Jindřich Wielgus, Jan Kudláček: Stéla - Univerzitní muzeum VŠB-TUO

Autor: Jindřich Wielgus, Jan Kudláček

Datace: 1966–1967

Umístění: v exteriéru v trávníku před hlavním vstupem do budovy vysokoškolských kolejí navazujících na areál VŠB-TUO v Porubě

Provedení: abstraktní výrazně vertikální plastika z epoxidové pryskyřice ukotvená na betonovém podstavci vysoká cca 8 m

KŘEHKÁ VERTIKÁLA

Stéla od Jindřicha Wielguse a Jana Kudláčka z let 1966-1967 stojí v prostoru nádvoří před vstupem do hlavní budovy studentských kolejí. Tvoří vertikální akcent, orientační bod nebo rozcestník mezi jednotlivými bloky kolejí. Povrch stély je tmavý, prolamovaný, zvrásněný a doplněný symbolickými technickými detaily, které ale nejsou z dálkových pohledů vůbec viditelné, takže většina okolojdoucích vnímá stélu prostě jako vztyčený sloup. Stéla byla vytvořena z laminátu jako málo trvanlivého materiálu, a proto trpí poškozením již od doby instalace ve druhé polovině 60. let. Problematické bylo jak statické zajištění vysokého sloupu, který při větrném počasí trpěl vibracemi, tak odolnost poměrně křehkého materiálu. Dodatečné opravy jsou na povrchu materiálu jasně patrné.

V díle Jindřicha Wielguse je abstraktní stéla dílem vymykajícím se hlavnímu směru jeho tvorby, který tvořily figurativní náměty v plastikách i reliéfech. Figurální motivy charakteristických objemů s tématy rodiny, mládí a práce jsou přítomny i na reliéfech od téhož autora v interiéru hlavní chodby kolejí.

Stéla v areálu kolejí, objekty ještě v původní barevnosti, fotografie Roman Polášek

Stéla v kontextu současné podoby objektů kolejí, fotografie Eva Špačková

Stéla na pozadí budov v původní podobě, 1973, fotoarchiv AMO, fotografie Petr Sikula

Jindřich Wielgus

(1910-1998)

Dílo: Stéla

Mládí, Lidová píseň, Horníci/Práce, Láska, Rodina

Studoval na Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Dvořáka (1931–1934) a v medailérské speciálce Otakara Španiela, který se věnoval také kresbě, grafice a ilustracím. U svých pražských učitelů se setkal s velkodechým idealizujícím realismem myslbekovské a lyrismem štursovské tradice. Poznal antiku i renesanci, sochu harmonicky komponovanou, logicky stavěnou a pevně modelovanou. Z klasického sochařství pochopil také princip monumentality, jenž nespočívá v měřítku, nýbrž v utváření sochy. Během studijního pobytu v Římě dokonce v roce 1938 vystavoval.

Díky podstatné části svého díla je Wielgus považován za regionálního autora svázaného bytostně s Ostravskem, přestože převážnou část života – od studií až do smrti – strávil v Praze. Na Ostravsko se však opakovaně vracel, a to jak tematicky, tak fyzicky. Byl členem Moravského sdružení výtvarných umělců, spolupracoval s moravskými umělci žijícími v Praze a soustředěnými ve spolku Aleš, v ostravském Domě umění opakovaně vystavoval. A tak jako v Praze patřil ke generaci sochařů, kteří se zapsali do českých dějin umění (Karel Hladík, Alois Sopr, Jan Kavan či Ladislav Zívr), ve svém rodném kraji se setkával se sochařskými vrstevníky, kteří naopak region neopustili (Antonín Ivanský nebo Karel Vávra). Podstatné bylo patrně i setkání se starším Augustinem Handzelem, s nímž sdílel nepatetické, ale monumentální sochařské ztvárnění těžce pracujícího muže. Wielgusovy sochy můžeme najít v Ostravě, Opavě, Havířově, Orlové, Karviné nebo Frýdku-Místku. Pracující a sociálně určený člověk, jakým je např. ikonický Havíř s kvádrem (1942–1945), však nebyl jediným tématem jeho tvorby; v jeho portfoliu nalezneme rovněž mnohokrát ztvárněnou ženskou postavu – tu v plných barokizujících tvarech, jindy zase subtilnější s lyrickým přídechem. Stejně jako u jiných umělců, kteří pracovali v padesátých a šedesátých letech, se otisklo u Wielguse poznání tvorby Henryho Moorea. Volně se mu přiblížil v sousoší sedící dvojice Podvečer (1963) na porubské Hlavní třídě, které patří k jeho nejlepším výkonům pro městský exteriér.