Jeho ředitel Stanislav Mišák, oceněný titulem Inspirativní osobnost v průmyslu a ve stavebnictví, mluví o cestě k nízkouhlíkovým technologiím, motivaci vědců i o tom, proč je udržitelnost nejen vědecká disciplína, ale i osobní závazek.
Moc gratuluji k ocenění Inspirativní osobnost v průmyslu a ve stavebnictví. Co pro tebe toto uznání znamená osobně a co profesně?
Pro mě osobně to bylo velmi příjemné překvapení. Upřímně jsem nečekal, že má práce a aktivity budou mít takový dosah. O to víc si cením právě toho, že ocenění nese označení inspirativní. To je podle mě největší pocta, které se může vědci dostat – nejen dosahovat kvalitních výsledků, ale také motivovat a inspirovat ostatní, aby se vydali podobnou cestou. Pokud se nám na CEET a VŠB-TUO daří ukazovat, že naše úsilí má smysl a může být příkladem i pro další, považuji to za skutečně velký úspěch. Je to potvrzení, že to, co děláme, děláme dobře – a že naše práce může mít širší dopad.
Vraťme se na začátek. Kdy sis poprvé uvědomil, že právě energetika a udržitelnost budou oblasti, kterým věnuješ svůj profesní život?
K tématu obnovitelných zdrojů jsem se dostal už během doktorského studia. Byl jsem součástí výzkumného záměru zaměřeného na moderní technologie pro udržitelnou energetiku. Měl jsem štěstí na skvělé osobnosti, které mě inspirovaly. Díky jejich zkušenostem a možnostem se věnovat tomu, co mě baví, jsem se začal odborně profilovat. V té době se v České republice o obnovitelných zdrojích teprve začínalo více mluvit – objevovaly se první projekty větrné či solární energetiky, a díky podpoře unikátního výzkumného záměru profesora Hradílka a odborného a profesionálního vedení docenta Chmelíka jsem se postupně dostával k rozvoji nových technologií. Se svými kolegy jsme se přímo podíleli na testování a vývoji nových obnovitelných zdrojů, vše jsme ladili pro specifické podmínky ČR, hledali inspiraci v zahraničí s velkým respektem k životnímu prostředí, a přirozeně tak respektovali principy udržitelnosti. Udržitelnost v energetice mi tak od začátku dávala velký smysl – vnímám ji jako naši odpovědnost vůči budoucím generacím. A je to tak samozřejmě velká výzva - to vše dohromady vytvořilo silnou motivaci se tímto tématem zabývat celý můj profesní život.
Tvoje motto zní: Jediné, co nás omezuje, je naše neomezená fantazie. A moje otázka zní – existují ve tvé kariéře okamžiky, kdy se to potvrdilo?
Motto o neomezené fantazii se mi potvrzuje prakticky neustále. Vždy, když narazím na překážku a zdá se, že cesta dál nevede, objeví se nové myšlenky, které posunou věci o krok dál. Velkou roli v tom hrají lidé, kterými jsem obklopen – kolegové na CEET, kteří sdílejí naši vizi a věří jí stejně silně jako já. Díky jejich nápadům a odhodlání se daří překonávat i zdánlivě nepřekročitelné bariéry. Nejde tedy jen o mě samotného, ale o celý tým, který dokáže proměňovat vize v realitu. V tom je pro mě to motto naprosto pravdivé.
Vedeš rozsáhlé týmy odborníků z různých oborů. Jaký styl vedení je ti nejbližší a jak se vlastně dá taková velká skupina lidí udržet motivovaná?
To je opravdu dobrá, a zároveň nelehká otázka. Nemám za sebou žádné kurzy leadershipu a styl vedení se u mě vyvíjel dost spontánně a pocitově spolu s tím, jak se rozrůstal tým, který jsem vedl. V začátcích jsme fungovali jako přátelský kolektiv bez formálních hranic, což skvěle funguje v malém počtu do deseti lidí, ale bohužel to není udržitelné pro velikost týmu kolem padesáti vědců. Proto jsem musel s přechodem na pozici ředitele Centra ENET, jednoho z výzkumných center na CEET, posunout část kompetence a zodpovědnosti na vedoucí výzkumných skupin, nicméně i tak jsem se snažil získávat zpětnou vazbu prostřednictvím přímého kontaktu se všemi výzkumníky. Dnes v rámci vysokoškolského ústavu CEET vedu tým s více než 300 odborníky a je logické, že přímý osobní kontakt se všemi už bohužel není možný. Snažím se o vyvážený model – na jedné straně co nejvíce posunutou kompetenci na jednotlivé výzkumné skupiny s respektováním hierarchie, na druhé straně vytvářet prostor pro dialog a zpětnou vazbu prostřednictvím pravidelných porad s řediteli jednotlivých výzkumných center pod hlavičkou CEET s podporou společných setkání, workshopů i otevřených komunikací napříč CEET. Do budoucna bych rád posílil právě mechanismy zpětné vazby, abych lépe vnímal potřeby a podněty kolegů. Motivace velkého týmu totiž podle mě stojí především na tom, že lidé vědí, že jejich práce má smysl, že jsou součástí velkého příběhu, a že jejich hlas je významný, výjimečný a je skutečně slyšet.
