V roce 2020 došlo ke spolupráci mezi naší univerzitou a VSC VICTORIA, která podporuje finančně nejlepší studující sportovce v celé republice.

VICTORIA VSC staví především na osobnostech, které jsou schopné skloubit sport a vzdělání. Nejlepší studující sportovci z celé České republiky jsou pak zařazeny do tzv. akademického výběru. Od roku 2020 se sekce akademického výběru díky projektu UNIS rozrostla na necelých 400 zařazených sportovců. Nově se podpora rozšířila i přímo na vysoké školy, kde sportovci studují. Aktuálně je na VŠB v tomto programu zapojených 19 našich studentů.

Prvním studentem, kterého vám představíme, je hokejista Dominik Kafka, který aktuálně studuje doktorské studium na Ekonomické fakultě. Jak se přes hokej dostal až ke studiu na VŠB-TUO a jak se dá vše skloubit dohromady se dočtete v první části rozhovoru.

Dominiku, kde a v kolika letech jsi začínal s hokejem a kdo tě k němu přivedl?

K hokeji mě přivedl určitě táta, já si myslím, pokud si dobře pamatuji, tak mi moje máma říkala, že hned několik dní po porodu mě vlastně táta vzal na led a jezdil se mnou v náručí, což samozřejmě je odlehčení, ale tam si myslím že tím to bylo do té pomyslné „kolíbky“ zpečetěné ten můj osud co se týče hokeje. Jinak jsem začínal snad někdy od dvou nebo tří let na tom ledě.

 Měl jsi blízko k tomu, abys dnes nastupoval v extralize, popřípadě aby ses podíval do zámořské juniorské ligy?

Já nastoupil asi k 7 utkáním za Vítkovice včetně Champions Hockey League, takže takovou tu pomyslnou extraligovou metu a ten jeden ze svých životních snů jsem si již splnil, škoda jen, že mi to nevyšlo, neměl jsem větší podporu a nezůstal jsem tam. Do zámořských juniorských soutěží jsem ani nechtěl jezdit, jelikož jsem věděl, jak to chodí a v době, kdy by se mladý hokejista měl rozhodovat o svém osudu a co se týče odchodu do zahraničí, tak jsem nepatřil mezi elitu ve své kategorii, takže jsem neviděl jako moc racionální rozhodnutí jít zkoušet štěstí do zámoří a nechat školy na úkor hokeje, vsadit vše na jednu kartu s neurčitou pravděpodobností a pokud by to nevyšlo, tak ztratit několik let života. Navíc jsem neměl ani agenta a většina kluků co tam šli, tak si to museli zaplatit, a ještě něco, nějaké peníze mít pro sebe, své potřeby atd. jinak by to vypadalo jako bydlení studentů na kolejích vysokých škol a já nejsem ten typ co by chtěl „živořit“, myslím si, že mám natolik super rodiče, že by se to nějak zařídilo, prostředky by se snad našly nebo sehnaly, ale nakonec jsem zvolil jistější cestu a myslím si, že jsem udělal dobře, jak píšu výše, splnil jsem si jeden ze svých životních cílů, já nikdy nesnil o tom hrát NHL, chtěl jsem hrát extraligu a vyhrát titul s mým mateřským týmem, možná že bych s přibývajícím úspěchem priority změnil, ale zatím jsem to tak měl vždy nastavené, cesta za úspěchem vede krůček po krůčku a každý nějak začínal, navíc úspěch je velice subjektivní pojem a je to opravdu individuální pro každého, takže jsem spokojen s tím, co jsem zatím dokázal alespoň sám se sebou, byť se to může zdát opravdu chudé, ale kdyby někdo zažil to co já, čím vším jsem si musel projít, tak by si vážil i těch 7 startů v extralize.

„Do dorostu jsem si myslel, že ten hokej bude můj job, moje práce a jsem tu proto, abych hrál hokej!“

Měl jsi v hlavě vždy nastavené, že při hokeji budeš i studovat?

Abych přiznal, tak ze začátku ne, asi do … dorostu, což je nějaká osmá nebo devátá třída, v tehdejší době to bylo rozděleno na mladší dorost a starší dorost, no, a právě do působení v mladším dorostu jsem byl přesvědčený, že ten hokej bude můj job, moje práce a jsem tu proto, abych hrál hokej. Při každých třídních schůzkách mi naopak rodiče vtloukávali, že hokej mě živit nebude a musím se více soustředit na školu, nejednalo by se o to, že bych měl nějaké špatné známky, sem tam to ulítlo to ano, ale spíše o chování, které jsem začal mívat otřesnější a puberta se projevovala v plném rozsahu, do toho jim hrály do karet i veškeré špatné zápasy, ve kterém se mi třeba nedařilo nebo jsem neměl žádný bod, nebo jsem dle táty do toho nedal vše, zkrátka „car coaching“, to byly nejhorší cesty domů ze zápasů, mí vrstevníci určitě ví, o čem mluvím a to byly ty začátky toho, kdy jsem si začínal říkat i to, že ta škola bude něco jako moje rezerva, ale že pořád pojedu hokej na prvním místě, nakonec jsem byl okolím ovlivněný natolik, že jsem si sám pro sebe dal předsevzetí nemít na konci školního roku horší známku než trojku, což se mi za 8 let na sportovním gymnáziu podařilo a opět, jsem za to rád, že jsem si dal takové předsevzetí. Nebyl jsem určitě student roku, ale všechny povinnosti, které jsem měl nebo musel split, jsem splnil, a i díky tomu jsem každoročně dostával individuální plán a přes 500 zameškaných hodin ročně jsem prostě vždy zvládl dát každý předmět nejhůř do trojky. Jak jsem říkal již výše, od staršího dorostu jsem to měl již půl napůl a mohlo za to především i okolí, jeden nejmenovaný trenér, který mou hokejovou kariéru vrátil zpět o rok nebo dva, což má v této kategorii katastrofální následky a na jakýsi vnější tlak jsem si začal upravovat priority podle toho, jak mě co baví nebo někdy tak, co je pro mě menší zlo. Jednoduše, pokud vás něco nebaví, neděláte to nebo jdete někam jinam a pokud mi nešel hokej, byl jsem raději ve škole s kamarády, a to učení k tomu prostě patří a když se nedařilo nebo nebavilo ve škole, tak jsem byl raději na zimáku, od té doby jsem to měl nastavené, že škola je součástí hokeje. Od roku 2017 jsem ale priority změnil úplně a škola měla přednost, každý si k tomu pochopení dané situace musí dojít individuálně, já jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadnout mělo a jsem nyní součástí té troufnu si říct nejlepší univerzitní organizace v Moravskoslezském kraji.

