AUTOŘI A AUTORKY UMĚLECKÝCH DĚL

Lumír Čmerda

(*1930)

Dílo: Emblém Hornicko-geologické fakulty / Krajíc země

Lumír Čmerda se narodil roku 1930 v Plzni. Studia absolvoval na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze v roce 1954 a stal se knězem Církve československé husitské. Téhož roku odešel s manželkou na její farářské místo ve Vratimově a sám nastoupil vojenskou službu u pomocných technických praporů v karvinských uhelných dolech. Poté byl farářem na několika místech na Ostravsku, ale roku 1963 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání. Dosavadní výtvarný koníček se mu stává zdrojem obživy – v letech 1964–1967 byl propagačním výtvarníkem Parku kultury a oddechu města Ostravy, 1967–1970 pracovníkem Útvaru hlavního architekta města Ostravy. Od roku 1964 byl členem Tvůrčí skupiny Kontrast, 1967 Svazu československých výtvarných umělců. Roku 1973 se z existenčních důvodů odstěhoval do Prahy, ale svým dílem pro architekturu dále do oblasti Ostravska zasahuje. Kromě desítek dřevěných reliéfů je také autorem řady knižních ilustrací, kterým se věnuje po roce 1989 především.

Jana Chrásková

(*1948)

Dílo: Svět dětí / Strom

Jana Chrásková se narodila v Opavě. V letech 1963–1967 studovala keramiku na střední škole uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti u Stanislava Mikuláštíka. Pokračovala pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Otty Eckerta, kde absolvovala roku 1973. V její tvorbě převažují lyricky zpracované přírodní náměty, ale objevují se též tváře a postavy z točené keramiky. Díla většinou zdobí glazurou (někdy stříkanou) v přírodních pastelových barvách. Realizace pro architekturu tvoří od roku 1973. Patří mezi ně zejména reliéfy (např. Beskydy na ZŠ v Čeladné, 1977, Ptáci pro poštu v Ostravě – Mariánských Horách, 1977, Muž a žena v obřadní síni ve Vítkově, 1980, či Ostrava v Hornickém ústavu ČSAV v Ostravě-Porubě, 1985), ale i dekorativní plastiky (žardiniéry Ptáci pro VIII. obvod Ostravy-Poruby, 1977, Pohádkový svět dětí na zahradě MŠ ve Vítkově, 1981, či Rostlina v Ostravě-Zábřehu, 1982). Od roku 1974 je členkou Svazu českých výtvarných umělců.

Vladislav Gajda

(1925–2010)

Díla: Prométheus/Rozmach vědy, techniky a civilizace

Zrození uhlí

Zrození železa

Vladislav Gajda se vyučil kamenosochařem na Státní průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích (1945–1949) a dále studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jana Laudy (1949–1954). Po celý život žil a pracoval v Ostravě. Soustředil se především na volnou monumentální tvorbu a na spojení sochařského objektu s archi­tekturou. Významná je jeho spolupráce s architekty, zejména s Ivo Klimešem.  Zvoleným tvaroslovím respektoval prostorové dispozice, potřebu výrazu i obsah sdělení. Takto obsáhl formální škálu od realistické polohy (Dobývání uhlí, Slezská Ostrava, 1959) k poloze nefigu­rativní (Hřbitovní stéla, Ústřední hřbitov Slezská Ostrava, 1959–1971; Prométheus/Rozmach vědy, techniky a civilizace, průčelí budovy rektorátu VŠB-Technické univerzity v Ostravě-Porubě, 1968–1973; Kamenná stěna, stanice metra Kačerov, Praha, 1972–1973, ad.). V roce 1964 navštívil spolu s dalšími československými umělci ateliér britského sochaře Henryho Moora, což jej výrazně motivovalo k redukci konkrétního detailu.

