V rozhovoru vzpomíná na největší momenty své kariéry, mluví o psychické odolnosti vrcholových sportovců a vysvětluje, proč by se pohyb měl stát přirozenou součástí každého dne.
Jak jste se dostal k florbalu a kdy jste si uvědomil, že by z něj mohl být víc, než jen koníček?
Moje sportovní cesta začala původně úplně jinak. Jako malý kluk jsem se věnoval tenisu. K florbalu jsem se dostal až kolem 12 let, kdy mě k němu přivedli kamarádi. Samotné chytání mě vždy bavilo víc než cokoli jiného, takže jsem šel rovnou do branky. Ten moment, kdy jsem si uvědomil, že z toho může být víc než jen koníček, přišel kolem mých 16 let. Tehdy mi došlo, že pokud na sobě budu tvrdě pracovat, mám reálný potenciál být úspěšný.
Jak vzpomínáte na své začátky ve Vítkovicích?
Do Vítkovic jsem přišel v osmnácti letech. Byla to skvělá doba, v klubu pod vedením trenéra Radomíra Mrázka vyrostla výjimečná generace hráčů a v roce 2009 muži získali po dlouhé době titul. Tím se nastartovala veleúspěšná éra Vítkovic. Laťka byla nastavená hodně vysoko, což mě nutilo na sobě tvrdě pracovat. Cesta do áčka ale nebyla hned. Po dvou letech v juniorce jsem se do extraligového týmu neprosadil, a tak jsem odehrál sezonu v nižší lize v Paskov Saurians. Ten rok mi pomohl, trenér Mrázek si mě poté stáhl zpátky a od té doby už to šlo.
Co pro vás znamenalo oblékat reprezentační dres České republiky?
Vždy to pro mě byla obrovská čest. Nejlepší na tom byla možnost konfrontace s nejlepšími hráči světa, což pro mě byla neskutečná škola. Finové a Švédové byli tehdy úplně na jiné úrovni než my, a právě měření sil s nimi mi dalo nejvíc zkušeností. Hodně jsem si to tehdy užíval.
Je nějaký zápas nebo turnaj, na který nikdy nezapomenete?
Těch zápasů a turnajů je celá řada, ale kdybych měl vybrat dva nejsilnější zážitky, určitě to bude ostravské Superfinále 2019. Vyhrát titul mistra ČR na domácí půdě před ostravským publikem bylo neuvěřitelné. Druhým nezapomenutelným momentem bylo domácí mistrovství světa v Praze 2018. Na tom turnaji jsem byl jedničkou týmu a zažít finálový víkend v zaplněné O2 areně byl obrovský zážitek. Jediné, co mě mrzí, je, že jsme tehdy na medaili nedosáhli.
Jakou roli hraje ve vrcholovém sportu psychická odolnost?
V dnešní době je to stěžejní faktor výkonu. Dnes už má většina špičkových sportovců velmi kvalitní sportovní přípravu, a proto o úspěchu často rozhodují ostatní faktory. Jedním z nejdůležitějších je psychika, a to je přesně ten důvod, proč jsou dnes mentální koučové ve vrcholovém sportu tak důležití.
"Sport mě naučil také disciplíně a vědomí, že když člověk něco chce, občas pro to prostě musí pořádně máknout."
Co vám vrcholový sport dal do života mimo hřiště?
Hlavně zarputilost a určitý druh perfekcionismu. Občas potřebuji mít věci podle sebe. Sport mě naučil také disciplíně a vědomí, že když člověk něco chce, občas pro to prostě musí pořádně máknout.
Myslíte si, že dnešní generace sportovců čelí jiným výzvám než vaše generace?
Rozhodně si to myslím. Tlak, který je dnes na profesionální sportovce vyvíjen, je extrémní. Kalendáře akcí jsou neúprosné a prostoru pro regeneraci a osobní život ubývá. K tomu se přidává obrovský tlak médií a sociálních sítí, se kterým se dnes sportovci musí vypořádat. Je pravda, že v elitních sportovních odvětvích, kde se točí velké peníze, je toto napětí částečně kompenzováno finančním zajištěním. Nicméně existuje spousta sportů, kde taková podpora není, a přitom nároky na sportovce zůstávají stejně vysoké, ne-li vyšší. V takových případech je to pro dnešní sportovce nesmírně náročné.
