Předsedkyně Akademického senátu VŠB-TUO Kateřina Kashi v rozhovoru mluví o důvěře, odpovědnosti i významu akademické samosprávy a připomíná, že senát patří celé akademické obci.
Poprvé jsme spolu dělaly rozhovor na konci roku 2020. Říkala jste tehdy, že senát by měl fungovat nezávisle, spravedlivě a měl by být oporou akademické obci. Podařilo se vám tuto vizi naplnit?
To je otázka, na kterou bych asi neměla odpovídat já. Myslím, že člověk by neměl hodnotit svou vlastní práci, to přísluší především akademické obci, která nám dala důvěru. Mohu ale říct, že jsem se vždy snažila, aby senát nebyl jen orgánem, který formálně schvaluje předložené materiály, ale místem skutečné diskuse, kde se nikdo nemusí obávat položit nepříjemnou otázku. Ne vždy se musíme shodnout, důležité je dokázat si naslouchat a rozhodovat s vědomím odpovědnosti vůči celé univerzitě. Jestli se nám to dařilo, musí posoudit jiní.
Když se ohlédnete za svým tehdejším mandátem, na co jste nejvíc pyšná?
Asi bych nehledala jedno konkrétní rozhodnutí. Radost mám především z toho, že jsme dokázali společně pracovat i přes rozdílné názory. Senát tvoří lidé z různých fakult, s různými zkušenostmi a prioritami, a právě v tom vidím jeho sílu. Vždycky jsem chtěla, aby každý dostal prostor vyjádřit svůj názor. Neznamená to, že každý musí být s výsledkem spokojený, ale měl by vědět, že byl vyslechnut a že rozhodnutí má své důvody.
Bylo naopak něco, co se nepodařilo prosadit nebo co vás během působení v senátu překvapilo?
Samozřejmě byly věci, které se nepodařily podle našich představ. Univerzita je složitý organismus a každá změna má více souvislostí, než se na první pohled zdá. Člověk někdy předpokládá, že když něco dává smysl, bude jednoduché to změnit. Praxe ale bývá jiná. Naučila jsem se, že někdy je důležitější trpělivost a hledání společné cesty než snaha prosadit řešení za každou cenu.
„Akademický senát představuje důležitou protiváhu vedení univerzity. Ne ve smyslu soupeření, ale partnerství.“
Pro zaměstnance i studenty bývá Akademický senát tak trochu tajemným orgánem. Jak byste jednoduše vysvětlila, proč je pro fungování univerzity důležitý?
Akademický senát je místem, kde může akademická obec skutečně ovlivňovat fungování univerzity. Podílí se na zásadních rozhodnutích o jejím směřování, rozpočtu či pravidlech fungování a také volí rektora. Zároveň představuje důležitou protiváhu vedení univerzity. Ne ve smyslu soupeření, ale partnerství. Můžeme mít společný cíl, a přesto různé názory na cestu, jak k němu dojít. A právě v tom vidím podstatu akademické samosprávy.
S jakými tématy se na senát v posledních letech nejčastěji obracejí zaměstnanci a studenti? Změnily se jejich priority?
Základní témata zůstávají podobná. Zaměstnance zajímají především pracovní podmínky, financování a fungování univerzity, studenty kvalita studia a prostředí, ve kterém studují. Společná je ale potřeba vědět, že jejich hlas má váhu. A také rozumět tomu, proč se některá rozhodnutí přijímají. Myslím, že právě srozumitelná komunikace je dnes důležitější než kdy dřív.
Má podle vás dnes akademická obec větší povědomí o tom, co senát dělá, než tomu bylo před několika lety?
Ráda bych řekla, že ano, ale stále máme rezervy. Senát se většinou dostane do širšího povědomí ve chvíli, kdy se řeší nějaké zásadní téma. Přála bych si, aby lidé věděli, že se na své senátory mohou obracet kdykoliv. A že nestačí jen zveřejňovat zápisy a usnesení, ale je potřeba také srozumitelně vysvětlovat, co děláme a proč.
Do čela Akademického senátu VŠB-TUO jste zvolena podruhé. Berete to jako potvrzení důvěry od kolegů?