Josef Kolář

(1913–2004)

Dílo: Ostrava ve dne a Ostrava v noci

Josef Kolář těsně před válkou navštěvoval rok Grafické speciálky Akademie výtvarných umění v Praze u Františka Šimona Tavíka, po válce navázal studiem malby u Jakuba Obrovského a znovu grafiky u Vladimíra Silovského. V poválečném období procestoval řadu zemí Evropy i Blízkého východu. Žil a pracoval střídavě v Praze, Ostravě a Havířově. Jeho malířský výraz se pohyboval od stylizovaného krajinářství přes sumarizaci a dekorativismus až k imaginativní abstrakci. Je autorem několika mozaik (Zátiší na samoobsluze v Rychvaldu, 1973, Geologické vrstvy na ZŠ Krestova v Ostravě-Hrabůvce, 1975, či Hry na MŠ v Orlové-Lutyni, 1976), ale též např. kresby v kameni pro restauraci Praha v Karviné (1964, spolu s Drahoslavem Beranem a Miroslavem Čtvrtníkem) či dekorativního závěsu pro pavilon C na ostravském výstavišti (1964). Byl členem Spolku výtvarných umělců Aleš, Svazu českých výtvarných umělců a neformálního sdružení výtvarníků Karvinska Sušská paleta.

Jaromír Gargulák

(1958)

Dílo: Myslitel

Jaromír Gargulák se narodil, žije a pracuje v Brně. K sochařině se dostal prostřednictvím čistě technického, vysoce sofistikovaného technického oboru; vystudoval slévárenství na VUT Brno a z disciplin, které se zaměřují na přesné lití, přestoupil do sféry umělecké představivosti. Ani volná tvorba se však neobejde bez znalosti materiálů a citu pro jejich fyzikální – a nakonec i optické a haptické – vlastnosti. Pokud jde o prostorové objekty, sochař pracuje výhradně s kovem, a to technikou ztraceného vosku. Ve vosku také modeluje; tento materiál upřednostňuje pro tvárnost, splývavost, neboť tyto charakteristiky se přenášejí i do Gargulákova definitivního autorského rukopisu charakteristického pro jeho bronzy. Výchozí voskový model pokaždé zanikne, vytaví se z formy, a to je také důvod, proč každé dílo existuje pouze v jediném odlitku. Sochař pracuje v mosazi, žlutém a červeném bronzu, olovu a oceli.
Sochař také intenzivně kreslí, kresba – nejen sochařská – vyplňuje nesčetné listy plné fantaskních bytostí a objektů, spatřovaných zvnějšku i zevnitř. Podstatným motivem je tvář s okem nebo očima, které udržují divákovu pozornost, ale také nutí se dívat za zobrazené a hledat zašifrovaný význam. Už v rané tvorbě se autor intenzivně zabýval prázdným, tj. negativním prostorem uvnitř plastického těla. Gargulákovy plastiky jsou často tvarově i povrchovým zpracováním efektní, vizuálně bývají nápadné kontrasty leštěných a zdrsněných patinovaných povrchů.

Stanislav Martinec

(*1938)

Dílo: Hornictví a příroda

Stanislav Martinec se narodil v Českých Budějovicích. V letech 1953–1957 vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a v letech 1959–1973 byl zaměstnancem umělecké výroby KERAMO v Praze. Od roku 1973 se věnuje volné tvorbě. Keramiku zpracovává téměř výhradně sochařskými postupy (modeluje tzv. z ruky) a tematicky směřuje k surrealistickému imaginativnímu vyjádření. Ve své tvorbě rád ztvárňuje stavby, často antické památky zrcadlící pomíjivost. Na realizacích pro architekturu spolupracoval často s keramikem Ctiradem Stehlíkem. Na Ostravsku spolu vytvořili např. keramické reliéfy pro hotel Palace (1968), cukrárnu v VII. obvodu Ostravy-Poruby a objekt Budoucnosti v tamním IV. obvodu (1971) či mříže do vinárny hotelu Vlčina ve Frenštátě pod Radhoštěm (1975). Další Martincovy realizace nejdeme v Praze a na Karlovarsku.

