, snad do svých poslucháren. Dívka hledící přímo na budovu rektorátu (Koré E.) možná zvažuje, jestli si podá přihlášku ke studiu. Sám sochař považoval dílo za volnou skupinu soch bez vlastního názvu. Akademické funkce byly některým sochám přiřknuty dodatečně. Skupina soch je v prostředí technické univerzity zajímavá i tím, že v ní převažuje ženský prvek. To vynikne zejména ve srovnání s díly pro vysokou školu z předchozích desetiletí, kde témata většinou z pracovní, technické a vědecké oblasti symbolizují postavy výhradně mužské.
Je zřejmé, že hru na to, kdo je kdo a odkud a kam míří, můžeme se Zoubkovými postavami hrát podle libosti a přemýšlet o autorově sdělení, stejně jako si autor hraje s námi, když do tváří svých postav sám promítá konkrétní osoby (včetně sebe) a jejich skutečnou identitu nám neprozrazuje. Očekávaná setkání a rozchody, míjení, potkávání, poznávání a hledání smyslu cesty jako takové je součástí našeho života, kterého jsou Zoubkovy postavy odrazem svou tichou přítomností.