V oblasti nízkouhlíkových technologií jsi jedním z lídrů. Co tě na této práci nejvíc naplňuje? Je to dopad na společnost, inovace anebo pocit, že tvoříte něco trvalého?
Vyjmenovala jsi to zcela přesně – je to kombinace všech těchto prvků. Dnes už se přirozeně více ohlížím zpět a přemýšlím, zda moje/naše práce skutečně přináší hodnotu, zda je společensky přijímaná a smysluplná. A právě to mě naplňuje – vědomí, že to, co děláme, je společensky velmi potřebné a má reálný dopad. Nízkouhlíkové technologie vnímám jako klíčový nástroj, jak se odpoutat od závislosti na fosilních palivech. Jde o naši odpovědnost vůči předchozím i budoucím generacím – není možné vyčerpat zdroje, které vznikaly desítky až stovky milionů let, aniž bychom nabídli adekvátní alternativu. Chci, aby i další generace měly možnost žít komfortně, s přístupem k energiím, jaký máme my dnes. Pokud se nám daří k tomu prostřednictvím naší práce přispívat, považuji to za velký úspěch a také za osobní odpovědnost.
Kdybys měl vybrat jednu vlastnost, bez které se nedá v dlouhodobém výzkumu a vývoji uspět, která by to byla? A proč?
Pokud bych měl vybrat jen jednu, pak je to vytrvalost. Kdybych použil příměr ve sportovní terminologii, pak jsou výzkum a vývoj aktivity podobné maratonu, rozhodně ne sprintu. Přicházejí okamžiky, kdy se cesta klikatí, kdy se zdá, že projekt může vykolejit. A právě vytrvalost a houževnatost udrží člověka ve snaze nevzdávat se hledat řešení - udržet jej v těch správných kolejích. Samozřejmě s tím úzce souvisí i systematičnost a schopnost myslet dlouhodobě. Výzkum musí mít jasnou vizi – vědět proč, pro koho a jak jej děláme, jaký má smysl a co k němu potřebujeme. Ale to, co nás u té vize dokáže skutečně udržet a posouvat vpřed i v těžkých, složitých chvílích, je právě houževnatost.
"Abychom mohli pomocí našich technologií měnit svět, musí být naše řešení funkční. A právě v tom je náš vyvinutý testovací polygon CEETe velmi cenný."
CEETe, v němž se nacházíme, patří mezi technologické unikáty. Co tě osobně těší víc, že to funguje, anebo že to může změnit svět?
Abychom mohli pomocí našich technologií měnit svět, musí být naše řešení funkční. A právě v tom je náš vyvinutý testovací polygon CEETe velmi cenný – že pod jeho střechou soustřeďujeme technologie, které nejsou jen vizí na papíře, ale skutečně fungují. Umíme na nich demonstrovat cestu, která je realistická a uchopitelná pro společnost. A co je pro mě ještě důležitější – společně s průmyslovými partnery je dokážeme převádět do praxe. To je moment, kdy mají technologie skutečný dopad a kdy se podílíme na změně světa směrem k větší odolnosti a udržitelnosti.
Když se podíváš na současnou mladou generaci vědců, třeba tady na CEETu, co jim vlastně nejvíc chybí a co naopak oni mají, a vy jste v té vědě neměli?