Jiří Myszak

(1925–1990)

Dílo: Fontána

Sochař Jiří Myszak pocházel ze severních Čech, narodil se v pevnostním městě Terezín. Absolvoval studium na pražské Akademii výtvarným umění (1945–1950) v ateliérech Karla Pokorného a Jana Laudy. Takto se mu dostalo klasického sochařského vyškolení, jímž byly poznamenány i jeho počáteční práce. Těsně před absolutoriem přišel do Ostravy (1949). Bylo to v době, kdy se začalo uvažovat o mohutné poválečné výstavbě města, která navazovala na rekonstrukci a rozšíření tradičního těžkého průmyslu. Jiřímu Myszakovi se naskytla velká pracovní příležitost – spolu s Vladislavem Gajdou splnili jeden z prvních monumentálních úkolů a osadili v nejstarším porubském obvodu dům na Hlavní třídě alegorickými postavami Průmyslu, Kultury a Zemědělství. S Gajdou je navíc pojilo společné východisko – oba vyšli z Laudova ateliéru. A nejen to. Oba Myszakovi učitelé pracovali na výzdobě významných veřejných budov v Ostravě už v době první republiky. Dalším korunním úkolem bylo pro Myszaka spolu s Vlastimilem Večeřou osazení atiky na průčelí nově zbudovaného Domu kultury Vítkovických železáren (tehdy Vítkovické železárny a strojírny Klementa Gottwalda, n. p., dnes Dům kultury města Ostravy) šesti postavami v letech 1959–1960. Následovaly další monumentální sochařské práce, ať už v kameni nebo stále častěji v šamotu či jemnější keramice. V šedesátých letech se vedle jasně čitelné figurální tvorby začal věnovat také abstraktním formám – zúročoval však stále cítění plného objemu a velkoryse modelovaného, většinou hladkého tvaru. Tento étos je společný jak jeho pojetí ženských těl, tak objektů nefigurálních.
Ostrava se stala hlavním Myszakovým působištěm až do doby, kdy byl v sedmdesátých letech pro svou ideovou nepřizpůsobivost komunistickému režimu z podstatných zakázek pro veřejný prostor vyloučen. Rodina vzpomíná, že v té době se mu ani nechtělo vycházet z jeho domu-ateliéru v Ostravě-Zábřehu. Pokud se mu podařilo práci získat, šlo – v duchu normalizační řeči – o „neideové“, tedy dekorativní nebo účelové objekty. Nejčastěji to byly žardiniéry, což na druhé straně svědčí i o ubývajících prostředcích na sochařské práce v městském prostoru. V osmdesátých letech se Myszak pokoušel znovu o lidskou postavu ideově motivovanou (postava školačky Objevy našeho věku/Atomový věk, cca 1986), je však zřejmé, že šlo o diktát, který se autorovi nepodařilo naplnit. Dnes už musíme oželet některá Myszakova díla, zvláště ta ze šamotu; tam, kde našla místo ve veřejném prostoru, byla mnohá z nich poškozena nebo doslova rozbita.

Marek Pražák

(* 1964)

Dílo: Světlonoš

Ostravský umělec Marek Pražák studoval v letech 1986–1992 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové na katedře tvarování strojů a nástrojů ve Zlíně design u profesorů Pavla Škarky a Zdeňka Kováře. Zabývá se volnou i užitou tvorbou a využívá k tomu širokou škálu médií od tradičních materiálů přes zvuk, slova a texty až po pohyb a akci. Stejně široká je i oblast jeho uměleckého vyjadřování – sochařství, kresba a malba, design a performance, hudba a zpěv. Vytvořil výtvarná díla jako součást architektury pro soukromé i institucionální zadavatele, pracoval pro divadlo, televizi i film. Pro Fakultu bezpečnostního inženýrství VŠB-TUO navrhl slavnostní vysokoškolské insignie z mosazi, bronzu a stříbra.

Martin Sladký

(1920–2015)

Dílo: Vzlet / Rozvoj lidského myšlení

Akademický malíř Martin Sladký, oceněný v roce 1980 titulem zasloužilý umělec, se narodil v Hořicích v Podkrkonoší. Během války studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a po válce vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde byl žákem profesorů Jakuba Obrovského a Karla Mináře. Po absolutoriu v roce 1950 se věnoval pro dobu 50. let typickým motivům zobrazování pracujících dělníků a prostředí továren, hutí a dolů. Mezi jeho první práce pro architekturu patří návrh kamenné mozaiky, se kterým zvítězil v soutěži na výzdobu nádražní haly v Karviné (1961–1962). Zde začíná řada jeho monumentálních realizací v architektuře vytvořených technikou mozaiky (kamenná mozaika pro Dům služeb na sídlišti v Praze-Pankráci v letech 1965–1967 nebo skleněná mozaika v areálu krajské nemocnice v Ostravě-Porubě z let 1967–1970). Mnohé další monumentální mozaiky autor vytvořil zejména během 70. let pro různé druhy veřejných staveb.  Do tohoto období lze zařadit i mozaiku Vzlet umístěnou na stropě haly kruhových poslucháren v areálu VŠB. Na konci sedmdesátých let pak autor získal významné zakázky na výtvarnou výzdobu pražského metra pro stanici Staroměstskou a Leninovu (dnes Dejvická).