Kdybyste si mohl znovu zahrát jeden jediný zápas své kariéry, který by to byl a proč?
Pravděpodobně by to bylo Superfinále 2023. Byl to nesmírně vyrovnaný zápas, který dospěl až do prodloužení, kde jsme bohužel inkasovali velice smolnou branku, kterou jsem asi mohl chytnout. Tehdy mě to hodně mrzelo, protože titul mistra ČR nakonec získal soupeř a my jsme brali stříbro.
Dnes působíte také jako pedagog na VŠB-TUO. Jaký byl přechod od vrcholového sportu k akademickému prostředí?
Já jsem vlastně už během studií na vysoké škole začal pracovat v jedné sportovní firmě na vývoji florbalových produktů, u které jsem poté působil i po absolvování. Na VŠB-TUO jsem nastoupil až před dvěma lety. Byl jsem tedy zvyklý kloubit studium i práci s vrcholovým sportem od samého začátku, takže samotný přechod do akademického prostředí byl hladký. Mnohem složitější bylo zvyknout si na úplně nový životní režim bez neustálých tréninků, zápasů a sportovního adrenalinu.
Vidíte mezi sportem a výukou nějaké společné principy?
Rozhodně, u obou rolí je základem důkladná příprava. Bez ní se nikam neposunete. Co je pro mě ale stejně podstatné, je budování dobré atmosféry. Ta je totiž naprosto klíčová jak v týmových sportech, tak v rámci výuky, kde se snažím vytvořit prostředí, ve kterém se studenti cítí dobře a mají chuť sportovat.
Jaký je podle vás vztah dnešních studentů ke sportu a pohybu?
Vnímám to jako velmi individuální záležitost. Máme tu spoustu studentů, kteří jsou aktivní sportovci na různých úrovních a pohyb milují. Na druhou stranu se samozřejmě setkáváme i se studenty, kteří sportu zatím tolik neholdují. Naším úkolem na ITVS je ukázat všem, že pohyb přirozeně patří k běžnému životu a že je to skvělý prostředek pro udržení celkového zdraví, psychohygienu a načerpání energie.
Co byste poradil studentům, kteří mají pocit, že kvůli studiu nemají na sport čas?
Poradil bych jim, aby se na sport nedívali jako na něco navíc, co jim ubírá jejich osobní čas, ale jako na nedílnou součást svého dne. Věřím, že každý si cestu k pohybu najít může. Ideální je udělat si ze sportu rituál, něco jako ranní káva třeba. Když si člověk vezme za své, že pohyb je prostě přirozená součást života, přestane o tom přemýšlet jako o povinnosti, kterou musí někam vtěsnat, a začne ho brát jako naprostou samozřejmost. Rozhodně to nemusí být každý den, stačí si najít prostor třeba třikrát až čtyřikrát týdně.
"V dnešním rychlém světě je pro mě osvěžující vidět, jak na život nahlížejí oni, jak přemýšlejí a co je baví."
Co vás na práci se studenty nejvíce baví?
Nejvíce mě baví ten každodenní kontakt s mladými lidmi. V dnešním rychlém světě je pro mě osvěžující vidět, jak na život nahlížejí oni, jak přemýšlejí a co je baví. Co se týče samotné výuky, mám radost, když vidím, že do toho studenti dávají všechno a že si pohyb skutečně užívají.
Kdybyste měl studentům předat jednu životní radu, kterou jste si odnesl ze sportu, jak by zněla?
Udělejte si ze sportu celoživotní koníček. Pohyb je investice, která se vám v budoucnu vrátí. Udržíte si kondici a vitalitu tak, abyste se i v důchodu dokázali o sebe postarat sami a užívali si život naplno.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: archiv Lukáše Součka