„Veškeré dny otevřených dveří apod. to šlo mimo mě a ani jsem nevěděl vlastně k čemu to slouží!“

Jak ses dostal ke studiu na VŠB-TUO?

To vzniklo vlastně úplně náhodou. Veškeré dny otevřených dveří apod. to šlo mimo mě a ani jsem nevěděl vlastně k čemu to slouží, ale už než jsem šel k maturitě jsem přemýšlel jestli a kam vůbec chci jít na VŠ, to se vlastně rychle změnilo, jelikož koho jsem potkal, opravdu 90% lidí mi říkalo, běž! Tak jednou mi táta domluvil schůzku přímo na EKF s panem Martinem Drastichem, který tam pracoval a řekl mi co a jak o vysoké škole atd. Já jsem věděl již z gymplu, že nejsem nějaký mimořádně nadaný student, tak jsem se nechtěl pouštět do žádných velkých věcí a tak vycházelo nejlépe přihlásit se na studijní obor ekonomika a management s tím, že od druháku půjdu rovnou na management se specializací na sport a to by mohlo být i pro mě jako sportovce přeci k něčemu a není to „prý“ zas tak těžké, stačí prolézt přes prvák ale… prolézt přes prvák je to nejtěžší, než se člověk seznámí s vysokoškolským životem, tak ho čeká první zápočet, první zkouška a kdo se nepřizpůsobí nebo pro to neudělá něco navíc, letí. Mi to nakonec vyšlo a poznal jsem během svého studia opravdu prima lidi a na KTVS jsem během bakalářského studia trávil ten školní čas nejraději. Když to ten člověk pochopí, jak to chodí to studium na VŠ, tak zjistí, že je to pak daleko větší pohoda než se trápit každý den ve škole jak na středních školách, je to více o samostatnosti a nikdy bych v té době, kdy jsem váhal, jestli vůbec jít na VŠ netipoval, že na VŠ zůstanu tak dlouho a budu ještě pokračovat dál, někdy překvapuji i sám sebe, ale to jsou taková pozitivní překvapení, z náhodné situaci vlastně vzniklo dalších, zatím krásných 5 let studia.

"Obě dvě univerziády byly pro mě životním zážitkem!"

S hokejem ses dostal i na univerziádu? Jaká tam byla úroveň univerzitních týmů a jak na ni vzpomínáš? 

Byl jsem celkem na dvou univerziádách a na další se už bohužel kvůli covidu nepodívám, jelikož v roce 2021 bych dosáhl maximálního věku, abych se mohl zúčastnit, takže musím říct, že obě dvě byly životním zážitkem a každému, kdo takovou akci podceňuje a mávne nad tím rukou bych chtěl vzkázat, že pokud tam nebyl, ať si to raději rozmyslí, než začne něco hanit, jelikož se jedná opravdu o olympijské hry, akorát pro studenty čili je tam podmínka věku a studia. Na obou univerziádách jsem získal spousty zkušeností, poznal nové země, nové chutě, zvyky, kultury a získal spousty nových přátel, a naopak utužil hodně starých přátelství, mám na to jen ty nejlepší vzpomínky a obě akce budou v mé hlavě až do smrti, vážím si jakoukoliv možnost reprezentovat svou zemi, město, univerzitu i mé jméno, měla by to být čest pro každého sportovce. Co se týče úrovně, tak bych mohl srovnat pouze hokejovou úroveň, o ostatních disciplínách vím jen málo, takže bych je nerad hodnotil, ale hokej tam je opravdu jiný. První univerziádu jsme v prvním zápase smázli švédy 5:0 a já jsem se nestačil divit, přitom jsme náš mančaft měli z 90% složený z kluků z 2. ligy, naopak mě překvapil tým Kazachstánu, který na turnaji pustil všeho všudy jen 3 góly, jeden jsme dali my a dva Rusko, které ve finále vyhrálo 2:1, docela smutný příběh, ale bylo to hodně divoké, pokud by si tam měl laik tipovat podle mužské úrovně, tak toho moc netrefí. Pokud bych to měl srovnat s hokejovou úrovní v česku, tak je spousta zápasů na úrovni druhé a první české ligy, jsou tam ale někdy veliké výkyvy, jako například Čína byla velice slabá, dostávali od každého minimálně 8 gólů, ale s Japonskem jsme hráli pouze 2:1, vše záleží na tom, jaké hráče si daná země přivede, opravdu podmínky jsou pro všechny stejné, ale mnoho hráčů nepustí kluby vzhledem k probíhající sezóně. Na závěr bych chtěl ještě říct, že na poslední univerziádě měli Rusové nějaké hráče z NHL a dost z KHL, což byl také jeden z velice zkušených zážitků, nakonec jsme prohráli 3:5, bojovali jsme až do úplného konce, ale Rusko doma nesmí prohrát, však víte…