Rudolf Svoboda

(1924–1994)

Dílo: Práce

Rudolf Svoboda studoval v letech 1946–1951 na pražské Akademii výtvarných umění u Karla Pokorného a 1947–1948 také na Akademii v Záhřebu. Do poloviny 50. let působil jako asistent K. Pokorného, poté se věnoval samostatné tvorbě. Stal se zasloužilým i národním (1988) umělcem, byl členem Svazu československých výtvarných umělců, Umělecké besedy a tvůrčí skupiny Říjen. Jeho díla z kovu, kamene i betonu jsou součástí veřejného prostoru v řadě českých a moravských měst. Je jich přes čtyřicet. Z významných realizací kromě ostravské v areálu VŠB-TU: fontána v rajském dvoře Jiřského kláštera na území Pražského hradu (1969, spolu s Vladimírem Janouškem) a v témž prostoru kinetický časostroj na věži Mihulka (1982), bronzový a žulový Památník čs. - sovětského přátelství v Plzni (1981), Nová doba ve Frýdku-Místku (1981), hodiny před stanicí metra Florenc (1985) aj. V Ostravě se představil výstavou na Černé louce spolu s malířem Josefem Pecou v roce 1965.

Sochař se dobře vyrovnával s městským prostorem a koordinoval svá díla s architekturou. Byla mu blízká témata, v nichž rozvinul pohyb, aniž by prvoplánově popisoval. Tematicky se dotkl fyzického i duchovního letu-vzletu (Ikaros, Návrat z Kosmu, Nová doba…), svobody, mateřství, napojil se na humanistické kořeny evropského sochařství (řecká plastika, Michelangelo, Brancusi, Arp…). Přísně stylizovanou formou se soustředil na výraz, aniž by překročil hranici nefigurativního projevu (Harlekýn a Smrt, Žonglér, díla burcující proti válce a genocidě – Genocida, 1963; reliéf Zeď, Alžír). Perfektně opracovaný kov formálně podpořil témata dotýkající se sféry technického a civilizačního pokroku, jak je tomu právě u plastiky v Ostravě-Porubě.

Josef Treuchel

(1925–1990)

Dílo: Geologie / Strom života

Josef Treuchel se zprvu vyučil strojním zámečníkem a pracoval jako dělník v kopřivnickém závodě Tatra. Tam začal navštěvovat výtvarný kroužek Závodního klubu ROH, kde poznal malířku Helenu Salichovou, jež ho přivedla k umělecké tvorbě. V letech 1952–1959 pak vystudoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze u krajináře Otakara Nejedlého, později u Antonína Pelce a Vlastimila Rady. Již roku 1959 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Většinu života strávil v Kopřivnici, jejíž bližší i širší okolí často ztvárňoval ve svých krajinomalbách. Druhým charakteristickým námětem Treuchelových obrazů jsou přímořské přístavy s bárkami, které poznal na svých cestách po Evropě. Od 70. let ztvárňoval intenzivně také průmyslovou krajinu Ostravska. Formálně přešel od realismu k expresivnímu a emocionálně prožitému zachycení skutečnosti. Jeho krajiny (např. Úvozová cesta, Jaro) či syrové průmyslové výjevy (např. Koksovna 1. května, cyklus Zrod a dobývání uhlí) v sobě často nesou symbolický rozměr. Pro architekturu vytvářel zejména art-protisy (jeho posledním dílem art-protis pro Beskydské divadlo v Novém Jičíně, 1990), ale je též autorem návrhů dvou skleněných mozaik. Byl členem Svazu českých výtvarných umělců a v roce 1983 získal titul zasloužilého umělce.