Samozřejmě mě to těší a velmi si toho vážím. Neberu to ale jako potvrzení, že všechno dělám správně. Vnímám to především jako závazek. Důvěra není něco, co člověk jednou získá a pak už ji má napořád. Musí si ji svou prací znovu a znovu zasloužit.
S jakými prioritami vstupujete do nového funkčního období?
Nechtěla bych přicházet s velkými prohlášeními o revolučních změnách. Důležitější je navazovat na to, co funguje, a zlepšovat to, kde vidíme prostor. Za zásadní považuji otevřenou komunikaci, srozumitelné rozhodování a zapojení akademické obce. Chci, aby senát zůstal respektovaným partnerem vedení univerzity, ale zároveň si zachoval svou nezávislost a schopnost kritického pohledu.
Jsou témata, kterým by se měl senát v následujících letech věnovat více než dosud?
Myslím, že bychom se měli více zaměřit na prostředí, které na univerzitě vytváříme. Často diskutujeme o strategiích, rozpočtech a pravidlech, ale neměli bychom zapomínat, že za tím vším jsou konkrétní lidé. Studenti i zaměstnanci, kteří tady tráví podstatnou část svého života. Univerzita by měla být nejen kvalitní vzdělávací a výzkumnou institucí, ale také dobrým místem pro ty, kteří ji tvoří.
Co vás na práci v senátu naplňuje nebo motivuje? Jak se dá práce v senátu skloubit s prací na katedře managementu, s výukou a vedením studentů?
Motivuje mě možnost některé věci ovlivnit a vidět univerzitu z jiné perspektivy, než jakou mám při každodenní práci na katedře. Skloubit všechny role samozřejmě není vždy jednoduché, někdy bych ocenila, kdyby měl den o pár hodin víc. Práce se studenty mi připomíná, pro koho tady jsme, a senát mi umožňuje lépe chápat fungování univerzity jako celku. A pořád mě to baví. Kdyby ne, asi bych do toho podruhé nešla.
Za ty roky působení v senátu jste poznala mnoho lidí napříč univerzitou. Jak vás tato zkušenost profesně nebo lidsky ovlivnila?
Naučila mě dívat se na věci z více úhlů. Každá fakulta má jiné potřeby a priority a člověk rychle zjistí, že to, co je samozřejmé na jeho pracovišti, může být jinde úplně jinak. Naučila jsem se více naslouchat a nepovažovat svůj první názor automaticky za ten nejlepší. A také si více uvědomovat, že za každým rozhodnutím jsou konkrétní lidé a jejich práce. Díky senátu jsem navíc poznala spoustu zajímavých a inspirativních lidí napříč univerzitou a mezi některými z nich jsem našla i nové přátele.
Pokud byste měla studentům a zaměstnancům vzkázat jednu věc o Akademickém senátu, která by to byla?
Že akademický senát není nějaký vzdálený orgán, který existuje sám pro sebe. Je to jejich senát. Jsou v něm lidé, které si zvolili, aby zastupovali jejich zájmy. A mohou se na ně obracet nejen s problémy, ale také s nápady, podněty nebo jiným názorem. Protože dobré změny často začínají obyčejnou otázkou: A nešlo by to dělat jinak?
Na konci našeho rozhovoru před šesti lety jste si přála, aby lidé mezi sebou komunikovali, naslouchali si a přicházeli s konstruktivními podněty. Platí toto přání i dnes, nebo byste k němu něco doplnila?
Platí. A možná ještě více než tehdy. Za těch několik let jsem se utvrdila v tom, že komunikace není jen o možnosti říct svůj názor, ale především o ochotě vyslechnout i ten, se kterým nesouhlasíme. Přála bych si, abychom neztráceli schopnost vést otevřenou diskusi, nebáli se ptát a dokázali přijmout, že ne vždy musí být po našem. A doplnila bych ještě jednu věc – abychom nebyli lhostejní. Protože univerzitu netvoří budovy, strategie ani předpisy. Tvoří ji lidé. A záleží především na nás, jakým místem bude.
Text: Barbora Urbanovská
Foto: Petr Šimčík