Začal bych tím, co mladá generace má a je pro ně obrovskou výhodou. Jsou propojeni se světem, dokážou velmi rychle získat zpětnou vazbu, sdílet zkušenosti s kolegy z jiných výzkumných center z celého světa a čerpat inspiraci z prakticky nekonečného zdroje informací. Na druhou stranu, právě množství informací s sebou nese i riziko – ne všechny jsou pravdivé, ne všechny mají vypovídací hodnotu. A tady podle mě narážíme na to, co často chybí: jasný cíl, k němuž směřovat, a schopnost odlišit podstatné od nepodstatného. Proto je nesmírně důležité, aby mladí vědci měli kolem sebe zkušenější kolegy a mentory, kteří jim pomohou dát práci směr a podívat se na věci z jiné perspektivy, která je dána jejich zkušenostmi. A právě vzájemné propojení generací je to, co z výzkumu dělá skutečně silnou a funkční disciplínu.
Spolupracuje tedy CEET s Fakultou strojní a Fakultou elektrotechniky a informatiky, kde studují mladí energetici?
Ano, a nejen s těmito dvěma fakultami. Ve skutečnosti spolupracujeme se všemi sedmi fakultami VŠB-TUO. Udržitelná energetika je nesmírně široké téma – dotýká se materiálového výzkumu, technologií, vlivů na životní prostředí i bezpečnosti. Každá fakulta do našeho výzkumu přináší svůj jedinečný pohled a expertizu. Studentům nabízíme témata pro bakalářské, diplomové i doktorské práce a řada z nich se postupně stává součástí našeho týmu. A nesmím zapomenout, že spolupracujeme i s druhým vysokoškolským ústavem, IT4Innovations. Společně tak vytváříme skutečně komplexní ekosystém, který umožňuje rozvíjet udržitelnou energetiku z různých úhlů pohledu.
Jak si dobíjíš baterky mimo práci? Máš nějaký rituál nebo činnost, které fungují?
Energii čerpám hlavně u fyzické práce, nejčastěji o víkendech, kdy něco tvořím spolu s dětmi. Je to pro mě velmi naplňující – vidíte výsledek hned, v krátkém čase, a mozek si přitom krásně odpočine. Velkou roli hraje i sport, který mě učí disciplíně a pomáhá udržovat rovnováhu. Vědecká práce je v tomto směru odlišná – výsledky přicházejí až po delší době, někdy s nejistým koncem. O to důležitější je mít činnosti, kde je radost i výsledek okamžitý.
Akademik vychází v druhé polovině října. Pojďme se ohlédnout za končícím rokem 2025 a říct si, co CEET čeká v roce 2026.
Rok 2025 pro nás znamenal upevnění pozice CEET jak uvnitř univerzity, tak i v rámci celé České republiky. Velmi si cením toho, že Mezinárodní evaluační panel zařadil náš vysokoškolský ústav do nejvyšší kategorie A – což potvrzuje excelenci našeho centra, a to i přes naši relativně krátkou historii. Máme jasné směrování, reálné výsledky jak v základním, tak v aplikovaném výzkumu a zároveň se stáváme důležitým partnerem při nastavování legislativy a strategických dokumentů v oblasti moderní energetiky. Velkým úspěchem roku 2025 je i to, že jsme dokázali přitáhnout špičkové vědce z celého světa a stát se pro ně atraktivním partnerem. Inspirace, o které se mluví v souvislosti s oceněním, nevychází jen z mé osoby, ale především z celého týmu a myšlení CEETu. Pokud jde o rok 2026, čekají nás velké výzvy i příležitosti. Jednou z nich je rekonstrukce budovy N, která se v horizontu několika let stane zázemím pro materiálové vědy a bude úzce propojena s projektem REFRESH. Čeká nás také výstavba vodíkového polygonu v blízkosti kampusu VŠB-TUO, unikátní infrastruktury, která z nás udělá jedinou univerzitu v České republice disponující komplexním zázemím pro výzkum vodíkových technologií. Tento polygon posílí energetickou soběstačnost kampusu, sníží jeho náročnost a zvýší odolnost vůči vnějším hrozbám, například v případě blackoutů. Zároveň jsme inspirací pro další regiony, které se vydávají cestou nízkouhlíkových technologií a chtějí budovat podobné infrastruktury. To je přesně ta role, kterou chceme hrát – stát v pomyslném trojúhelníku mezi společenskou poptávkou, akademickým výzkumem a průmyslovou praxí. Veřejná sféra definuje potřeby společnosti, univerzita a výzkumné týmy přinášejí řešení a průmysl je uvádí do života. Pokud se nám daří tento model naplňovat, má naše práce skutečný smysl – inspirujeme!