Jan Václavík

(1941‒2001)

Dílo: Geometrické mozaiky

Jan Václavík byl ostravský rodák po celý život spjatý s Ostravou, malíř a pedagog. V letech 1962–1968 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze figurální malbu u Arnošta Paderlíka. Jeho díla se uplatnila ve veřejném prostoru, zejména mozaiky (mozaiky pro hotel Kalač v Novém Jičíně, 1980, polikliniku v Kopřivnici, 1987, či monumentální mozaika Hrdinství práce v Ostravě-Hrabůvce, 1985) a práce z betonu (Růst na sídlišti Šalamouna v Moravské Ostravě, 1971, Jaro 30. dubna v Moravské Ostravě, 1988 kombinace s mozaikou, nebo plastika Křídla, 1972 s Václavem Fridrichem). Velmi zajímavá je jeho tvorba na pomezí výtvarného díla a architektury (betonové autobusové zastávky v Ostravě-Kunčicích), kdy využívá zjednodušených tvarů a kompozic z geometrických prvků, se kterými souvisí i motiv mozaiky v areálu kolejí VŠB.

Karel Vávra

(1914–1982)

Dílo: Havíř

Karel Vávra pokračoval v profesi svého otce Rudolfa, který působil v Ostravě jako kamenosochař. Na počátku třicátých let se řemeslně zdokonalil ve Státní průmyslové škole sochařské a kamenické.  V letech 1932–1936 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Otakara Španiela. Tam díky svému učiteli získal podstatnou průpravu pro zpracování reliéfu (1936 diplom v medailérské specializaci), zejména ve figurální kompozici a v portrétu. Od roku 1938 pracoval v otcově kamenosochařské dílně v Ostravě. Během poválečné výstavby Ostravy se Vávrovy kamenné reliéfy uplatnily na radě veřejných budov i obytných domů: v padesátých letech připravil 12 pískovcových reliéfů zodiaku ve formě nadpražních klenáků nad domovními vstupy na Gajdošově ulici v Moravské Ostravě; s dalšími s motivem Dne a Noci tamtéž sloužily na nově postavených bytových domech jako domovní znamení. Figurální i emblematické reliéfy zdobí dodnes domy v Moravské Ostravě, ale i průčelí kulturních stánků a administrativních budov (Divadlo Antonína Dvořáka nebo bývalý Stavoprojekt v Mariánských horách). Druhým významným polem jeho sochařského působení byly pomníky připomínající významné osobnosti nebo historické události. Několik z nich vzdává hold válečným obětem. Nejvýrazněji se podepsal dvěma kvalitními bronzovými reliéfy na křídlech Pomníku osvobození v Komenského sadech v Moravské Ostravě (1945–1947), a to ve spolupráci s architektem Janem Jírovcem a autorem hlavního sousoší Konrádem Babrajem. Jeho tvorba zahrnuje také náhrobky, mramorové oltáře a portréty; je zastoupena ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Ostravě.

Olbram Zoubek

(1926–2017)

Dílo: Lidé / Pedagogové a studenti

Pražský sochař Olbram Zoubek vystudoval v letech 1945–1952 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Josefa Wagnera. Po absolutoriu, v období socialistického realismu, se živil jako restaurátor, zejména renesančních sgrafit. Totéž se opakovalo po roce 1969, kdy směl svoji práci veřejně vystavovat pouze sporadicky. Zoubek sňal posmrtnou masku a vytvořil náhrobek Janu Palachovi, studentovi, který se upálil na protest proti vstupu sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Společně s dalšími umělci pronásledovanými „normalizačním“ režimem ‒ Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským – pak po sedmnáct sezon restaurovali sgrafita na renesančním zámku v Litomyšli. Ve volné tvorbě se Zoubek věnoval zejména lidské figuře, zjednodušené, ale s expresivně nadsazeným gestem a výrazem.  Sám svoje sochy považuje za klasické, inspirované středomořským archaickým sochařstvím a také Albertem Giacomettim. Sochy modelované z hlíny odléval hlavně do cementu, později do bronzu, menší do olova a cínu. Části soch také polychromoval a používal zlacení. Po roce 1989 se Olbram Zoubek vrátil naplno do veřejného dění. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří Pomník obětem komunismu v Praze na Petříně (společně s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem). Výstavu celoživotního díla představil na přelomu let 2013/2014 v Jízdárně Pražského hradu. Jeho sochy jsou součástí mnoha veřejných i soukromých sbírek.